Náš zákazník, náš pán... nebo spíše náš prodavač, náš bůh?
Jak kde.
Po docela dlouhé době jsem zase doma a konečně jsem začala chápat, proč jsem se v Praze ze začátku tak bála chodit do obchodů.
U nás v Třinci je to totiž tak: Prodavačka je bůh. Ona prodává a pokud se jí zákazník znelíbí, vůbec nic muu nemusí prodat. Zákazník je tam jenom nějaký hej počkej. Není to asi ve všech obchodech...ale z toho co jsme za poslední dny zažila mi fakt spadla čelist.
Nejprve květinářství.
Sestra potřebovala v neděli kytku pro předsedu maturitní komise. A že jsme byly zrovna u tesca, zašla se zeptat do místního květinářství. Za mnou přišla zkroušená, že prodavačka je blbá. Tak jsem tam šla s ní. Jenom jsme vešly, jenom jsem se koukala na těch mizerných pár košťat co tam měli, bába se na mě podívá a spustí: "Na ty chryzamtémy se nedívejte, to je jak na pohřeb, chlapovi leda rudé růže, nebo tady ty anturky kupují..." Tón hlasu bych popsala jako vrcholně nepříjemný, naštvaný, lehce hysterický. Chlapovi rudé růže? Nebo anturie, jeden květ za stovku když rozpočet je 80,- na cekou kytici? Podívala jsem se jí do očí, řekla naschledanou a odkráčela.
Bohužel, všechny květinářství s příjemnýma prodavačkama už byly zavřené, takže nám zbyla jenom Hypernova a "její" stánek. Prodavačka si naštěstí uštěpačné poznámky dovolila až na konci. Jinak bych asi odtáhla sestru a jejich předsedovi maturitní komise něco někde naškubala.
A dneska "restaurace".
Jeli jsme s tátou z nemocnice a zastavili jsme se na oběd u vietnamců, v jejich fast foodu. Pro lepší komunikaci se zákazníky si najali "NÁÁDHERNOU" slečnu, která vyřizuje objednávky a u které se platí. Stála jsem tam, koukala se po vyvěšených obrázcích jednotlivých jídel...a madam musela být už notně nezvozní "No, tak co chcete, tak už si konečně vyberte..ne toto nemáme...odběhla...tak co chcete za polívky? Tuhle? TOTO?!" Potom mi vynadla že ji dávám stravenky na více peněz než to stálo, pak klepala nehtama do pultu, když jsem příliš pomalu vybírala drobné z peněženky...
To by se v Praze stát nemohlo. (asi mohlo, ale ještě se mi to nestalo)
Konečně jsem pochopila svůj děs, který mám, když mám jít něco půjčovat/vracet/reklamovat/objednávat. Jestli jsem vyrůstala v takové prostředí, kde prodavačka je ten hlavní a na zákazníka (zejména pokud nevypadá staší než je ona) si může dovolit zvyšovat hlas, vůbec se nedivím, že v obchodech mám tendence se pohybovat tak, aby mě prodavačka neviděla a nechat si od ní prodat všechno, co mi ona prodat chce a neozvat se, když se mi něco nelíbí.
Svůj region mám více než ráda, ale tohle mi fakticky zvedlo mandle.
Zjevně, v goralii ještě převládá socialistická obchodní morálka.
Ale nebojte se dámy, příště se nenechám a řeknu vám, co si o vašem chování myslím.
Máte negativní zkušenosti s prodavačkami, servírkami a podobně? Bojíte se vyvolávat konflikty, tebo to těm hvězdám klidně, od plic, vrátíte?
Jak kde.
Po docela dlouhé době jsem zase doma a konečně jsem začala chápat, proč jsem se v Praze ze začátku tak bála chodit do obchodů.
U nás v Třinci je to totiž tak: Prodavačka je bůh. Ona prodává a pokud se jí zákazník znelíbí, vůbec nic muu nemusí prodat. Zákazník je tam jenom nějaký hej počkej. Není to asi ve všech obchodech...ale z toho co jsme za poslední dny zažila mi fakt spadla čelist.
Nejprve květinářství.
