O akci jménem Fashion Point jsem se dozvěděla náhodou, když jsem pro článek o Doteku lustrovala Lukáše Krnáče. Na první pohled to vypadalo, že ve městě, kde je nebe na dosah ruky, se rodí další z poloamatérských akcí "do portfolia". Tedy taková ta akce kam byste šli kvůli kamarádovi, ale jenom tehdy když to bude kousek od domu a vy se zrovna koušete nudou. eh. děkuju. 

Pak jsme si s Lukášem psali, objevil se program, rozhodla jsem se jet, zjistila jsem, že už není místo, napsala jsem o místo, zjistila jsem že kvůli dopravě nestihnu show, dostala jsem přístup do backstage. A na tak vstřícný přístup není výmluvou ani zlomená noha, natož "tři hodiny ve vlaku a budíček o půl páté". A už vůbec ne "ale když tam toho Šagáta nakonec nemáte"...

Tak jsem jela a koukala. Díky silné sponzorské základně byl vstup zdarma, šatna zdarma, ke koupi speciálně vyrobené reklamní předměty, brožurky, slevové kupony, velké panely s making of kolekcí i výstavka bot. A taky fashion market. Bylo zkrátka vidět, že pořadatelé nemuseli prosit o každý haléř. (A tak to má být. Jsme v jiné době, není jediný důvod proč by se měly fashion akce studentů pořádat vlastním nákladem a z vlastního kapesného. Navíc pořadatelé s financemi hospodařili velmi rozumně. Žádné zbytečnosti.)

Na Fashion Point Zlín bylo přesto znát, že pro nemalou část pořadatelů šlo o první akci. Hrozně mi to připomnělo moje začátky. Na začátku je nadšení a "já jsem už viděl, jak se to dělá", pak odhodlání a "dort Pejska a Kočičky", pak trochu zděšení a stres z toho, že to v rukách trochu klouže, máchnutí, co už, že se to nepoto a nakonec velká úleva, že to je za mnou. A že to snad nikdo nebude vytahovat a pokud příště, tak ne sám a určitě "méně je více". Z každého místa byla cítit profesionalita a odhodlání toho mrskajícího se kapra nepustit. Protože když vám den před odřekne hlavní hvězda a lidi už chodí, ale vy ještě stojíte před sálem s hřebíky v hubě a kladivem v ruce, nic jiného než chladná profesionalita nepomůže. Klobouk dolů, perfektně zvládnuto a těším se na příště. Určitě to pro všechny pořadatele bude mnohem větší pohoda. ( I když, z praxe, není to větší pohoda, jenom už máte menší očekávání.)

Do Zlína jsem ale nejela ani tak na přednášky, jako za rodinným zlatem, kolekcemi studentů. Dotek byl fajn, ale z ukázek mi bylo jasné, že tohle má ambice být jinou ligou. A taky že jo. A i když jsem hadříky mohla vidět jenom na ramínkách v backstage, už tak to stálo za to. Holky ukázaly, že Zlín, to klidně může být nová Praha.

Jako první svoji kolekci prezentovala Adriana Šatková. Podle všeho to nebyl záměr, ale použití zeleného syntetického úpletu a bílého pracího kordu, roláky, tvar bundy a sukně... to jsou 70's jak vyšité. Adriana se se svou kolekcí EVA trefila do aktuálních trendů a i když styling to spíše potlačil, tohle je fajn fajn. "Moje kolekce byla inspirována silnými ženami, až jsem se dostala zpátky až k první ženě Evě, do rajské zahrady. Je tam zobrazený proces, jak se první, nahá žena, začala oblékat. Je tam i silný prvek  dlouhých rukávů, který symbolizuje poctu silným ženám. Ženám, které toho mají na svých zádech až příliš." Říká ke kolekci Adriana.
         To důležité ale přichází až v druhém sledu. Velmi speciálním prvkem je použití oholené ovčí kůže. Je to vestička s vyřezávaným stromem poznání na zádech, ale hlavně, vypasovaná vesta na zip, která snad až připomíná zbroj. Jak se do jinak vegan friendly kolekce dostal takový materiál? "V kolekci mám věci, které jsou z pravé kůže, z ovčí kůže, kterou jsem si sama zpracovala. V okolí jsem našla ovčí farmu, kde kůže vyhazují. Tak jsem si je vzala, sama jsem je vyčinila, ošetřila, upravila." Adriana se odhodlaně vrhla do práce, která je náročná, smradlavá a s nejistým výsledkem, zachránila materiál, který by se jinak stal odpadem a mimo jiné, dala jinak easy kolekci zajímavou hloubku. Kde je, na cestě z ráje, ta chvíle poznání, ten bod, kdy už se musíme obrnit, zapnout zip a zahodit city, abychom přežily?


