Každému z nás byl v onom, pro naše rodiče fatálním, okamžiku, vybrán genetický kód. Můžeme se zlobit na mámu (To sis nemohla vybrat někoho vyššího?), na osud nebo na otcův potenciál (Proč to vyhrála ta spermie s rovnýma vlasama a ne ta kudrnatá?), ale těžko s tím něco zmůžeme.

Naše tělesná konstituce se už (bez extrémních zásahů) nikdy nezmění.

Přesto, nebo právě proto, ty neměnné věci týkající se nešeho vzhledu, barvou očí počínaje a tělěsnou výškou konče, nejvíce toužíme změnit.

Tento proces probíhá už tisíce let. Čínské ozmenšování chodidel, mayské úpravy tvaru hlavy, vysoce vyčesávané účesy afrických kmenů, blond paruky bohatých římanek, vyráběné z vlasů otrokyň. Vycpávky, korzety, natáčky, barvy na vlasy, zesvětlovače pleti, žehličky na vlasy, trvalá, barevné kontaktní čočky, plastická chirurgie...brutální nebo méně brutální metody mající napravit "osud".

Já osobně se svou fyzickou daností taky poměrně bojuju. S některými věcmi se postupem času smířím, u jiných mi to prostě nedá.

Co na sobě shledávám tak špatným? Po rodičích jsem zdědila výšku 176cm. Není to moc, ale je těžké sehnat vysokého muže, zvláště pokud nejste kráska. Můj první přítel měřil 168cm a já jsem toužila po operaci, která mě zmenší. Spousta malých můžů se honosí vysokými ženami. Já ale toužím být něčí "holčička" a i výškový rozdíl 10cm mi připadá malý. Taky jsem toužila mít krátké nohy a široké boky, být "bohyní plodnosti" a "veselou holkou" jako všechny ostatní. Moje "modelkovská" postava mě zlobí. Štvou mě štíhlé dlouhé nohy s "pytlíky tuku" na vnitřní straně stehen, přesto přiberu vždy jen na břiše. Podědila jsem i sklony k obezitě. Přála bych si mít maličká prsa, pihy na nose a vlnité kaštanové vlasy. Křehký obličej s prohnutým nosíkem. Jenom ty oči a ruce mi nevadí.

Jak vidět, moc spokojená se sebou nejsem. Zatímco průblém s "vyblitou blond" jsem vyřešila hennou a nenosím push-upku, se zbytkem toho moc nezmůžu. Odvěký strach z toho, že pokud budu vysoká a navíc tlustá, budu se valit jako tank, mě vždycky vedl k tomu, abych si svou postavu uržovala v přijatelných mezích. Když mi však, před dvěma lety, byla nabídnuta "zářivá kariéra v modelingu" něco se zvrtlo. Status "Pokud budu mít velikost 4o a menší, je to v pořádku." se změnil na "Je nutné být štíhlá, nejlépe na velikost 36".

Všechno, co na své postavě chceme změnit, se týká shazování tuku a nabírání svalů na určených místech. S kostrou nepohneme a pokud nám je nadělena široká nebo naopak úzká pánev, nikdo jiný než chirurg s rozbrušovačkou to nevyřeší. A tak se ze spokojené, dobře živené, nehezké holčičky stala štíhlá, krásná, leč smutná a nervozní modelka.

V mém okolí však nejsem jediná, kdo si prošel nejrůznější hubnoucí peripetie. Někteří na to šli vědecky, jiný přirozeně, další tak zapáleně, že jim to málem ublížilo. Já jsem zkusila téměř všechno a přirozený způsob je jednoznačně nejpříjemnější.