Sestra potřebovala v neděli kytku pro předsedu maturitní komise. A že jsme byly zrovna u tesca, zašla se zeptat do místního květinářství. Za mnou přišla zkroušená, že prodavačka je blbá. Tak jsem tam šla s ní. Jenom jsme vešly, jenom jsem se koukala na těch mizerných pár košťat co tam měli, bába se na mě podívá a spustí: "Na ty chryzamtémy se nedívejte, to je jak na pohřeb, chlapovi leda rudé růže, nebo tady ty anturky kupují..." Tón hlasu bych popsala jako vrcholně nepříjemný, naštvaný, lehce hysterický. Chlapovi rudé růže? Nebo anturie, jeden květ za stovku když rozpočet je 80,- na cekou kytici? Podívala jsem se jí do očí, řekla naschledanou a odkráčela.
Bohužel, všechny květinářství s příjemnýma prodavačkama už byly zavřené, takže nám zbyla jenom Hypernova a "její" stánek. Prodavačka si naštěstí uštěpačné poznámky dovolila až na konci. Jinak bych asi odtáhla sestru a jejich předsedovi maturitní komise něco někde naškubala.
A dneska "restaurace".
Jeli jsme s tátou z nemocnice a zastavili jsme se na oběd u vietnamců, v jejich fast foodu. Pro lepší komunikaci se zákazníky si najali "NÁÁDHERNOU" slečnu, která vyřizuje objednávky a u které se platí. Stála jsem tam, koukala se po vyvěšených obrázcích jednotlivých jídel...a madam musela být už notně nezvozní "No, tak co chcete, tak už si konečně vyberte..ne toto nemáme...odběhla...tak co chcete za polívky? Tuhle? TOTO?!" Potom mi vynadla že ji dávám stravenky na více peněz než to stálo, pak klepala nehtama do pultu, když jsem příliš pomalu vybírala drobné z peněženky...
To by se v Praze stát nemohlo. (asi mohlo, ale ještě se mi to nestalo)
Konečně jsem pochopila svůj děs, který mám, když mám jít něco půjčovat/vracet/reklamovat/objednávat. Jestli jsem vyrůstala v takové prostředí, kde prodavačka je ten hlavní a na zákazníka (zejména pokud nevypadá staší než je ona) si může dovolit zvyšovat hlas, vůbec se nedivím, že v obchodech mám tendence se pohybovat tak, aby mě prodavačka neviděla a nechat si od ní prodat všechno, co mi ona prodat chce a neozvat se, když se mi něco nelíbí.
Svůj region mám více než ráda, ale tohle mi fakticky zvedlo mandle.
Zjevně, v goralii ještě převládá socialistická obchodní morálka.
Ale nebojte se dámy, příště se nenechám a řeknu vám, co si o vašem chování myslím.
Máte negativní zkušenosti s prodavačkami, servírkami a podobně? Bojíte se vyvolávat konflikty, tebo to těm hvězdám klidně, od plic, vrátíte?
Naše ZUŠ, hnízdo, z kterého vylétávají architekti, hudebníci, Charlie Straight...každoročně pořádá akademii. Každoročně dvě hodiny hudby, scének a hlavně tance. Taneční obor jednou ročně dostane příležitost ukázat své umění.
Od nejmenších pětiletých holčiček, po maturantky.
A já, která jsem byla jak na prvním, tak na dnešním, posledním, tanečním vystoupení mojí sestry, sleduju každý rok ta tělíčka vířící do rytmu hudby. A za těch dvanáct let, kolik trvají oba dva cykly dohromady, se ze zavalitých tělíček k krátkýma nožkama pomalu stávají ženy.
Rok za rokem, z kuřátek rostou holčičky, holčičkám začnou růst prsa, protáhnou se jim končetiny tak, že před absolutoriem prvního cyklu vypadají jako křehké víly na molech, pak jim začnou růst boky a po 12 letech tréningu se na jevišti uklánějí dospělé.
Pamatuju si ty křehká stvoření, která, coby šestiletí pavoučci, kutálela barevnými míči. Jsou to tytéž dívky, před kterýma jsem se před čtyřmi lety rozplakala, nad jejich křehkou něhou, tytéž sexy divy, které dneska rouzbořily sál svým tance ma motivy Chicaga.
Sama na sebe jsem se tak nikdy nedívala. Pamatuju si, jak mi začaly růst prsa, jak jsem byla nohatá, oplácaná, jak jsem dospěla a čekám na první známky stárnutí.
Tak...toto budiž pocta všem dívkám a ženám. Pocta přirozenému pohybu, kterým tanec je.
Od nejmenších pětiletých holčiček, po maturantky.