To Anežka Berecková představila kolekci lehkou, jako pírko ve větru. Lehounkou hedvábnou organzu s podporou z tylu a průsvitný šifon ozdobila ručně všívanými ornamenty z peří. "Mám hrozně ráda jemné, průsvitné materiály, takové lehké, ladné, trošku naivní, a hledala jsem nový přístup k materiálu. Peří jsem zvolila proto, že jsem z vesnice a každý tam chová nějaké kachny, slepice. K peří mám tedy snadný přístup a doma jsem ho měla dost a už dlouho jsem z něj chtěla něco udělat." I když to nebyl Anežčin záměr, v konečném výsledku je kolekce mnohem více taneční, než "venkovská". Kolové sukně, zavinovací šaty a dlouhá tunika, to všechno mi připomnělo spíše baletní sál, než dvoreček. Střihové řešení ale nebylo prvotním záměrem. Anežka k tomu dodává: "Nechtěla jsem dělat úplně rozevláté věci, protože by na nich peří nevyniklo. Když ale šijete polovypasované střihy, už je potřeba zapínání. A na jemných materiálech se nehodí zipy a zavinování je tak ideální řešení."  I když kolekce prý vznikla jen tak, pro radost a pocit, bez hlubší myšlenky, pokud rádi fotíte baletky nebo sami tančíte, mějte ji v merku. I bez hlubokého poselství je prostě moc hezká.

Barbora Mrňáková na Fashion Pointu prezentovala těžší kalibr. Někde tam, kde začíná a končí tepláky, se uzavírá kruh, hlavní střihový motiv kolekce. Kruhová sukně, kruhová mikina, kruhová vesta, dokonce i rukávy mají tvar kruhu, stejně jako šortky. Kruh s teplákoviny se uzavírá kruhem z pružného nápletu a aby to nebyla jenom kulatá nuda, Barbora přidala divoké tkaní z cárů materiálu. Z barev bleděmodrá, vanilková, meruňková, ale i klasicky černá, bílá a šedá, Barboře se povedlo vytvořit velký zmrzlinový extravagantní street s trochu haute couture feelingem. Inspiraci pro silnou a moc dobrou práci autorka našla až na samém konci světa.
            "Kolekce vznikla na základě mé cesty do Santiaga de Compostela, kam jsem podnikla pěší pouť. Když dojdete do Santiaga, je z něj ještě taková menší pouť, asi na pět dní, na místo které se nazývá Finisterre. To v překladu znamená konec světa. Je to mys, z kterého nevidíte nic jiného, než Atlantický oceán. Podle starodávné tradice poutníků je zvykem rituálně spálit oblečení, ve kterém jste absolvovali celou pouť na znamení zrození nového člověka, a pak už jen pozorovat západ slunce. A to bylo něco, co ve mě zůstalo, hrozně dlouhý západ slunce nad oceánem." Ve streetovém pojetí nejsou jednoduché geometrické tvary ničím novým, jak už známe třeba od ODIVI. Ani myšlenka kruhu jako slunce a jako koloběhu života není nijak zvláštní. Kompletní propojení, navíc s podílem ruční práce, to už zase tak obvyklé není. Jak se Barbora pustila do tkaní? "Chtěla jsem tkát z nití, tradiční technikou, a znázornit ten západ slunce. Ale na zkouškách to nevypadalo dobře a nakonec jsem se rozhodla pro jiné pojetí. Ten prvek už nenese nic konkrétního, jen kolekci doplňuje a oživuje." Tkané části jsou pro kolekci úplně zásadní. Ještě štěstí, že s tou tradiční technikou to nevyšlo. Tohle je bomba.


Vivien Babicová si nehraje na romantiku lehkost, ženskost ani náročné ručně vypracované detaily.
Repasované jeansy a náplety, trochu kousavý úplet a trochu moc tuhý oversized kabát, osobitá ready to wear kolekce se inspirovala pánským workwearem. Pohodová na styling a běžné nošení, drsná přesně tak, jak to single žena pro probíjení se životem potřebuje, ale ne nudně monochromatická a bez detailu. Vivien se inspirovala svým dědou, horníkem. "Kolekce je inspirovaná tvrdou prací v dole. Všechno vychází z pánských nadrozměrných střihů, které převádím do dámských a unisex modelů." Vivien pracuje s jeansovinou, potíraným plátnem a s detaily koženého zapínání. Zajímavá je i dekonstrukce úpletu. "To jsem odpárala staré náplety z mikin a ze svetrů, a přišila na nové kusy. Náplety už byly zničené a  vyšlenka vychází z toho, že v minulosti lidé na práci v dole nosili pod pracovní kombinézu běžné oblečení, které už ale bylo zničené a nehodilo se na veřejnost." Zatímco tak jiný zlínský odrozenec Honza Černý pracuje s pracovním oděvem jako s čistou, novou, tuhou a nažehlenou uniformou, Vivien Babicová vnímá pracovní oděv mnohem více jako kroj, do kterého si každý nositel vnáší vlastní prvky, vlastní detaily, který se dědí ze dne na den a mění se každým novým nošením. Baví mě ten hrozně aktuální, autentický sustainable přístup, vycházející z tradic.


