No, tak to nakonec dopadlo zajímavě, až se musím smát.
Včera se mi ozvala ta slečna, co jsem jí to "přiklepla". Jestli prý nemám dneska dopoledne čas, že by potřebovala asistentku, na focení titulky pro luxusní časopis o jídle. Zeptala jsem se na detaily, slečna odskočila je zjišťovat a to už mi blikal vzkaz od fotografky, jestli náhodou nemám čas, dělat jí asistentku.
Trochu pitomě jsem se otázala co je za problém, vždyť slečna stylistka většinou zvládá velké množství věcí.

"No, ona se nalíčí, učeše a obleče sama, ale byla bych raději, kdyby tam byl ještě někdo další, aby nebyla moc uřícená."

Zacukalo mi v koutcích a měla jsem co dělat, abych se tou ironií nerozesmála. Nakonec jsem ale kývla. U fotky budu uvedena jako asistentka a fotografka, známý to punkáč, bude mít aspoň podobného hadráře vedle sebe, pro lepší pocit.

A tak jsem se dneska ráno dopravila do "Pálfyho paláce". Modelka/vizážistka/stylistka/kadeřnice na místě ještě nebyla a nás odchytil zajímavý pán. "Dáte si kafe?" A už nás táhl kolem výstavy válečných plakátů kamsi do přístěnku, zavedl nás do obyváku - knihovny a pobaveně sledoval naše zastavení před gaučem. "Jsem zvědavý kam si kdo sedne" smál se, zatímco můj zadek pomalu dosedal na ošoupaný zelený plyš. "Zrovna tady seděl Salman Rushide, na vašem místě Princ Charles" pokynul nejdříve ke mě a pak k fotografce. Donesl skleněnou konvičku s kafem, porculánové hrníčky s růžovýma srnkama (ona ví, ta, pro kterou to zmiňuju) a sáček cukru krystalu. Nalil nám tu černou tekutinu a pobaveně sledoval dvě vykulené zrzky, které neví co říct ani jak se tvářit.

"Tak dámy, co posloucháte?" Krátce se se Zazou bavili o džezu, o Ústí, o muzikantech s kterými chodila. Občas se na něco zeptal mě a dvakrát se dokonce zasmál mé odpovědi.
Pozdravuje vás Jazzová sekce-Artforum a jazzové rádio RADIOHORTUS :-)
Sotva jsme dopily kafe, už fotografce zvonil mobil a před bránou parkoval obrovský černý teréňák. Třetí grácie byla tady a práce mohla začít. Nastěhovaly jsme tašky do restaurace a zatímco se připravovalo jídlo, modelka se oblékla, učesala a nalíčila.

Co bych k tomu řekla? Bylo to krásné, překrásné luxusní, jako všechno co vytvoří. Já jsem měla po třech hodinách držení světla všeho plné kecky, žízeň a hlavně hlad, protože jenom kousek ode mě trůnily ony božské pokrmy. Dvě ryby a pořádně tlustý libový vepřový steak. Nic pro vegetariány.

Chvílema jsem slintala, modelka řádila, fotografka zaplnila pět paměťových karet a když jsme o půl dvanácté zkončily, ještě jsem stihla rozbít skleničku na víno. Rozhodně jsem se necítila nejlépe, docela nazlobená sama na sebe, v časovém pressu, šíleně hladová. Nakonec jsem ale sehnala co jsem potřebovala, naobědvala se ve škole a i ta sociologie se dala zvládnout.

Jestli Veronica v pondělí nebo v úterý ráno dorazí, čekají ji botičky, halenky, trička, svetřík...

A jaká je pointa focení? Číslo časopisu se bude věnovat rizikům syrových potravin.
Všechno to jídlo, které modelka vášnivě okusovala, bylo syrové!
(Ryby měly i oči!)