Krásně je to shrnuto tady. To, nad čím ale uvažuju už dlouhou dobu a pořád mi to nejde tak docela z hlavy, není ani tak, že bych čekala, že můj trávník bude s kytičkami, jako to, že zatímco můj vlastní trávník (pokud se to tak vůbec dá nazvat) vidím realisticky, zatímco trávníky kolem sebe vnímám podle hesla "sousedova tráva je vždy zelenější". Díky sociálním sítím, kde se každý prezentuje, je to nejen zelenější, ale i hebčí trávník. A pak tady jsou ti lidé, kteří mají nad trávníkem duhu a třpytivý opar. Jak si asi připadat v jejich konkurenci?

Pokud se aspoň trochu pohybujete ve světě lajfstajlu, znáte to. Na instagramu má každý dokonalé tělo, a to i přesto že podle fotek snídá palačinky, svačí laté se šlehačkou a toppingem a večeří drink s paraplíčkem a asijské nudle v restauraci. Na instagramu každému zbude rozpočet na boty i přesto, že si už koupil značkovou kabelku a zbude mu čas na obrážení obchodů i přesto, že buduje kariéru, naplno se věnuje příteli, každý den hodinu cvičí a nezapomíná ani na ty restaurace a kávičky. Je nám to předkládáno jako krásná realita a my to hltáme až k zalknutí. I kdybychom měli životní sen úplně jiný, vizualita která nám je podsouvána nás manipuluje a vnucuje nám nové ideály dokonalého života. Jenomže místo toho, abychom si ty pohádky jenom četli a nad "pornem" si jenom odvedli svou nezbytnou práci, věříme, že takto může vypadat i naše realita. Že i náš trávník nad sebou může mít duhu, třpytivý opar a kdoví, třeba v něm mohou žít malinké stříbrné víly...

Pohádky jsou krásné a dívat se na hezké věci je přirozenost. (Proto, pokud na vás budu někdy nestoudně čumět, berte to jako lichotku.) Zatímco jsou věci, u kterých prostě víme, že nemůžou být pravdivé, vizuální realita sociálních sítí nás drží v dojmu, že tohle přece musí být pravda. Nechceme věřit tomu, že duha je z pomalovaného kartonu z krabice od mikrovlnky, zelená je vytažená ve photoshopu a záře je jenom zaprášený objektiv. Dostáváme se tak do pasti.

Ten nádherná život trochu závidíme. Chceme ho taky, protože vidíme, jak moc je nádherný a že jeho nádhernost je všeobecně přijímána, že je to vlastně sociální skupina, kam chceme patřit. O to více chceme věřit, že je skutečný.  Toužíme po něm, ženeme se za ním a připadáme si hloupě, že nám pořád uniká, a tak se ptáme na rady a snažíme se aspoň dodržet materiální recept. Jakoby to, že mám na prádelníku písmenka HOME a že žeru makronky a cvičím jak blbá mělo zásadní vliv. Vůbec si nechceme připustit, že to, co vidíme, není realita, a nakonec, abychom se aspoň sami před sebou a před svým okolím zahalili do podobné nádhery, začneme sami pro sebe budovat paralelní svět a ten prezentovat. A zatímco se po desáté snažíme fotogenicky naaranžovat jahody na palačinku a výsledný obrázek (prohnaný filtrem) pak prezentujeme jako každodenní normalitu, uvnitř jsme tak trochu úzkostní z toho, že to tak ve skutečnosti není a - že naši snahu možná nikdo neocení. Docela magořina, fotit kdeco a fotky pak postovat bez ohledu na datum a místo zachycení, jenom abych budil dojem, že jsem neustále cool a in. Více se o problematice, kdyby už nic (zvláště pokud nemáte rádi nekonečné opakování, nezajímá vás česká blogískosféra ani vulgární výrazy), rozepisuje tenhle naštvaný blogísek.

Jedna věc je, že se přistihnete, že inscenujete scény na instagram, nebo že postujete fotky staré půl roku, protože lépe lajk nějaký, než žádný. To se dá léčit. Tu aplikaci vždycky můžete smazat a s facebookem je to stejné.

Druhá věc je, že tohle vnímání, prezentace sebe sama jako něčeho lepšího a snaha o život v uměle vykonstruovaném fashionlandu, proniká do reálného života. Všichni tuší, že to asi nebude tak růžové, jak to vypadá, ale všichni chtějí věřit. Věřit že bez práce jsou koláče, že za úspěchem stojí šťastná náhoda a že to prostě může potkat samo od sebe i nás. Ale obrácená strana mince je silnější, a tak mladá návrhářka, která se svou prací byť skromně ale přesto uživí (!!!) bude brečet nad svým neúspěchem, protože přece ostatní se uživí líp. Jsou to jenom malované duhy, které se snažíme nosit nad svými hlavami, a i když nás bolí ruce a máme v nich křeč, budeme je držet celý den a pak se vyčerpaně a s pláčem zhroutíme do postele - protože ostatní ty své drží lépe.

Neúspěch je, na rozdíl od úspěchu, tajný. Ještě že aspoň na Fuckup Night není "projel jsem to" věta, která se nehodí vyslovit. Ano, všichni chceme slyšet pohádky a autoři pohádek se maximálně snaží, aby nám dodávali nové a nové díly. Někde dokonce vznikají celá vzdušná města, kde si všichni na něco hrají a tajně na sebe pomrkávají, jakože jako jo. Ptala jsem se holky, která píše blog na téma generace Y, o tom, jak je to super být svobodný, jak se má jít za svým snem a tak. Ptala jsem se, čím si vlastně vy všichni úžasní vyděláváte na letenky, kávu v kavárně, macbooky a super oblečení? "To bych taky ráda věděla." řekla na to ona, jinak vzor úspěšného kreativního freelancera a supersexy IT girl. Jak je možné, že ona to neví? Pokud to neví, co teda jí a kde bydlí? Takže být kreativcem na volné noze za vlastní prachy je náročné nejen pro mě? Takže nejsem tak špatná, jak jsem si myslela?

Myslím, že s odložením duhy nad hlavou je to podobné, jako když si sundáte makeup. Najednou se ukáže, co opravdu umíte nebo neumíte. A lidé kolem dostanou možnost vás opravdu ocenit, ne jenom k fotce přilepit povrchní lajk. Před klienty se asi pořád každý budeme převlékat, abychom dostáli jejich představě o dokonalém poskytovateli. (Kde na to asi chodí? Nemůžeme si za to, že stylista "musí být užvaněný, s malou kabelečkou, stylový a v botách na vysokých podpatcích" a "dobrý programátor ideálně i v zimě v šortkách" trochu sami?)

Původní vize blogu byla přiznat si, že není všechno tak dokonalé, jak vypadá a pomocí slov si prohlédnout a ohmatat situaci s cílem zjistit, jestli jsem opravdu looser, a nebo jenom ostatní drží své kartonové duhy výše a radostněji. Je načase, po více než dvouleté pauze, v tom pokračovat. Ukážu vám, že můj imaginární úspěch v oborech stylingu, hairstylingu,  makeupu, copywritingu, produkce a fashion žurnalistiky je opravdu jenom imaginární. A nebo, kdoví. Když se na to podívám z dálky, třeba zjistím, že to je jenom imaginární neúspěch. Že můj trávník vypadá dost dobře i bez té duhy z papíru.