A já, která jsem byla jak na prvním, tak na dnešním, posledním, tanečním vystoupení mojí sestry, sleduju každý rok ta tělíčka vířící do rytmu hudby. A za těch dvanáct let, kolik trvají oba dva cykly dohromady, se ze zavalitých tělíček k krátkýma nožkama pomalu stávají ženy.
Rok za rokem, z kuřátek rostou holčičky, holčičkám začnou růst prsa, protáhnou se jim končetiny tak, že před absolutoriem prvního cyklu vypadají jako křehké víly na molech, pak jim začnou růst boky a po 12 letech tréningu se na jevišti uklánějí dospělé.
Pamatuju si ty křehká stvoření, která, coby šestiletí pavoučci, kutálela barevnými míči. Jsou to tytéž dívky, před kterýma jsem se před čtyřmi lety rozplakala, nad jejich křehkou něhou, tytéž sexy divy, které dneska rouzbořily sál svým tance ma motivy Chicaga.
Sama na sebe jsem se tak nikdy nedívala. Pamatuju si, jak mi začaly růst prsa, jak jsem byla nohatá, oplácaná, jak jsem dospěla a čekám na první známky stárnutí.
Tak...toto budiž pocta všem dívkám a ženám. Pocta přirozenému pohybu, kterým tanec je.
Moje známá, učitelka, rádkyně, dívka s ůchvatným sytým altem a copem silnějším než moje zápěstí se vdala. Moc jí to přeju. Jsou spolu už tři roky, dlouho zasnoubení, jsou spolu šťastní. Dva roky na něj čekala, než mu skončí vojna.
Silná, krásná, moudrá a milující žena. Přeju jí to, přeju jí štěstí, přeju jí, ať její štostí roste a vzkvétá, ať ho zlé jazyky, zlé povahy ani nesmyslné tradice nezničí.
Bude totiž žít v Káhiře, spolu se svám egyptským manželem a jeho rodinou.
Z FB zmizela většina jejích fotek a ty poslední, jsou rozhodně zahalenější než ji znám. Pokud ještě není muslimka, brzo se jí stane. Už nikdy neuvidím její jemně klenutý hrudník a její úchvatné vlasy.
Ale vadí to? Je to něco jiného než podstupujeme, nebo bychom měly podstupovat i my, v našich končinách? Je to něco jiného než podstupovali naše prababičky, když po svatební noci skryl jejich vlasy čepec a šátek? Je to něco jiného, než podstupujeme my, když se vztahem vzdáváme části své svobody? Když pro svého muže resignujeme z focení aktů a samostatných nočních tahů?
Je to boj. V západní společnosti prodchnuté nahotou tak, že se nestydíme ukazovat ramena, dekolty, nohy i vlasy zároveň. (slečna v mini kraťáskách, obepnutém tílku na ramínka a s rozpuštěnými vlasy si kráčí městem) A muži...dívají se, líbí se jim to. Ale přijdou domů a jsou bez chuti.
Jak je můj přítel rád, když vedle něho kráčím právě taková, a on se na mě může dívat celý den... ale když jsem v dlouhé sukni, mám tričko s decentním výstřihem a 3/4 rukáv, vlasy stažené do copu nebo drdolu, jsem pro něj tajemstvím. O to více se pak těší na to, až doma, jenom pro něj, vyloupnu své tělo a zahrnu ho rezavou hřívou.
A tak...nevím co říct. Budu doufat, že její muž bude alespoň z části tak moudrý jako ona, a nebude ji do ničeho nutit...protože ona ví, jak věci fungují.
A zatímco v dalekém Egyptě vzniká nová rodina, ve mě bojuje exibicionismus s cudností, touha všem ukázat a být hrdá na své tělo s láskou a úctou ke svému "muži"...
Jak to máte vy? Co si myslíte o zahalování a odhalování? Bojíte se islámu? Bojíte se mužů, jejich žárlivosti, majetnosti... Jste spíše nespoutané amazonky? Akceptujete prastará pravidla partnerských vztahů?...
Silná, krásná, moudrá a milující žena. Přeju jí to, přeju jí štěstí, přeju jí, ať její štostí roste a vzkvétá, ať ho zlé jazyky, zlé povahy ani nesmyslné tradice nezničí.
Bude totiž žít v Káhiře, spolu se svám egyptským manželem a jeho rodinou.
