...nevěřte všemu, co vidíte, nevěřte všemu, co slyšíte. Tím spíše ne, pokud to je v televizi...

Je to už týden, co jsem v zánovním tranzitu mířila směr východ coby dámský doplněk natáčecího štábu. K této zkušenosti jsem přišla jako slepý k houslím a moje mentální rozpoložení nejlépe popíšu, když se přiznám, že zatímco peněženku jsem nechala doma, moji nejoblíbenější mikinu-kabátek jsem kdesi vytratila cestou k autu. Není zajímavé, komu jsem byla k ruce a proč, není důležitá ani televizní stanice, na které dílko problikne. Mimo zážitek s policejním passatem na D1 se podle všeho jednalo o naprosto standardní akci, takže dnes mě při čtení statusů oprávněných uživatelek těchto privilegií lehce bodlo u srdce. To víte, žárlivost.

Reality show, kterou jsem měla možnost pozorovat z druhé strany, se týká realit. Představovala jsem si, že všechno bude právě tak idylické, jak to většinou na obrazovkách vypadá a první polovina prvního dne rozhodně nezklamala. Paní majitelka nemovitosti nás vítala s lahví domácí slivovice, s obrovskými obloženými mísami plnými tlačenky, uzeného, bůčku. (Ehm, je asi jasné, co na to nakonec řekl můj žaludek.) Domek byl obydlený, možná někde lehce ošoupaný a kýčovitý, ale skutečný. Skutečná byla i realitní makléřka a ani na chvíli jsem neměla pocit, že by bylo třeba něco hrát nebo odříkávat naučené věty.

To druhá realita byla jiná. Makléře hrál majitelčin syn, majitelku jeho kolegyně, v hlavní roli kostrbatý příběh, kupodivu zakládající se na pravdě. Už chápu, proč aktéři reality show často mluví tak trhaně a proč nepůsobí autenticky. Režisér se ptá, aktér odpovídá a otázky jsou pak vystřiženy.
Třetí akce se týkala žádosti o hypotéku. Mimo to, že nemám ráda pojem daňová optimalizace... „Dobrý den, pane xy, tak, dneska jste tady jako poměrně dobře vydělávající podnikatel, ano?“ V maličkém salonku luxusního hotelu se tísnila bankéřka, "podnikatel" se ženou a mrnětem, technik, kameraman, režisér...a dva zástupci bankovního ústavu, který nesměl být jmenován.

Čtvrtý kousek se týkal prohlídky nemovitosti potenciálními kupci, známými makléřky. Zarazilo mě však něco jiného. Dům byl až na samolepky na dveřích a zdech skoro prázdný. Tedy, skoro...aby vypadal obydleně, makléři dovnitř navezli nejrůznější Ikea kousky a nábytek, byli dokonce tak precizní, že nezapomněli ani na dětské hračky a knihy. Moc příjemný dům. Nemohu se však zbavit dojmu, že jsem viděla Potěmkinovu vesnici.

Poslední zastávka měla opět příjemné, skutečné majitele. Ale jak řekla jedna paní ze skupiny kupců. „Prosím, nemohla bych tam jít v té kšiltovce? Víte, jsem taky realitní makléřka, tak aby mě v televizi moc nepoznali...“

Lidé, ti nejsou zase tak důležití. Jedná se jenom o běžnou berličku, akci, jejíž součástí se může stát téměř každý. Nejvíce mi otevřela oči jiná věc. Je velmi problematické rozpoznat, zda se v tomto případě jedná o sponzoring a dobrou PR nebo o vztah klient-dodavatel.
Je mi jasné, že pořad s poměrně náročnou produkcí se neobejde bez generálního partnera, a že kdyby se jednalo o spolupráci s více realitkami, asi by produkční brzy úplně zešedivěl.
Je mi jasné i to, že za tu všechnu péči je logo na konci závěrečných titulků a provize z prodaných nemovitostí poměrně málo.
Jsem ale naivka a tak jsem na to, proč se ani krok neobejde bez slečny v bílé bundičce, pochopila až v posledních několika hodinách. Kontrola musí být a to jak u vzniku, tak během postprocesu a stejně tak je třeba prokontrolovat hotové dílo. Je důležité nejen co se řekne, ale jak se to řekne, kdy se to řekne, v jakém pořadí... a i když nikde není vidět jediné logo, měla jsem pocit, že režisér je po těch dvou dnech jako vyždímaný hadr. Vysvětlovat laikům co a proč mají říct, a že to sice je jako reality show, ale jenom jako, není nic snadného.

A když už se něco pod dozorem natočí a schválí...pak je tady ještě pořád nějaký ten vrtošivý ředitel, který si přeje výsledné dílko předělat...

Díváte se na televizi? A a na reality show? Co vás k nim táhne? Co vás odrazuje?