Sedím ve vlaku, uprostřed zasněžených polí. Slunko prosvěcuje špinavá okna a i přes dvoje skel je dost silné na to, abych musela mhouřit oči. Sníh se víří pod koly, den se přehoupl k odpoledni a i Olomouc už zůstala za námi.

Díky živote.

Bílými pláněmi se vracím domů, pod hory pokryté smrko-bukovými lesy, občas prosvětlenými jedlí a jasanem. K řece, která se nevylévá z břehů, jen přináší novou naději, pramenící v ledových potůčcích v samém srdci lesa.

S každou krvinkou a nádechem, pronikni do mého těla, znaveného panelovou šedí, psími výkaly a pachy města, pronikni, ledový větre. Ať mráz i sluneční paprsky zase zmenší moje vrásky, zalijí mé tváře palčivou červení. Ať moje prsty zkřehnou, když vás, smrky, zbaví chvojí a odetnou od země, ať pocítí ostrost vašich jehlic, když balit vás budu do lesklých světel.

Ať slunovrat, noční tma a oslnivé světlo dne, smrt a život, půst i boží hod, mráz i teplo krbu, ať se zase spojí.
A pak, pod tím malým kouskem přírody v našem obyváku, ať zazáří hvězdy v očích těch, které mám ráda a zašustí papír.

Než další kus života mi čas ukrojí, chci zase pít z modrého nebe, načerpat sílu, která mi bude potřeba.