Z FB zmizela většina jejích fotek a ty poslední, jsou rozhodně zahalenější než ji znám. Pokud ještě není muslimka, brzo se jí stane. Už nikdy neuvidím její jemně klenutý hrudník a její úchvatné vlasy.
Ale vadí to? Je to něco jiného než podstupujeme, nebo bychom měly podstupovat i my, v našich končinách? Je to něco jiného než podstupovali naše prababičky, když po svatební noci skryl jejich vlasy čepec a šátek? Je to něco jiného, než podstupujeme my, když se vztahem vzdáváme části své svobody? Když pro svého muže resignujeme z focení aktů a samostatných nočních tahů?
Je to boj. V západní společnosti prodchnuté nahotou tak, že se nestydíme ukazovat ramena, dekolty, nohy i vlasy zároveň. (slečna v mini kraťáskách, obepnutém tílku na ramínka a s rozpuštěnými vlasy si kráčí městem) A muži...dívají se, líbí se jim to. Ale přijdou domů a jsou bez chuti.
Jak je můj přítel rád, když vedle něho kráčím právě taková, a on se na mě může dívat celý den... ale když jsem v dlouhé sukni, mám tričko s decentním výstřihem a 3/4 rukáv, vlasy stažené do copu nebo drdolu, jsem pro něj tajemstvím. O to více se pak těší na to, až doma, jenom pro něj, vyloupnu své tělo a zahrnu ho rezavou hřívou.
A tak...nevím co říct. Budu doufat, že její muž bude alespoň z části tak moudrý jako ona, a nebude ji do ničeho nutit...protože ona ví, jak věci fungují.
A zatímco v dalekém Egyptě vzniká nová rodina, ve mě bojuje exibicionismus s cudností, touha všem ukázat a být hrdá na své tělo s láskou a úctou ke svému "muži"...
Jak to máte vy? Co si myslíte o zahalování a odhalování? Bojíte se islámu? Bojíte se mužů, jejich žárlivosti, majetnosti... Jste spíše nespoutané amazonky? Akceptujete prastará pravidla partnerských vztahů?...
Jeden fotograf mi řekl, že musí zhubnout, aby vypadal jako model. Protože jenom pokud bude vypadat jako sexy model, budou na něho modelky reagovat kladně.
Nechme stranou moje osobní myšlenky ohledně toho, že pokud na něho modelky kladně nereagují, asi to bude něčím uvnitř, chováním a ne vzhledem.
Zůstaňme prostě u toho, že je třeba zhubnout.
"To že jsou s tebou lidé ochotni mluvit je dáno tím jak vypadáš. Hlídej si to..."
Jinak řečeno...jestli přibereš, zestárneš, nebudeš krásná...tady se s tebou nikdo bavit nebude.
Všichni se budou nejdříve koukat na to, jakou máš postavu...a až daleko daleko za tím na to, co umíš.
Ten svět je takový. Mám chuť nadávat jako dlaždič, ale tohle je realita. Tisíckrát můžeme křičet: "Ta modelka přece není tlustá!"...ale ona je v tomhle zkesleném světě prostě buď tlustá, nebo to není modelka.
Je to povrchní! Kur.., to mám vrazit všechny prachy do kadeřníků a hader, jenom abych byla "IN" v dané společnosti?
No, ano, pokud tam chci, musím...
Nepřipadám si tlustá, když se na sebe dívám ve výlohách, i v Crocks Mary-janes a obligátních manšestrových zvonáčích, šedě seprané barvy, si připadám protáhlejší než ostatní. Když se ale na sebe podívám nahá v zrcadle...ano, pro tuhle společnosti asi jsem tlustá. Tlustá mezi hubenými.
A tak jsem doma, hubená mezi tlustými, plácám se mezi tím a nerozhodnost, ze které mi tečou slzy a mám chuť křičet, zaplácávám domácíma kremrolema, čokoládou...
A s každým polknutím ubývá slz a přibývá hořkosti uvnitř mě. Vzteku sama na sebe.
...
Co mi mají kruci co říkat?
Ale oni neříkají, jenom naznačují a já vím, že mají pravdu.
Bohužel.
Nechme stranou moje osobní myšlenky ohledně toho, že pokud na něho modelky kladně nereagují, asi to bude něčím uvnitř, chováním a ne vzhledem.
Zůstaňme prostě u toho, že je třeba zhubnout.
"To že jsou s tebou lidé ochotni mluvit je dáno tím jak vypadáš. Hlídej si to..."
