A pak jsme se spočítaly.

Dvě slečny, ony značkové hvězdy chyběly. Bez toho, aniž by něco řekly, nezvedaly ani telefony.
Byly jsme lehce konsternované. Jak si tohle může někdo dovolit?

Volala jsem na všechna holčičí čísla v seznamu, vytáhla notebook a snažila přes net někoho sehnat (a napsala vám tady ten rozhořčený odstavec). Nakonec se holkám podařilo přesvědčit jednu kadeřničku a sehnat ještě jednu kamarádku.
Devět namalovaných holek s obrovskými vlasy si to pelášilo dolů po Václaváku směrem k Betlémské kapli. Po chvilce čekání se k nám připojila i ona narychlo sehnaná kamarádka a nakonec jsme včas a v plném počtu dorazily na místo. I punčochy se jedné slečně podařilo sehnat.

Uf. Myslela jsem si, že teď si konečně oddechnu. Začalo mi ale další kolo.
Zkouška choreografie? Žádný problém, pokud si polovina lidí neztěžuje, že to klouže, že jim klapou boty (to jsou ty špatně nadiktované velikosti) a pokud by si z toho všeho choreografka nehryzala nehty.
AŠ ještě na místě nebyla, nevědělo se kdo, kde, kdy, co. Pak se čekalo na generálku. AŠ řekla vizážistkám, že líčení je sice fajn, ale že mělo mít jiné barvy. Kadeřníci dorazili se zpožděním. Všichni na mě křičeli že se nestíhá, že jim je zima, že je bolí hlava...uf.

Pak přišel Milý s foťákem, konečně se začalo s tvorbou účesů, lehce uražené vizážistky se pustily do předělávek. Pořádně jsem podlepila boty. Nastříkala jem několika holkám ony punčochy - abychm pak zjistily, že to špiní šaty... senzace.

Nanášení "punčoch"

Na česání jsem šla až jako poslední. Hosté, kteří měli tvorbu účesů jako atrakci už dopíjeli poslední skleničky šampusu a dojídali poslední tyčinky, kolem proběholo několik vuittonek. Holky kadeřničky se držely opravdu statečně. Zacímco jejich šéf, borec Ondra si zašel na jídlo, na cigárko a nebyl v dohledu, ony dřely na našich vlasech, za které byl posléze pochválen...samozdřejmě on.