Jako malá jsem milovala sáně a boby, hodiny trávila na kopci, uřícená a mokrá, ale spokojená. Pak jsem začala lyžovat, jezdila jsem jak šus, led neled, občas jsem se parádně vydřela v oblaku sněhu. Jenomže potom mi ukradli milované nové lyže a, i když na starých to byla o to větší legrace (můžou se zlomit a není to škoda), už to nebylo jako dřív. Zimní víkendy jsem přestala trávit s rodiči, konfort se vytratil a zábava postupně taky. Nenávidím tu zpocenou, studenou únavu, po dni stráveném na svahu, kdy domů je daleko a všude je už tma a zima. Nemám motivaci táhnout lyže a lyžáky na zádech, a pak sama, bez kamarádů jezdit. Na prastaré Atomic ARC padá prach.

Zato jsem objevila nový zimní sport který se, zvláště letos, dá provozovat prakticky kdekoli. Je potřeba pouze lopata nebo hrablo na sníh. A výborně se u toho spalují tuky.





Jo, dědeček potřeboval odházet sníh ze střechy garáže. Takovou hodinku a půl posilování jsem už dlouho neměla.