Jinak řečeno...jestli přibereš, zestárneš, nebudeš krásná...tady se s tebou nikdo bavit nebude.
Všichni se budou nejdříve koukat na to, jakou máš postavu...a až daleko daleko za tím na to, co umíš.
Ten svět je takový. Mám chuť nadávat jako dlaždič, ale tohle je realita. Tisíckrát můžeme křičet: "Ta modelka přece není tlustá!"...ale ona je v tomhle zkesleném světě prostě buď tlustá, nebo to není modelka.
Je to povrchní! Kur.., to mám vrazit všechny prachy do kadeřníků a hader, jenom abych byla "IN" v dané společnosti?
No, ano, pokud tam chci, musím...
Nepřipadám si tlustá, když se na sebe dívám ve výlohách, i v Crocks Mary-janes a obligátních manšestrových zvonáčích, šedě seprané barvy, si připadám protáhlejší než ostatní. Když se ale na sebe podívám nahá v zrcadle...ano, pro tuhle společnosti asi jsem tlustá. Tlustá mezi hubenými.
A tak jsem doma, hubená mezi tlustými, plácám se mezi tím a nerozhodnost, ze které mi tečou slzy a mám chuť křičet, zaplácávám domácíma kremrolema, čokoládou...
A s každým polknutím ubývá slz a přibývá hořkosti uvnitř mě. Vzteku sama na sebe.
...
Co mi mají kruci co říkat?
Ale oni neříkají, jenom naznačují a já vím, že mají pravdu.
Bohužel.
Myslela jsem si že nasněží, roztaje a tenhle prvek vyšumí. A ono ne. Otepluje se, a paní Legína zase vystrkuje svoje půlky na každém rohu.
Ó Legíno, Legíno, vrchole pohodlí, vrchole nevkusu, ty rizikový prvku. Ty co z tlustých nohou děláš sloupy, z hubených pokroucené klacíky. Ty vládkyně příšerných délek, zákeřná galeristko celulitidy. Vrať se tam, kde jsi byla.
Když mi bylo pět, řvala jsem jak tur touhou po tobě. V roce 1994 nosili legíny kluci i holčičky, každá barva byla unisex, Všechny materiály byly akceptovatelné, plavkovinou počínaje, sametem konče. Potisky 101 Dalmatinů nebo duha, nad kotník nebo s poutkem pod patu. Úžasné oblečení, ideální na lezení po stromech, na pískoviště, na kolo, na tůru, místo štramplí (punčocháčů).
A na tohle sladké dětsví si asi nějaký pitomý západní fashionista vzpoměl, vyhrabal ze skříně milovanou legínu, pověsil to na lookbook a hnedka se z toho mohli všichni zbláznit. (Nebo že by Legínu vyhrabal ze dna skříně sám velký módní koncil?) Každopádně, z dětských tepláčků je rázem módní trend a jako o každém módním trendu se o tom nediskutuje.
Nediskutuje se, je to přece trend, přece to nosí každý a proto to každému musí slušet. A to nejlépe ve všech tvarech, barvých a délkách. Jsou to přece legíny a ty jsou ke všemu.
Lidi zapomínají že pod úzkýma plavkovýma legínama je vidět i ten beďar na zadku, bavlněné varianty mají po dni nošení vytahané kolena a pokud si svůj kousek vytáhnete do pasu, aby vám neplandaly love-handles, je vám, s prominutím, vidět "čárka".
Legíny nejsou a nebudou samostatné oblečení. Nejsou to kalhoty. Mají svoje klady, ale pokud nemáte rozum, kašlete na to. Škodíte sobě, i ostatním. Svoboda lidská končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tak jako nikdo není povinnen čuchat podpaží úředníka zavěšeného v tramvaji, nikdo není povinnen mít před obličejem celulitoidní prdel narvanou v černém latexu.
(Ps: Tohle je první a poslední článek, ve kterém nepoužívám "vaše" fotky. Některé "fashionblogerky" jsou dokonalé kopírky zahraničních rádoby trendů...)
Nechci říct že všechny ty obrázky tady jsou špatně. Ale ty, které nejsou dobře, si dokážete určitě vytřídit sami...podle zdravého rozumu.
Ó Legíno, Legíno, vrchole pohodlí, vrchole nevkusu, ty rizikový prvku. Ty co z tlustých nohou děláš sloupy, z hubených pokroucené klacíky. Ty vládkyně příšerných délek, zákeřná galeristko celulitidy. Vrať se tam, kde jsi byla.
