Nejsem dislektik ani diskrafik ale asociál, asi ano. Něměla jsem nikdy tolik přátel jako jiní. Možná tím, že jsem divná, mívám blbé nápady, jednoznačné názory a jedno z mých hesel bohužel přesně vyjádřil Rákorníček: "Já bych taky každému radil..."
(můj nejvetší životní úkol je neradit, mlčet, nekecat do toho, po čem mi nic není)

Snažila jsem se být hodná aby mě měli rádi, snažila jsem se být sexy, přátelská, tolerantní, sportovní...a i když každý ten prvek mi pomohl a hodně mi dal, přátele mi nevytvořil.

Kdysi jsem si říkala, že "Pravý přítel je člověk, který sei na tebe vzpomene až když je mu nejhůř"

A tak, co se nejlepší kamarádky týče, měla jsem jednu asi půl roku, už je to deset let...a od té doby...jsem ten post zrušila.
Přišla jsem o dost kamarádek. O některé prostou vzdáleností, o některé chybou o které nevím...a vždycky to bolelo. O to více si vážím všech těch, kteří jsou ochotni se mnou trávit svůj čas.

Včera...den který mi mí přátelé darovali. Nezapomenutelné odpoledne a večer.
Olga Lada, Marie. Trojka, každá jsme jiná, blondýnka, brunetka, zrzka. Každá obdivujeme jiné muže, jiné oblečení...ale ty roky které nás spojují, to co je nám společné, to zatím překonalo každý vztek a žal. (teda myslím, kdoví jak působím, kdoví jak se k nim chovám, třeba mi některé věci neodpustí nikdy) Neviděly jsme se dohromady už více než půl roku, možná déle. Míjíme se, každá studujeme v jiném městě, bydlíme v jiné vesnici, posloucháme jinou hudbu...ale jednou za čas, když se povede, sejdeme se, uctíme našeho společného boha - Radegasta - a zasmějeme se ,když je čemu, zasmušíme se, když není.

Jenom po každém setkání...se mi chce brečet štěstím, že tady se mnou jsou, lítostí, že s nimi nejsem tak často, studem že jsem jaká jsem...

A Ivo. Dvoumetrový kluk, se smůlou na slečny, tisícem zájmů, širokou duší a ochotný pomoct. Člověk s kterým jsem jako mala učila křečky plavat. Teď chodí v kroužkové zbroji a šermuje...

A včera, když se stal mým Bohem jara, přišly i holky, šli jsem do Bocka, naší hospody...a po pěti hodinách povídání, čtyřech poctivých Radegastech 12° a půlkou sýrových tyčinek na hlavu, jsme se odprovodili domů. A "bůh přátelství" v naší krvi tropil takové divy, a nám bylo tak dobře, tak dobře když jsme šli nocí a věděli, že tady je naše doma, naše doma pro tento život, že nemůžeme žít jinde, že nemůžeme a nechceme být jiní. Že milujeme to své Těšínské Slezsko, to všechno hořké i sladké co v něm žije a roste.

Už dlouho mě po pití tak nebolela hlava, jako dneska ráno. Ale když Ivo i s jeho bratrem zazvonil a po zásluze mě pomladili, všechno zlé bylo pryč a teď, je jenom sladko.

Mí milí přátelé, miluju vás a děkuju vám, že tady se mnou jste.