Největší životní skoky se kupodivu většinou neshodují s datem narozenin, nástupem do školy či jejím zakončení nebo s Novým rokem.

Páté narozeniny, zápis do první třídy, první školní den a první vysvědčení…Jak jsem se cítila tehdy? První „kulatiny“, deset svíček na dortu a první loučení s dětstvím (Už si ale slečna…). Přijímačky na střední, oznámení o přijetí a pak další „první školní den“. Patnáctiny a focení na občanku („Už můžu!“) (Mimochodem, už jste slyšeli píseň Patnáctiny od skupiny LuŠtěLa?). Osmnáctka a oficiální dospělost (Jsem dospělá, můžu chlastat kdykoli budu chtít, můžu si sama psát omluvenky…). Řidičák (Sama se zavezu, sama se odvezu, žádné čekání na autobus). Maturita (Chachá, sbohem školo, vítejte prázdniny). Nástup na vysokou (Jupí, bydlení na kolejích, konečně od rodičů). Další kulatiny (Už nejsem žádný pitomý teenager!)
Když si všechny ty kroky projdu zpátky, mám pocit, že jsem buď něco projela, nebo to jsou jenom „papírové“ milníky, jenom něco pomyslného. Jakkoli jsem se snažila cítit se, jak by se slušelo a patřilo, nakonec to vždycky nějak padlo.
V deseti jsem chtěla být „dospělá“, ostříhala dětské vlasy u „dospělácké“ kadeřnice, koupila si laky na nehty, boty na podpatku…nějak to vůbec nepomohlo. Pomyslná dospělost přišla až o dva roky později, když mi začaly růst prsa a prodlužovat se nohy. Přijímačky na střední pro mě znamenaly jen půlrok intenzivního učení předem. Až oznámení o nepřijetí mě donutilo myslet na středoškolskou budoucnost. Bylo jasné, že když jsem první pod čarou o 0,1 bodu, na odvolání mě vezmou. Ale rozhodnout jsem se musela sama. První školní den jsem strávila v Řecku a když jsem konečně vstoupila do třídy, 90% svých spolužáků už jsem minimálně z doslechu znala, slibovaný pocit dospělosti se nedostavil. Jenom těžší punková puberta.
Občanka? Koupila jsem si šminky, namalovala se na focení, koupila nové boty a týden se cítila dospělá. Pak mi došlo že se nic nestalo. Sex (a láska) přišly až téměř o rok později. Dospělost? Najednou jsem přestala chodit na pivo, přestala se courat nočním městem. Už to nebylo ono. Vlastně, 18. narozeniny jsem ani pořádně neoslavila. (Dort, růže, dárky…žádní kamarádi, jenom rodina) Pocit neuvěřitelné volnosti, když jsem poprvé jela sama autem vymizel v okamžiku, když jsem poprvé vezla své opilé rodiče a začala sloužit jako rodinné taxi. Maturita mi přinesla méně starostí a menší změny, než hubnutí a vstup do modelingu. Nástup na vysokou, stěhovaní na kolej…to jsem zažila dva měsíce předem. („Víte jak poznáte že jsme doma? Vaše oblečení je ve skříni vaší sestry.“) Praha … Aha, a co jako?
Dvacetiny? To se ještě slaví?

Všechny ty milníky, které mi měly zajistit jistou dospělost, se nějak sekly, nic se nestalo. Až teď, když se mi blíží okamžik, kdy budu moct řídit náklaďák, se to nějak tak, kupí.

Nastěhovala jsem se do podnájmu s chlapem, kterého považuji za svoji „budoucnost“, nakupuji nábytek, hrnce, hlídám plnou ledničku, teplé večeře a čistou podlahu. Začala jsem chodit do práce, závazně. Zítra mi začne škola, vlastní vinou mě čeká 17 zkoušek.
Snídaně, úklid, práce, škola, nákup, sex… Dospělý život, povinnosti a očekávání.
Už není možné se na něco vykašlat, spolehnout se, že mě někdo nakrmí, že když mi bude špatně, někdo mi uvaří čaj. Nemůžu nejít do školy po flámu, nemůžu nejít do práce kvůli stylingu. Konečně musím být dospělá, zodpovědná za svůj život a nejen svůj, ale i život a spokojenost člověka kterého miluju.

Přiznám se, bojím se, že to nezvládnu, že se nedokážu poctivě učit každý den, že se nedokážu usmívat na svého milého, že nedokážu u toho všeho nosit módní hadříky a boty na podpatku.

Nicméně, jiní to zvládli, znám holku, která studuje medicínu, zkoušky dělala dva dny před a dva dny po porodu své dcerky a mimo školy a praxe v nemocnici vede domácnost, stará se o své dítě a o svého muže.

Své 21. narozeniny chci oslavit jako dospělá. Snad to za ty tři týdny zvládnu a půjde to dobře i pak.