Když mi bylo pět, řvala jsem jak tur touhou po tobě. V roce 1994 nosili legíny kluci i holčičky, každá barva byla unisex, Všechny materiály byly akceptovatelné, plavkovinou počínaje, sametem konče. Potisky 101 Dalmatinů nebo duha, nad kotník nebo s poutkem pod patu. Úžasné oblečení, ideální na lezení po stromech, na pískoviště, na kolo, na tůru, místo štramplí (punčocháčů).
A na tohle sladké dětsví si asi nějaký pitomý západní fashionista vzpoměl, vyhrabal ze skříně milovanou legínu, pověsil to na lookbook a hnedka se z toho mohli všichni zbláznit. (Nebo že by Legínu vyhrabal ze dna skříně sám velký módní koncil?) Každopádně, z dětských tepláčků je rázem módní trend a jako o každém módním trendu se o tom nediskutuje.
Nediskutuje se, je to přece trend, přece to nosí každý a proto to každému musí slušet. A to nejlépe ve všech tvarech, barvých a délkách. Jsou to přece legíny a ty jsou ke všemu.
Lidi zapomínají že pod úzkýma plavkovýma legínama je vidět i ten beďar na zadku, bavlněné varianty mají po dni nošení vytahané kolena a pokud si svůj kousek vytáhnete do pasu, aby vám neplandaly love-handles, je vám, s prominutím, vidět "čárka".
Legíny nejsou a nebudou samostatné oblečení. Nejsou to kalhoty. Mají svoje klady, ale pokud nemáte rozum, kašlete na to. Škodíte sobě, i ostatním. Svoboda lidská končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tak jako nikdo není povinnen čuchat podpaží úředníka zavěšeného v tramvaji, nikdo není povinnen mít před obličejem celulitoidní prdel narvanou v černém latexu.
(Ps: Tohle je první a poslední článek, ve kterém nepoužívám "vaše" fotky. Některé "fashionblogerky" jsou dokonalé kopírky zahraničních rádoby trendů...)
Nechci říct že všechny ty obrázky tady jsou špatně. Ale ty, které nejsou dobře, si dokážete určitě vytřídit sami...podle zdravého rozumu.
...neni to lehkýýý...
Nějak mi tenhle starý hit už od včerejška vibruje hlavou.
Třeba se dostávám do stavu když už "přestávám hrotit" a neřeším.
Praha je malá, stejně jako ČR, zatímco VŠE je velká.
Zatím mám kupodivu všechny zkoušky, o které jsem se pokoušela.
Můj blog asi čte mnohem více lidí, než by mě napadlo (pravděpodobně o dost více, než "nahlášených" 18)
Za dvě hodinky sedám na vlak směr domů, pokud nebude zpoždění tak se budu pět hodin povalouvat v rychlíku "Praha", a pokud zpoždění bude (jakože asi jo, vůbec nevím jak vypadají koleje tam, kde byla voda), strávím na cestách ještě o něco dýl.
V pondělí moje sestřička maturuje, na mě asi padne extrémně nostalgická nálada. Taky uvidím mámu, tátu, babičky, dědečky, druhou sestři, psa, kočky, učitele, učitelky, kamarády... Prostě, těším se. I když můj milý zůstává tady, v Praze, a po včerejším večeru se mi od něho nějak nechce.
Ps: S tou těhotnou kočkou to dopadlo takhle: Porodila prý tři miminka, aby jí nebylo smutno, babička se rozhodla, že si jedno nechají. A tohohle maličkého drobečka, "jedináčka", jí něco sežralo... Asi víte jak vypadá kočičí žal, volání zmizelých dětí.
Ještě horší je kočičí žal nad polovinou malého tělíčka...(Kdysi mojí nejoblíbenější kočce cizí kocour roztrhal obě nechané děti. Zoufale přišla do chalupy, v tlamce nězně nesla zadní půlku milovaného potomka...)
Tak přeju vašim kočkám více štěstí.
Člověk je krutý, ale příroda dokáže být ještě brutálnější.
Nějak mi tenhle starý hit už od včerejška vibruje hlavou.
Třeba se dostávám do stavu když už "přestávám hrotit" a neřeším.
Praha je malá, stejně jako ČR, zatímco VŠE je velká.
Zatím mám kupodivu všechny zkoušky, o které jsem se pokoušela.
