Když říkám ta druhá, asi víte, kam mířím. Je to rodná sestra hladu, občas se říká přejídání...ale komplexně se o ní téměř nemluví. Je to snad nějaké tabu? Obrázek ja hluboko člověk dokáže klesnout?

Zatímco anorexie je brána jako důkaz silné vůle, odhodlání, schopnosti vydržet, vypadá křehká průsfitná, kosti potažené bledou kůží a velké oči. O její sestře se mlčí. Zatímco anorektičky dokaže společnost pochopit, ty druhé jsou brány jako podivné stvoření, odporná, špinavá...proto, co dělají.

Copak se dá pochopit záměrné zvracení? Investice do dobrého jídla která přijde vniveč? Peníze spláchnuté do záchoda? Je to přece nemorální, je to plýtvání, je to nechutné....

Je to tak snadné. A nikdo nic nepozná.

Když kamarádka nejí, odmítá chodit do restaurací a jedinou potravou kterou u ní můžete vidět je salát, pochopíte že hubne, jste z toho po delší době nesví a máte o ni strach. Když kamarádka chodí na jídlo, dá si stejné porce jako vy a nijak výrazně nehubne, nenapadne vás, že by mohl být nějaký problém.

Bulimičky se poznají mezi sebou podle rukou. Ačkoli se k tomu žádná nikdy nepřizná, nepřizná si, že patří do skupiny těch "slabých" kteří nejsou schopni být dokonalí a nejíst. Že si vybraly tu snažší cestu, plnou ponížení. Ale je to tak snadné, jen udělat první krok. Je to tak těžké, zkončit.

Když jsem tehdy, dospěla k logickému závěru, že něco člověk jíst musí a rozhodla se, že to něco si udělám příjemné, netušila jsem, kam až to povede. Jako ono "jídlo dne" jsem si vybrala čokoládu. s čímkoli, jakkoli. Magnum double chocolate, milku, čokoládové müsli...a asi by mi to i vyšlo, živit se jenom vodou a čokoládou jaký sen :-D

Jenomže pocit, že něco jím a netrpím a netloustnu, ten neměl nikdy přijít. Když se mi pak na dovolené podařilo spálit se tak, že pro modeling jsem byla nějakou dobu nepoužitelná (Tělo opálené jenom z levé strany - usla jsem v poledne, na Vídeňském koupoališti, nenamazaná), pocit zesílil. Mám přece dovolenou, přece se můžu jednou najíst...kromě opálení jsem si domů přinesla kilo navíc.

Co teď?

Navíc jsem musela odjet z Prahy domů, do vývařovny a výkrmny mojí babičky. Z agentury jsem dostala tip, jak se dostat znovu do formy. Jeden pomeranč s džusem na snídani, vařené kuřecí maso se dvěmi lžícemi rýže na oběd, na večeři polovinu salátové okurky. Do toho "hubnoucí" sirup a cvičení.

Opravdu sjem se snažila. Nakoupila jsem pomeranče, okurky, kuřecí, hubnoucí vodičku, za den uběhla 8 km....a večer umírala hladem. Ne že by mě bolel hladový žaludek ale celé tělo volalo po jídle, po cukru, po čemkoli. Vyhýbala jsem se kuchyni, spížce, měla chuť okusovat trávník...a nakonec jsem to nevydržela a najedla se. Nacpala. A potom přišlo to zoufalství. Běhěm deseti minut jsem pohřbila celodenní boj.

Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem své tělo. A tak jsem zkusila "poslední možnost", to čemu se už pudově snažíme vyhnout. Hlad, jídlo, sport, zoufalství...pokud jsem musela jíst mimo domov, buď jsem nejedla, nebo násobně zvýšila fyzickou zátěž. Pak už nestačilo ani to, ručička na váze se posouvala pořád dopředu, oblečení se smršťovalo. Strach, že se na to přijde, nepochopitelné pohledy na moje jímXnejím chování...nakonec jsem poprosila mámu o pomoc. Nikdy jsem s ní neměla důvěrný vztah, moc si nerozumíme ale tehdy jsem to viděla jako poslední možnost. Po klasické reaci "šok-nasrání-smíření" slíbila pomoc. Už jenom ten pocit, že v tom nejsem sama mi pomohl.

Nastal boj svědomí, povinnosti, zdraví...povinnost hubnout, povinnost všechno sníst, zoufalství...Přibrala jsem na svou historickou váhu 64 kg a celý boj trval ještě další 4 měsíce, kdy pro mě byl problém se najíst a neutíkat se toho zase zbavit. Kdy jsem se nenáviděla, styděla se, bála se že se to provalí (bydlela jsem na koleji, u tety, u přítele...)

V té době jsem potkala profesionální, úspěšnou modelku, zničenou touto nemocí. Vyhublá na kost, tělo jako obrázek z osvobozování Osvětimi, obědvala, svačila...a ty ruce. I pocit, že nejsem jedinná, mi pomohl.

Nakonec, už více než rok "abstinuju". Je mi lépe. I když, problémů s jídlem se už asi nikdy nezbavím.