au

22:13

Nad Goralií bliká snad milión hvězd, devětsily, petrklíče a podběly už spí. Srnky se procházejí po loukách a hledají kde už co roste, králík mi málem skočil pod kola a kočky se kulatí.
Babička má třístivou zlomeninu zápěstí, pes ostříhané nožičky, děda litr vína v sobě a mě bolí u srdce jakoby mi tam nasypal soli.

Jsem tady přece doma. Miluju každí stéblo, znám každý strom.

Ale jsem už jenom ta dámička z města, děvka s divný papřízvukem, s povýšeným tónem který poučuje. Vychrtlá a ošklivá.

A ono to bolí. Když mi to říká kraj, který zná můj pot, moje slzy i moji krev.
Když mi to říká můj domov.

Možná že brečím únavou, možná lítostí, žalem a steskem po tom co bylo. Po tom, co se možná nikdy nevrátí. Po tom co zkončilo s první řádkou tohohle blogu, s prvním nalakovaným nehtem.

Kde jsem a kdo jsem? Kam se ztratilo to dobré? Kam zmizelo moje staré já .... a proč?

Není možné najít odpověď, nejde najít cestu zpět. Jen bloudit jako vyhnanec mezi dvěma světy, kde v každém jsem cizí a zbytečná.

You Might Also Like

3 komentářů

  1. tenhle článek je přesně to, co od tebe čekám, lehkost psaní a originalita, škoda že v předchozích článcích se toto nějak vytratilo. Když píšeš takhle, tak se těším na každý řádek, který napíšeš;)
    Kíťa

    OdpovědětVymazat
  2. bludičko!
    zase bude dobře věř mi!!!
    posílám ti virtuální obejmutí...
    poznala jsem tě až blogem až Prahou zkaženou přesto se mi líbíš!

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem mívala tenhle pocit a pořád je spousta "hodných" lidí, co mi tohle rádi připomenou...ale ať jsme jaké jsme..ať jsme kdekoliv..navždycky jsme Gorolky se srdcem plným našich beskydských hor, pěnících potoků a šumících lesů...našeho domova.. Lada

    OdpovědětVymazat