Osobní styl je vždycky zajímavý. (Taky, jinak by o tom pořád někde nepsali a nemluvili.) To že hadry, které na sebe navlečeme, mluví o naší osobnosti, není žádná novinka.

Možná je to stárnutím, nebo pocitem vyhoření.  Po několika letech kdy se kolem hader a hlavně v prostředí úžasně stylových lidí motám jsem si uvědomila, že oblečení nevědomky odhaluje mnohem hlubší vrstvy, respektive, nakonec nikdy nepoznáte, jestli to co zrovna vidíte na pánovi hned vedle je ovlivněno jeho nejhlubšími pocity a strachy a pudy, a nebo se naopak jedná jenom o fashion pozlátko. Jednoduše, outfit je jako když do šejkru hodíte písek, zlatý prach, jemné bláto, vodu a olej a všechno protřepete. Okamžitý pohled vám neřekne co je co, jen budete fascinovaně zírat na třpytivý vír, ale až po delší době, až se jednotlivé poznatky začnou usazovat, pochopíte co je co, která vrstva je která a jestli to co se leskne je zlato nebo konfety a to co se třpytí je olej nebo rtuť.

Je to úplně nová dimenze poznání, než ty předchozí.

Na začátku (jako wannabe fashionista a rádoby stylová ultra superstar) jsem dělila lidi na ty, co chápou jak je móda a oblečení důležité a jsou styloví a na ty, kteří jsou zatvrzelí a musí být přeučeni. Mno. Popravdě, dost lidí to naštvalo. Jako druhý krok, překvapení, nejde jenom o oblečení ale i o obsah. Takže rozdělit lidi na prázdné a plné nádoby, sebelepší outfit vnitřní dutost a prázdnotu nezakryje. Oblečení je tedy jenom obal na čokoládě, a sebelepší obal odporné pochoutce s palmáčem nepomůže? Může být. Ale pořád to neřeší problém s tím, že někdo nutně spadne do kategorie "odpad".

A včera takhle stojím na fashion show v Kopenhagen a jako obvykle očumuju lidi. A všichni jsou styloví a protože mluví jazykem jiného kmene, fakt nemám tušení, jestli jsou vydutí, nebo ne. (i jisté když indicie jsou) A náhle paprsek jasného světla osvícení z nebe, a dav se rozestoupí jako vody moře.

A na jedné straně ti, jejichž oblečení křičí.

Servi mě!

Sundej mě a zahoď, protože až pod tím vším jsem já, a to chceš. Chceš vidět ty kozy, chceš vidět chlupy v rozkroku a pomačkané malíčky na nohách, chceš vidět žebra a páteř a bílé měkké maso na vnitřní straně stehen, a stryje na bocích. Chceš vidět jizvy na holeních a beďary na zádech, faldík na zátylku, rozpité tetování. Vidět, chytit, rozmačkat, vlastnit a mít, zakousnout se jako do drahé čokolády, stejk u Čestra chytit do rukou a žrát. Všechno to mládí, všechna ta lidskost ve všech variantách, zavalitý hitlerek s knírkem i něco jako fashion skinhead, zrz éterička na platformách i oversized víla s ofinou a brýlemi. Všechno to chceš, všechny ty emoce a vztek, jak to má být, jen fotrům se u toho vaří krev někde jinde a facka už letí.

A pak tady jsou všichni ti lidé, kteří už vlastně jsou nazí. Jejich oblečení je jejich nedílnou součástí, vrostli do něj. Do bot i s blátem, obrovských kabátů, kabelek Chanel, chlupatých barevných podivností, jeansů, vlasů, vrásek.  Líně. Postávají. Sedí. Chlastají. Fotí. Acojako? Hej děvče, už jsem všechno viděl, mám tu práci, zapanáčkuj a možná ti věnuju pár minut u stromu v parku? Ani ne.
Oblečení jako součást člověka. Přizpůsobené jeho pohybu, myšlení. Nebránící, nepřekážející. Ideální.

Něco co v česku málokdo umí.

Kruci, to máme všichni tak zoufale nízké sebevědomí, že i ti, co vedou místní akcičky svým výrazem spíš žadoní o to dostat rákoskou na zadek, místo klidného koutku pro svou vášeň?

Olej, voda a zlato, líh, konfety a rtuť. Kdoví.