Můj blog asi čte mnohem více lidí, než by mě napadlo (pravděpodobně o dost více, než "nahlášených" 18)
Za dvě hodinky sedám na vlak směr domů, pokud nebude zpoždění tak se budu pět hodin povalouvat v rychlíku "Praha", a pokud zpoždění bude (jakože asi jo, vůbec nevím jak vypadají koleje tam, kde byla voda), strávím na cestách ještě o něco dýl.
V pondělí moje sestřička maturuje, na mě asi padne extrémně nostalgická nálada. Taky uvidím mámu, tátu, babičky, dědečky, druhou sestři, psa, kočky, učitele, učitelky, kamarády... Prostě, těším se. I když můj milý zůstává tady, v Praze, a po včerejším večeru se mi od něho nějak nechce.
Ps: S tou těhotnou kočkou to dopadlo takhle: Porodila prý tři miminka, aby jí nebylo smutno, babička se rozhodla, že si jedno nechají. A tohohle maličkého drobečka, "jedináčka", jí něco sežralo... Asi víte jak vypadá kočičí žal, volání zmizelých dětí.
Ještě horší je kočičí žal nad polovinou malého tělíčka...(Kdysi mojí nejoblíbenější kočce cizí kocour roztrhal obě nechané děti. Zoufale přišla do chalupy, v tlamce nězně nesla zadní půlku milovaného potomka...)
Tak přeju vašim kočkám více štěstí.
Člověk je krutý, ale příroda dokáže být ještě brutálnější.
Možná jsem jenom paranoidní.
"Chodím po zahradě s dětskou lopatkou a hledám kde je zakopaný pes." Přesně takhle je to absurdní.
Člověk si říká, že za nějakých 8 let se přece musí vyvinout do dalšího stádia...ale co se týče tohoto, pravděpodobně jsem zatuhla ve sladkých 13 letech. Přistihávám se, jak hrotím každou blbost a hledám problémy tam kde nejsou.
Momentálně hledám toho zakopaného psa, vědět tak co dělám blbě...a nebo nic blbě nedělám a jenom si to vymýšlím?
Holt, když je něco jako depka...je to zase ten starý stav kdy moje sebevědomí skáče jako jojo.
A když je dole, nezbývá než se ptát: Proč?
Proč vypadám tak divně a má můj vzhled něco do činění s mými neúspěchy?
Mluvím špatně?
Oblékám se špatně?
Mám špatný styl práce?
Co na mě vadí té slavné paní?
Co na mě vadí lidem s kterýma bych chtěla spolupracovat?
Proč se lidi bojí se mnou něco mít?
Dokud mlčím, mám vykulené vyděšené oči, když promluvím, mají vyděšený pohloed všichni ostatní.
Nenapadlo by mě, že mě lidi nesnáší, aniž by mě viděli nebo se mnou mluvili.
Potřebuju feedback až budu přežraná k prasknutí.
Mám tendenci házet chyby na nedostatek peněz...a nezodstatek peněz...na chyby. Ale je to asi jenom moje lenost? Má vůbec smysl jít za "snem"?
(Jakou máte představu o člověku který si říká stylista? Jaké má mít vlasy, oči, makeup, boty, nehty...jak má myslet, jak se má chovat? Vím, jednou se to proti mě obrátí jako tolikrát, jenomže s mými kamarády si tak akorát dobře pokecám o přírodě, náboženství, filosofii, politice...ale o módě a image těžko. A řešit módu s přítelem? Mám ještě tchýni...ale ta to shrne větou" Jseš hezká, štíhlá tak co chceš..." A já se v tom plácám protože kvůli takovým blbostem přicházím o kontakty, o šance... Sedím v bytě, naštvaná sama na sebe, nerozhodná, vybodnout se na věci okolo hader a najít si nějakou "normální" práci (snad by mě někde vzali, do McDonalda..), jet domů a vybodnout se v rámci duševní pohody na veškerý konzum? A já pořád jenom sedím, a čekám že se někdo ozve, že řekne, hele, pojď uděláme toto...a oni se ozvou...Ty se tím živíš? Ne, studuju, živí mě rodiče...aha, tak nic...)
"Chodím po zahradě s dětskou lopatkou a hledám kde je zakopaný pes." Přesně takhle je to absurdní.
Člověk si říká, že za nějakých 8 let se přece musí vyvinout do dalšího stádia...ale co se týče tohoto, pravděpodobně jsem zatuhla ve sladkých 13 letech. Přistihávám se, jak hrotím každou blbost a hledám problémy tam kde nejsou.
