Život, který nežiju.

17:31

Podlaha se leskla zbytky laku a prastaré parkety se jemně poddávaly bosým nohám. Cíl své výpravy viděla jasně před sebou, ale stačil jediný pohyb ruky aby se ukázalo, že ten neurčitý sen, za kterým celou dobu šla, zůstane nenaplněn. Ledničku zase zavřela.
...

Někdo se raduje z maličkostí. Z toho že stůl se nepovedlo nalakovat do hladka, z toho že parkety u dřezu se skoro vznášejí nebo z pohledu na sběrače, dolujícího vratné lahve z kontejneru. Někdo se rozčiluje nad nepořádkem, nad zapomenutou ponožkou, nezhasnutým světlem. Někdo se rozpláče nad děravou punčochou a je mu líto uschlé pažitky, jiný s kamennou tváří vyhodí prošlý jogurt do popelnice.

Nežiju život filmové postavy. Mé dny se skládají z maličkostí, které mi dělají radost když chci, a když na to zapomenu, nevnímám je nebo mi dokonce pijou krev. Skládají se ze spousty malých proher, drobných výher a velkého množství peskování směrem dovnitř duše.
Nepřipadám si neúspěšná dokud mě rutinní zvyk nenavede klepnout párkrát do klávesnice počítače.  Klik, f, enter. A dobrý pocit se v okamžiku vypaří do nenávratna. Vítejte v krásném světě úspěšných lidí!

Kdysi, jako školák a následně středoškolský student, jsem podobné pocity znala velmi dobře. Přicházely tehdy, když přišla na návštěvu má babička a začala vykládat o tom, kolik toho už dokázali vnuci jejich kamarádek, jak moc je skvělá má sestřenice, jak šikovné jsou sousedovy děti. Ten má výstavu v galerii, ten vyhrál kraj v šachu, ta je ti tak krásně štíhlá! a další studuje v zahraničí a všichni ho obdivují.
Pamatuju si, jak jsem ze slušnosti seděla na místě, protože když je návštěva, tak je neslušné odcházet a dělat si svoje. Uvnitř jsem si připadala tak neschopná! Žádné samé jedničky, žádné zlaté medaile, nic. Šlo mi sice hodně věcí, ale touha dělat něco hluboce až k naprostému mistrovství mě postihla málokdy a bylo poměrně snadné mě z cesty svést. Chtěla jsem se toulat nočními ulicemi, číst, sbírat kytky, hřiby, borůvky, tvořit a hlavně, snít. Nenáviděla jsem to! Babičku jsem za to dlouho neměla ráda, (Minimálně do té doby, než mi vyšla první fotka v časopise.) ale vypořádat se s tím, nebylo nijak vážné. Jednou měsíčně to přežije každý :-)

Dneska to je jiné. Každý den doslova hltám desítky fotek a statusů, zachycujících každodenní úspěchy mých známých. Editorialy, filmy, reklamy, titulky, módní přehlídky, večírky. Fotky skvělých nákupů, opulentních večeří, slavných osobností, z NY, Paříže, Londýna, Thajska. Statusy hledající luxus nebo vhodné oblečení na VIP akce.
Anebo se na mě odněkud vyvalí fotky novorozených potomků známých v mém věku a mladších, záběry spokojených rodin, doma pečených dortů.
A pozvánky na koncerty, párty, vernisáže.

Pokud se ráno vzbudím s dobrým pocitem a zdravým sebevědomím, po první minutě na známé stránce se mé pocity razantně změní, v černé depresi mě pohltí vědomí vlastní neschopnosti.
Pozoruju créme de la créme cizích životů a i když vím, že to je jen ten smetanový škraloup na hrnci mléka, cítím se jako syrovátka. Moje podvědomí si určitou iluzivnost úspěchu nenechá jen tak vymluvit a jeho ochota přijmout fakt, že i Loli někdy musí na WC je tím menší, čím víc znám dotyčné lidi z osobních neformálních setkání.

Není to závist. Každý kdo něco dokázal, na tom musel dlouho a trpělivě pracovat a o to horší to snad je. Copak jsem opravdu tak neschopná, líná, hloupá, nezajímavá? Vibruje to celou mou duší nebýt rozumu, asi bych se každý den sesypala jako hromádka popela ze spáleného papíru.

Je to život, který nežiju. Oběti, které nejsem ochotna přinášet.
Jednou, dvakrát snad. Ale pořád? Přasvědčuju vnitřní hlasy o realitě a nakonec si říkám, že rozhodně nejsem ta neúspěšná troska, jak si připadám. 

...

A potom si zase otevřu ten debilní Facebook.

