Inspirace není v papírech. Je ve vzduchu.

Včera jsem dostala vyhubováno. Neznám nejnovější trendy, jak teda můžu něco kritizovat? Pokud je kvalita kolekce určena jen tím, jestli hluboce reflektuje nejaktuálnější estetické tendence, pak skutečně nemohu posuzovat, pokud tyto tendence, trochu akademicky, neznám. Smíšené emoce z dobře mířené zpětné vazby jsem utopila v locích vody přímo z kohoutku, v pivě, v oranžové mlze, ze které se přes špinavé okno kaledioskopicky zjevovaly černé krajky stromů, stožárů a konstrukcí. Utopila a na povrch jako olej vyplavala moje realita. Všechno to viděné a cítěné je pro mě důležitější, než detailní odkazy na práce světových stylistů. Móda a inspirace pro mě něčím mnohem víc organickým.

Zelené oči, s tenkým čistě hnědým kroužkem kolem panenky. Spodní víčka zbarvená do odstínu lila. Zčervenalé akcenty kloubů prstů. Tři svislé vrásky mezi obočím. Skládající se křivky spoutané kůží ženského těla. Plné, kulaté rty barvy malin i rty jako tenká šedivá jizva. Zelenkavé žíly prosvítající předloktím. Modřina. Pohřební věnec s rudými karafiáty, čistě zelený zátěžový koberec, zbytky barevných balonků všude kolem. Petržel s křišťálové sklenici, na plastové dečce. Plátek uzeného spadl na nárt v černých lodičkách.

Pachy, barvy, kompozice, zvuky.

Ležela jsem na zemi, v absolutní tmě, podlaha vibrovala beaty z klubu o patro níže. Cinkala tramvaj, zadunělo auto. V potrubí kdesi za hlavou, kapání, zrychlující kroky na chodbě za stěnou. Autentická zvuková kompozice, očištěná od dalších vjemů. Je to jako intenzivní lidskost horkého večera, pachy špinavého václaváku, lidí, věcí, zvířat, jedů, všechno v jednom.

Inspirace se rodí offline. Tam, kde se obličej pokryje vrstvou prachu a ten se potem slévá do vrásek. Ve světě odřených kolen se detaily kumulují stejně přirozeně, jako se větví strom nebo usazují sedimenty. Barvy si konkurují a nakonec, vybledlé sluncem, ladí. Inspirace vychází ze součtu nahodilostí. Právě proto jsou největším zdrojem inspirace, milovaným i nenáviděným, všichni ti puberťáci na instagramu, subkultury, ulice. Jejich styl, jejich chování, jednání, jejich detaily, to všechno, co nás tak fascinuje a co chceme nazvat trendem a někam to zaškatulkovat, je výsledek sbírky drobných zkušeností, zážitků, potřeb a emocí. Vztek a snaha odpoutat se od konvencí je náboj a energie. Všechna ta fascinující špinavá realita, všechno to, čeho se kdekdo štítí.

Mošus, pižno, je jen značkovací látka zvířat, obstřikujících rohy svého teritoria, součást parfémů. Kdyby voňavkář jen bloudil květinovou zahradou, nikdy by tuhle příměs nepoužil. Sterilní a čistý fashion svět se dotýká života jenom skrz party, drogy a chlast. Sex a exotické dovolené. Student jede vlakem, a místo, aby vnímal tep spojů kolejí, špatné odpružení, lepkavost koženky a stínování prachem a špínou v jejich pórech, horký pach žhnoucího topení, vnímá jen zprostředkovanou realitu skrz fotky na tumblr, pinterestu, instragramu. A považuje pak svou kolekci, inspirovanou sterilním globálním materiálem, za světovou.

Inspirace je organická, je ve vzduchu, jako je ve vzduchu popílek a prach a pach ozonu který se usazuje ve vlasech, jako se vzduch plní zlatem přicházejícího jara. Jsou tací, kteří se intuitivně zapasují do trendů bez toho, aby je sledovali. Takoví, kteří predikují barvy, tvary, náladu, bez toho aby trávili hodiny hledáním na internetu. Inspirace skrz setkání s opilci ve vsetínské nádražce je jiná než ta, kterou zprostředkuje fotografie týž lidí na internetu. I přesto, že u obhajob se hloubka může jevit stejná, je to stejný rozdíl, jako se pod povrch dostat pomocí bagru a rypadla a jako spustit se do jeskynního systému. Ve výsledku rozdíl rozpozná každý, kdo má podobnou zkušenost.

S módou jsem se seznamovala postupně. Nemám žádné formální vzdělání. Myslela jsem si nejprve, že všechno je v Burdě, že všechno je ve Vogue, že všechno je na internetu. Ano, je dobré vědět co se děje. Že zase frčí 70. léta, to, co mám v Pramech pod postelí. Ale bez vlastní zkušenosti, je to jen iluze, je to jen fake. V reálném světě má každý detail svůj původ, svůj důvod, který na lesklém obrázku není snadné rozklíčovat. Kde není jednoznačná intenzivní myšlenka, tam není jednoznačně intenzivní sdělení a kde není intenzivní sdělení, je to buď soubor jednotlivostí, nebo obyčejná konfekce nebo i kýč. Proto si spousta návrhářů, byť za na svůj styl práce vynikající věci, neodnese zlatou sošku. A proto jsou tak úspěšní lidé, jako je Petra Ptáčková. Lidí, kteří se nebabrají v tom, co je trendy, ale jedou si svou vlastní cestou.

Ještě jednou, móda a inspirace jsou pro mě organickou záležitostí, stejně jako styl. Řídím se pocity a intuicí a často mám větší zážitek z cesty na show, než show samotné. Irituje mě fast fahion oblečení v obchodech, bombastické proklamace, přetvářka a tiskové zprávy plné superlativ. Mladí a dynamičtí lidé mě fascinují jen do té míry, dokud nejsou karikaturou sebe sama a prázdnou kopií něčeho, co sami snad ani nepochopili, jak a proč funguje. Na druhou stranu, vážím si i těch nejobyčejnějších projevů autenticity, i těch posledních venkovských metalistů nad desátým pivem. Protože jejich estetika, včetně hádek o hokeji a diskusí o rekonstruování podlah, je silnější než ta z instagramu.

Lajf. not lajfstajl.

Ps: Jdu škrabat malbu v pokoji, pokrýt se prachem a jako archeolog objevovat vrstvy barev, omítek, sádry a válečku, které po sobě zanechaly předchozí generace. Je to super práce. Špinavá. Nejprve jsem si myslela, že nechám jednu stěnu raw. Ale... vychází to ze mě, z pokoje, ze stěny a domu, nebo to je jenom reakce na dobrý pocit z hipstersky zařízených hospod? Chci to kvůli sobě nebo kvůli jiným, abych se mohla cítit jakou součást komunity?