Jak už to za války chodí, každý návrat muže domů, je za několik měsíců oceněn potomkem. Bohužel, třetí dítě, holčička (na fotce), zemřela na zánět průdušek. Po další dovolené se situace opakovala. Nikdo netušil, že štastné chvíle boudou zároveň to poslední setkání. Šest měsíců poté vybuchl Friedrichovi v ruce sabotovaný granát. Tchýně úmrtní list před Ludmilou úzkostlivě tajila a Ludmila se teprve po porodu dozvěděla, že novorozená holčička je pohrobek. Pojmenovali ji tedy po otci, Friederike.

Válka se pomalu začala obrace proti svému strůjci, s blížící se frontou sílilo bombardování a jedinou výhodou německých rodin oproti jiným, byla možnost evakuace do táborů. Po složitém dokazování nežidovského původu byla Ludmila i s dětmi převezena do tábora v Hradci nad Moravicí. To bylo naposledy, kdy viděla většinu svých německých příbuzných. Jedna švagrová s dětmi utekla do Rakouska, tchýně s nejmladší švagrovou se v táboře na Vysočině oběsily, ze strachu před ruskými vojáky.

Když Rusové osvobodili Opavsko, samozřejmě, nenechali si ujít ani evakuační tábor. Německé ženy s malými dětmi stály nastoupeny v řadě a podle vyprávění, malý Herbert tehdy vyběhl a jen díky tomu, že Ludmila ho zavolala česky, ho nezastřelili. Nastal kolotoč dokazování, že není Němka ale Češka, který vyústil v propuštění. Kufry s veškerými věcmi jí ukradli. S pětiletou Anneliese, čtyřletým Herbertem a Friederike v kočárku se vydala domů, do rozbombardovaného města. Jejich byt byl v troskách, nastěhovali se tedy do opuštěného bytu švagra, lékaře. Starobylé křídlo (klavír), nábytek z ordinace, zbytky vytahné z trosek a několik šperků se staly jedinou výbavou do nového začátku. Zatímco Aneliese byla dána na prázdniny do české rodiny, aby se naučila česky a mohla nastoupit do školy, Ludmila se snažila přežít.

Ludmile je 42 let, fotografie z roku 1949.

Všeobecná poválečná nouze, nedostatek a hlad se začaly pomalu projevovat. Ludmila začala vyučovat v hudební škole hru na housle, klavír, flétnu a akordeon a dávala další soukromé hodiny u sebe doma. O této době, která vyústila jejím hospitalizováním v plicním sanatoriu, nikdo moc nemluví a nemluvil. Nedivím se. Muselo to být velmi těžké.

Zatímco Ludmila se léčila z tuberkulózy, její děti pobývaly v dětském domově. Díky její obrovské síle se však zanedlouho vrátila do běžného života, začala opět pracovat a nokonec se ona sama stala onou "matkou rodu". Aneliese se vdala a nakrátko se s manželem a třemi dětmi nastěhovla k Ludmile do bytu, Herbert zůstal s matkou až do její smrti a Friderike, zůstala i v manželství bezdětná a o svoji maminku pečovala.

Zatímco Ludmila zůstávala stále prvorepublikovou dámou, do jejího domu byli postupně nastěhovány romské rodiny, v rámci poválečné výměny obyvatelstva přistěhované z východního Slovenska a Maďarska. Jejich zvyky a špínu však elagantně přehlížela, jezdila navštěvovat svá vnoučata, nebo si naopak svou nejoblíbenější vnučku brala na prázdniny k sobě. Díky vdoveckému důchodu z Německa, vyplácenému v markách si čas od času mohla dovolit koupit i něco tuzexového.