I třetí kolekce byla tvrdá. Gabriela Petrová pracovala s vlněnou tkaninou a nápletem, s odstíny šedé a drobným kárem (jak se tenhle vzor odborně jmenuje?) Jednoduché až minimalistické tvary, ale i ženský objem rukávů, váha oděvu a pevná konstrukce a dojen odtrženosti, opuštěnosti, samostatnosti, někde na hranici mezi zoufalým osaměním a odhodlanou vnitřní silou. Brnění které potřebuju. Ale proč je tady ta růžová kožená páska a ta prapodivná stříbrná spona, která z tvrďáckého kabátu pro silnou ženu dělá bubi přehozík? "Ve své kolekci jsem se inspirovala subkulturou grafiti, po stránce vizuální i filosofické. Snažila jsem se do toho nahlédnout víc a zpracovat v širším rozsahu zásah ve veřejném prostoru. Oděv symbolizuje šeď současných ulic a kožené barevné pásky symbolizují zásah writera, tagy. Zároveň jsem kolekci doplnila o  hliníkové přezky, které odkazují na chromové spreje, které se dodnes vyrábí z hliníku." říká k inspiraci Gabriela. Šedé bloky, to dává smysl. Odkud ale ty nadnesené tvary? "Co se týče střihu, tak jsem u většiny věcí vycházela ze střihu klasické 80's  šusťákovky. Její prvky a řasení a členění jsem převáděla do jiných materiálů." Dorává autorka a já na to říkám, ano, více! Ale proč mají spony právě takový podivný tvar a proč růžová? "To vycházelo z toho, že moje kolekce má název TOY a to prostřední O má takový šišatý tvar, ze kterého vyšla i přezka. Původně v kolekci bylo více barev kožených pásků, ale nesedělo mi to. Postupným odebíráním tak zůstala jen růžová." U modelů, kde jsou pásky variabilní a volitelné, je to ještě únosné, ale kabátek, na kterém jsou pevně, chudák zapadl do kategorie "grafiti na zastávce Bukovec Škola". Škoda ho. Ostatně, do veřejného prostoru a čistých ploch betonu se přece dá zasahovat i sofistikovaněji a uvolněněji, než dalším sešněrováním pevnými koženými pásy a pravidly. Trochu mi chybí kontrast a experiment.

Kdo že byl poslední třešnička na dortu? Katarína Chválová a Merry Cherry, jednla z nejlepších kolekcí, jakou sem v poslední době naživo viděla. Nebezpečně barevná, nebezpečně hravá, nebezpečně nepředvídatelná. Po všech těch tlumených barvách je to výbuch emocí, je to ta holka co jsme jí kdysi byly, ta, co si nacpe plnou pusu třešní a nechá si šťávu téct po bradě a krku a prsou, a když to nečekáš, skočí za tebou z větve třešně ne jako kočka, ale jako obratný pytel brambor, a labužnicky se svalí do trávy. Katarína je hravá, ale na nic si nehraje, je to tak autentické a tak živé, jako vzpomínka na šťastný letní den.
                  Co o kolekci říká autorka? "Předtím jsem se zabývala udržitelnou módou a recyklací a zjistila jsem, to je těžký, uzavřený kruh. A tak jsem si chtěla odpočinout, odvázat se, udělat něco pro sebe. Protože kolekce předtím byly barevně tlumené, chtěla jsem něco nového. A v hlavě jsem si vytvořila fiktivní postavu Merry Cherry, která miluje třešně, krade je, lepí se na ni, na ruce a oděv." Katka si pohrála i s materiály. V kolekci používá vlněný úplet i lax, elastický tyl a hlavně třešně. "Velmi ráda experimentuju, třešně jsou vytvořené vakuovačkou a můžou se chemicky čistit." Informace o čištění je super zpráva, protože tahle kolekce je sice mimo hlavní trendy, ale rozhodně must have. A že se autorce její probyznys přístup, kdy promýšlí materiály až do praktického použití vyplácí? Už teď má objednávky na některé modely a vypadá to, že myšlenku bude ještě dále rozvíjet. Těším se. Hrozně. A vy můžete taky. Už zítra bude Merry Cherry k vidění na akci v Popup galerii Czech Fashion Council v Praze.

Fotky z módní přehlídky můžete vidět na FB události Fashion Point Zlín

Děkuju, bylo to hrozně fajn. A ten gyros u podchodu, ten vám fakt závidím!