(pokračování Fashion Talk Dotek ve Zlíně)


není to hezké
je to špinavé
trochu to smrdí
jako propařená noc
zapomenuté víno
politá oschlá buchta
je to fascinující

autentické

trendy


Seděla jsem u stolku otočená zády k pódiu a snažila se rychle splnit požadavky na kvalitní text o developerském projektu. Studenti designu už prořídli ale dobře se bavili a pojídali dortíky a popíjeli flat white. Mi kručelo v břiše, rohlík v kapse kabátu hozeného pod stolem a už žádný rozpočet na kafe nebo vodu. Nenápadný chlapík v černém na pódiu byl trochu zmatený a bojoval se zapojením techniky se stejným sebevědomím, jako to dělávám já, když mám jít s kůží na trh. Prostor kavárny nadržený a zvědavý, jako před třetím rande. Blik, cvak, příjem, obrazovka sepla, došla baterka. znova. Tak aspoň hudba, podkres, to je tohle a tohle, boží, určitě to sledujte, rychlá slova jako déšť na plechové střeše, nervózní tanec. A já se za obrazovkou snažím napsat první odstavec "o projektu" šťavnatěji a dynamičtěji. Peter Šagát.

Komunikujte, mluvte, buď a nebo, duální svět, řád nebo anarchie, světlo nebo tma, vyber si hned, a znova, než slovo dojde do mozku, přichází další, ale modří už vědí a vykřikují a prezentace odtéká jako řeka.

Jako když se roztrhnou korále na posledním schodě, slova vznikají, zazní a mizí ve sklepě podvědomí. Slova, obrazy, asociace, propojení. Flow se valí kolem a strhává sebou co není pevně ukotveno, v zákoutích mysli tvoří vakuum, ve kterém se z prostého nedostatku rodí inspirace. Notebook leží pod stolem. Lapám po dechu. Není čeho se chytit. Naopak. Pustit se, zahodit kontrolu, splynout. Některé věci není možné zachytit do rukou. Popsat konkrétními slovy. Některé věci nevíš. Jenom cítíš. Prostě víš.

Autenticita. Ošklivost, osobitost, podivnost, vlastní mytologie, DIY. Konec krásy, konec tvaru, konec rozdělení, všechno je vším a každý je každým, všechno je společné, zmizelo soukromí, zmizel starý řád. Hadi, a opulence, monterky a surovost. Brutální růžový třpytivý svět plný zlata a rapu, opačné spektrum, vlasy strojkem a boj za sebe sama, rukama, tělem, skinheads.

Studenti jsou ztracení, rozpití v záplavě vody, jako akvarelová linka pod zvrhlým kelímkem. Kontury mizí, zůstává pocit. Všechno je možné, všechno je nemožné, nejde odmítnout žádné stanovisko, všechno přijímáme, abychom se posunuli dál, selfhacking místo cílevědomého trvání na chybách. Jím rohlík. Terezka Otáhalíková je nejistá, jak vím, že její práce je trendy, kdy ona sama si nepamatuje ani polovinu klíčových slov? Drobky padají na zem, pod trailové tenisky, ojeté vyhrnuté jeansy. Prostě vím, cítím. Kouzlo chaosu. disko zelená. "té firmě pantone nevěřím". To já nikdy.

Life, not lifestyle.

A najednou byl konec, všichni se zvedají, než jsem si došla do batohu, zmizel můj stůl a věci se přesunuly jinam. Servírka mi sebrala židli zpod zadku. Venku padal sníh s deštěm, intenzivní hnusně, zase ta architektura, zase ten Zlín.

Being real.

Seděla jsem v ateliéru, mezi látkami a modely, za obrovským oknem kouzelná změť bílé, černé, šedé a cihel. Maté a hrnek plný drti, zelenkavý úlomek plexi může být i náušnice (dobře, až takový magor nejsem), pletení a zabíjení času online. Líčení odešlo pryč, kolem se motali všichni speakeři a prohlíželi práce studentů, seděla jsem jako v průhledné kouli, neviditelná. K večeři chipsy a čokoláda na stravenku v bille, do fronty na šatnu, mezi princezny v šatech, s krosnou na zádech. A pak je po přehlídce, po show Dotek. Mám svůj přístup k práci, někde mezi punkáčem a šprtkou a stydím se za něj čím dál méně.  "Hele, jsem si všiml, co sis to celou dobu tak psala? To jsem ještě neviděl, to dělají jenom zahraniční editoři..." "no, jsou to, popisky, co není vidět na fotce, detaily, materiál, že to je chlupaté, jak je to sešité" "aha, a my se asi neznáme? Nebo?" "Asi jsme se někde už viděli, možná." "tak se ještě potkáme, někde"

Honza mě pozval na gyros ve stánku. S krosnou na zádech, mrholí. V místním klubu hraje Orbit, vstup je stovka a chtějí občanky. Za oknem jak v akváriu single Tomáš a úžasná Michel. Sorry, nemám na to prachy, jdeme dál. Prostor se přizpůsobí, když jsi sám sebou, šaty nebo monterky, krosna nebo psaníčko, vyrvat židle ze skladu a hned je dvacet míst. Víno na půl, čekání na vlastní představy, zakouřené, bílé podzemí. Únava i její opaky stoupají do hlavy, do končetin, do očí, každému podle jeho gusta, jsou dvě ráno. Muži do žen hučí svoje rozumy, v tradičním námluvním tanci. A naopak.

Oči mě štípaly dýmem, připili jsme si, víno jsem vypila. Byl čas, to zabalit, snad kolem třetí. Využila jsem vlastní střízlivosti a opilosti jiných, potočila Terezkou jako s malým dítětem, zvedla jsem Honzu do vzduchu, byl překvapivě lehký na tak vysokého chlapa. Ani nevím, co jsem řekla na odchod. Námluvní rozhovor s charismatickou ženou byl přerušen. Pro polibek na hřbet ruky, pohled do očí. "Ještě se někdy potkáme." "Určitě."

PS