Momentálně hledám toho zakopaného psa, vědět tak co dělám blbě...a nebo nic blbě nedělám a jenom si to vymýšlím?
Holt, když je něco jako depka...je to zase ten starý stav kdy moje sebevědomí skáče jako jojo.
A když je dole, nezbývá než se ptát: Proč?
Proč vypadám tak divně a má můj vzhled něco do činění s mými neúspěchy?
Mluvím špatně?
Oblékám se špatně?
Mám špatný styl práce?
Co na mě vadí té slavné paní?
Co na mě vadí lidem s kterýma bych chtěla spolupracovat?
Proč se lidi bojí se mnou něco mít?
Dokud mlčím, mám vykulené vyděšené oči, když promluvím, mají vyděšený pohloed všichni ostatní.
Nenapadlo by mě, že mě lidi nesnáší, aniž by mě viděli nebo se mnou mluvili.
Potřebuju feedback až budu přežraná k prasknutí.
Mám tendenci házet chyby na nedostatek peněz...a nezodstatek peněz...na chyby. Ale je to asi jenom moje lenost? Má vůbec smysl jít za "snem"?
(Jakou máte představu o člověku který si říká stylista? Jaké má mít vlasy, oči, makeup, boty, nehty...jak má myslet, jak se má chovat? Vím, jednou se to proti mě obrátí jako tolikrát, jenomže s mými kamarády si tak akorát dobře pokecám o přírodě, náboženství, filosofii, politice...ale o módě a image těžko. A řešit módu s přítelem? Mám ještě tchýni...ale ta to shrne větou" Jseš hezká, štíhlá tak co chceš..." A já se v tom plácám protože kvůli takovým blbostem přicházím o kontakty, o šance... Sedím v bytě, naštvaná sama na sebe, nerozhodná, vybodnout se na věci okolo hader a najít si nějakou "normální" práci (snad by mě někde vzali, do McDonalda..), jet domů a vybodnout se v rámci duševní pohody na veškerý konzum? A já pořád jenom sedím, a čekám že se někdo ozve, že řekne, hele, pojď uděláme toto...a oni se ozvou...Ty se tím živíš? Ne, studuju, živí mě rodiče...aha, tak nic...)
Nejenom staré železo rezaví.
I Číňany to chytlo (Vogue China January 2010)
A miluju i tenhle blog, na kterém najdete všechny zrzavé modelky.
http://redheadmodels.blogspot.com/
Rezavá je moje sestřička.
A jak rezavá vlna aktuálně postupuje?
Jak jezdím po Praze, nestíhám se otáčet kolik lidí je najednou jako pomeranč.
Že by opravdu nový trend?
Tuším, že "nejznámější česká fahion bloggerka" je teď taky zrzka.
Takže...asi ano, asi to skutečně je in.
I Číňany to chytlo (Vogue China January 2010)
A miluju i tenhle blog, na kterém najdete všechny zrzavé modelky.
http://redheadmodels.blogspot.com/
Rezavá je moje sestřička.
A jak rezavá vlna aktuálně postupuje?
Jak jezdím po Praze, nestíhám se otáčet kolik lidí je najednou jako pomeranč.
Že by opravdu nový trend?
Tuším, že "nejznámější česká fahion bloggerka" je teď taky zrzka.
Takže...asi ano, asi to skutečně je in.
(jenom moje pihovatá, originál zrzavá spolužačka, se barví na červeno)
Vraťme se zpátky do let, kdy jsme si přáli "tu pravou, od Matella", oblékali jsme ji do rób, koktejlek a na neohebné nohy nazouvali věčně se ztrácející střevíčky.
Do dob, kdy jako naše "alter-ego" seděla v růžovém načančaném pokojíčku, plném krajek a volánů, a snila o tom co jí čeká.
Teď už jsme vyrostli, ale naše sny se zhmotnily. Dámy a pánové, vźpomeňte si na své něžně-sexy dětství, je tady Christian Dior - Resort 2011
Do dob, kdy jako naše "alter-ego" seděla v růžovém načančaném pokojíčku, plném krajek a volánů, a snila o tom co jí čeká.
Teď už jsme vyrostli, ale naše sny se zhmotnily. Dámy a pánové, vźpomeňte si na své něžně-sexy dětství, je tady Christian Dior - Resort 2011