;-)




You Might Also Like

20 komentářů

  1. Pěkný článek, hezky se četl a jediné co k tomu mohu říci je, že tyhle pocity má čas od času každý, i ta úspěšná spolužačka, která studuje v zahraničí a řekla bys, že jí určitě nic nechybí :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Takové pocity znám, také je mívám. Hlavně co se týče toho, dosáhnout v něčem mistrovství, být v něčem opravdu dobrá. Často mě to v půli cesty přestane bavit. Takže umím trochu tohle, trochu tamto. Ale věřím, že to jednou překonám a v něčem se opravdu vypracuju. Snad to za svůj život stihnu. Jinak takové řeči typu, její dcera dokázala tohle a tohle, mě nechávájí už chladnou. Bylo mi to u nás tolikrát předhazováno, že jsem si vytvořila imunitu a také zjistila, že i kdybych se stala prezidentem zeměkoule, bude to pro rodinu málo. Člověk nemá žít podle očekávání druhých ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. no tak já jsem v zahraničí studovala, pak i pracovala, ale nic to nemění na faktu, že většinu času si stejně připadám jako totální loser :) zvláště od té doby co čtu všechny ty blogy plné krásných fotek ze skvělých akcí:) pod článek bych se tedy klidně podepsala..někdy si myslím, že nejlepší by bylo zrušit FB a odpojit internet. Dokonce jsem někde četla, že lidi bez FB jsou šťastnější - nesrovnávají se totiž tolik s ostatními - a o tom to je - vždycky je někdo lepší, ale dokud nemáš to srovnání, tak by tě většinou asi ani nenapadlo..

    OdpovědětVymazat
  4. to znam take, nekdy si pripadam, ze mozna kdyby rodice nemeli tak vysoka ocekavani, rozhodne bych ted nesedela na kolejich v liberci :)...

    OdpovědětVymazat
  5. tak ja som sa v tomto uplne nasla! presne to iste niekedy pocitujem, zrejme to bude koli mojmu labilnemu sebavedomiu. som vo vela veciach sikovna, ale nie natolko, ako by som chcela a navyse ako snad kazdy, tuzim po tom, co nemam/neviem a pritom zabudam na to co mam. ale bohuzial dnesna doba je uz raz taka, ak nemas ostre lakte, neprerazis.

    OdpovědětVymazat
  6. Mám takovou úspěšnou spolužačku, ale vůbec jí nic nezávidím, protože přes to všechno, co má a jaký má možnosti, je vidět jak je neskutečně sama se sebou nespokojená, nevyrovnaná, jak jí pořád něco užírá a vybíjí si to na druhých...

    OdpovědětVymazat
  7. Oli, prestan se srovnavat...mas spoustu prednosti a uz jenom to, ze ti delaji radost male veci je skvele:)

    OdpovědětVymazat
  8. Je třeba si užívat každého dne, to je důležité a neřešit ostatní, každý člověk je něčím výjimečný.

    OdpovědětVymazat
  9. Líbila se mi část o drobných radostech všedního dne...
    Co se zbytku týče: nemá cenu se srovnávat s jinými, je třeba razit si vlastní cestu a snažit se být nejlepší ve srovnání sama se sebou :)

    OdpovědětVymazat
  10. to bylo pekne jak jsi si sama odpovedela,
    tohle zna hodne lidi, ale prave vetsinou kdyz mas cas sledovat, je jasne ze jsi pouhym pozorovatelem nikoliv tvoritelem

    i ja jsem si nasla jednu cestu, po te jdu a makam (a misto desitek blogu sjizdim par, a obcas ;-)), nejhorsi bylo si to ujasnit-co to bude a kolik tomu chci dat, v horsim pripade je pak dobre se smirit s tim, ze bude clovek prumer a byt i s tim spokojeny, stastny

    nebo vlastne ono kdyz tu vec chces fakt delat, jako obet Ti to neprijde. Mozna jsi nenarazila jeste na to prave.

    OdpovědětVymazat
  11. To zná zajisté každý, Facebook těmto pocitům nakrásno nahrává. Je potřeba si uvědomit, že málokdo na něj dá ty nudné, obyčejné dny, špatné nálady a zklamání. Tak si užívej život podle sebe, jiní třeba zase ostatně cítí podobné věci vůči Tobě. :)

    OdpovědětVymazat
  12. přesně tak! hrozně bych chtla něco umět bejt v jedný věci fakt dobrá...ale neumim a vlastně se ani o nic pořádně nesnažim...
    ještě že můj F. je tak úžasnej a zvedá mi sebevědomí a řiká mi že sem dobrá a šikovná a tak :)

    OdpovědětVymazat
  13. Nezáleží na tom, co považují za "úspěch" lidi kolem Tebe, ale co považuješ za úspěch Ty sama. Zaměř se na to.
    (Ale bude to těžké. Není těžšího boje, než boje proti sobě samé.)

    Děkuji za inspirativní článek. Jsi jedna z mála (spočítám je na prstech jedné ruky) českých blogů, které opravdu ráda ČTU.
    (Jestli máš nějaký tip na další, budu o něm ráda vědět).

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  16. Pěkné počtení!
    justbeyourselfbypetra.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  17. jo, dík žes mi připomněla zalejt pažitku

    OdpovědětVymazat