velký pátek

Je Velký pátek. Obloha se zatáhla, jako by chtěla brečet. Zvony mlčí. A kdesi v horách, kde lidé ještě žíjí v prastaré melodii svátků a pověr, se neslyšně otevírají jeskyně, plné pokladů. A někde ještě dál, loužemi, prochází bosé nohy těch, kteří se důtkami a pod kříži zbavují hříchů. A někde v daleké minulosti, a v přáních, snech a víře milionů, na vrcholku hory, znova a znova umírá ten, kterého si zvykli zvát spasitelem, a jehož krví a vyslovováním jeho jména si zvykli smívat ze sebe prach vlastního svědomí. Celá ta konstrukce, tak dobrá, tak špatná. A děda dnes nepracuje, jen pustí ovce do zahrady na zelenou trávu, a babička uvaří něco postního, jestli vůbec uvaří. Nad lesem je ticho, potok tiše klokotá, a hlína puká suchem. A třeba je teplo, a včely bzučí před úly, neznalé velkého svátku... Já sedím v práci. Obrazovka počítače neznatelně bliká, déšť na okně kreslí stříbrné čárky. Je klid. Klid všude kolem, jen uvnitř to vře i studí. I když tak daleko nedohlédnu a slova se ke mně nedonesou, trochu závidím těm, kteří dnešek tráví v připomínce dávných dob a ve skrumáži symbolů. To ticho kolem a jasně šedé nebe, objasňují všechny mé hříchy, prosvětlují zapomeuté kouty svědomí a všechno to nevyřčené, nevyřknutelné, mě tlačí k zemi. A v tom světle se ostatní jeví stejně čistí, jako já špinavá, omytí dávnou obětí a prastarými verši, se srdcem lehčím než pírko, na misce vah. Ale pro mě není soudce, v mém světě není hříchu, všechno je špatné i dobré, jen dnes najednou dobré mizí. Napínám se k těm, kteří jediní smí udělit trest i odpuštění, ale v mém světě není zpovědních budek ani tajemství. A i kdyby měli v rukách žhavý kov, třeba budu i ochotně stát, pro jejich útěchu. Ale v mém světě není duše, a ten svět není jen můj, jsem jen kořenem stromu, který nemůže být přetnut bez toho, aby se zachvěly listy na vrcholku, a poplašeně vylétly sýkorky a kosi. A ani litovat nelze, protože sliby by byly plané, protože nad nimi stojí mocnější. Svázat ruce, zašít rty, na nohy těžká závaží, udržte mě v nečinnosti, rod trpný místo činného, sedět a čekat, čekat a sedět, trpělivě a pilně, na pokraji propasti, každým nadechnutím se blíží pád, a jen čas, než zesílí ten tenký kmínek, jen letopočet je to, co může být změněno. ........ Děkuji ti. Tobě, s duší sevřenou, mezi nenávistí a láskou a sny a realitou, pomstou a odpuštěním. Chtěla bych doufat, že se nikdy nesetkáme...

#54_weekly_sport

Sport, jak krésné téma pro první olympijský týden.

Až na to, že nenávidím sport.

Nevím přesně, z čeho tahle hluboká averze plyne.

Může to být vrozená nechuť k pravidlům? Nebo důsledek vlastní neškovnosti a neschopnosti koordinovaného pohybu? V tělocviku jsem byla vždycky předposlední když došlo na výběr spoluhráčů, míč jsem nedokázala chytit, hodit ani odkopnout. Pět dní v týdnu jsem měla kroužky kulturní povahy a na nějaký tréning koordinace nebyl čas.


Je možné, že mě také iritoval a iritujepořád ten kontrast mezi lidmi, kteří sportu rozumí, mají ho rádi a jde jim, a mnou.  Maminka kdysi hrála závodně košíkovou a děda pověsil lyže na hřebík až v 74 letech. Druhý děda byl trenérem atletiky, jedna z potenciálních tchýní dokonce držela dorostenecký rekord v nějaké disciplíně a trénovala celý oddíl, spolužáci hráli fotbal, hned vedle byla atletická třída a ani hokejisti ze školy na opačném konci města se nenechali zahanbit. A všichni tihle lidé nechápali, že mě to fakt nezajímá.

Proč by taky mělo? Pořád jenom něco měřit, vážit a soutěžit v tom, kdo víc a rychleji? Na co tréningy třikrát týdně? Proč ty nekonečné řeči o moiře, goretexu, adidasu, niku a vůbec? Stěžování si na zranění a únavu a nakonec, pro vyrovnání, cigarety a chlast?
Nezaujal mě ani pasivní sport. Uječené fandění, nadávky když to nejde, nekonečné poučování teoretiků, jak by to šlo lépe a radostněji. Rodiče vyčítající že to bylo horší, než minule, reklama vstupné, sázkové kanceláře...a hodiny a hodiny před televizní obrazvkou.
A u sportovců taky posedlost vlastním tělem a vlastními výkony, vlastní krásou a osvalením a pocit nadřazenosti... haha. Ne, děkuji. Nechci.

Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat.

no... a přece není možné kázat vodu, a pít víno. A proto pohybu holduji i já, i když jen těm nejzákladnějším formám.

Nejoblíbenější je chůze, která se dá provozovat kdekoli, kdykoli, a dokonce i v sukni - stačí jen obout ty správné boty. Sofistikovaně po městě, nezávisle v přírodě, do kopce a z kopce, zahrnující i bláto, zimu a těžký batoh.

Začal mě bavit běh, i když v mém podání spíše jogging. Do května musím natrénovat na 10 km a trochu se bojím.
Plavání taky není k zahození. Stačí plavky a brýle a někdy ani ty nejsou třeba. Je to určitá forma meditace.
No, a když už na to přijde, "krygling" neboi zvedání půllitru je vlastně taky pohyb. Dost důležitý, je přece třeba doplnit ztracenou energii.
 A nakonec, jsou tady i ty věci, které jsou od toho všeho vzdáleny cca. 90°. 

Když se tak otočím za minulým týdnem, asi to se mnou není tak zlé. V jednom dni jsem zvládla dokonce všechny jmenované disciplíny.

A tak tedy nikoli sportu, ale pohybu zdar :-)