O minimalismu se toho napovídá hodně. Známí na FB nadšeně sdílejí videa o chlapíkovi, který má 5 košil a 6 párů ponožek. Bloggerky objevují kouzlo cost-per-wear a překvapeně zjišťují, že si jednu sukni mohou obléknout i dvakrát. Po dámských internetech se jako povodeň rozlily články "jak na to". Je to ale reálné v praktickém životě? Jak minimalismus funguje ve skutečnosti?

Pro určitý minimalismus, v estetické rovině, mám slabost už odmala. Nejlépe se vyspím v bíle povlečené posteli a dekorační předměty jsem nepochopila vůbec. Vážím si všech, kteří dokážou vytvořit obyvatelný extrémně přeplněný interiér s různými vzory tapet, květinami, lampičkami a cingrlátky. Obdivuju rokoko a biedermeier. Ale žít bych v tom nedokázala. 

Když vidím maximalistické modely od Adama Ptáčka, oči mi po nich hopsají jak kůzle po silném kafi a mozek to vzdává. A přitom to jsou fakt dobré a promyšlené vzory a detaily. Jen je jich moc. 

V interiéru preferuju světlo, bílé stěny, holou podlahu a nějaké to umění. V ostatních oblastech jsem ale typický venkovský křeček. "To by se mohlo hodit!" je moje podvědomé heslo. V obchodech si představuju všechny ta úžasná dobrodružství která mi koupě přinese. Zachraňuju a sbírám staré věci. Levný a příjemný materiál nakupuju ve velkém. Sbírám i takové ty šňůrečky z triček a cedulek. Jsem asi magor, nemůžu si pomoct. Vyhazování odstřižku látky, většího než 10 cm2 mě až fyzicky bolí. Kdybych měla velký dům, dokázala bych ho celý zaplnit textilem, oblečením, botami, knihami a galanterií. 

Současně jsem na nejlepší cestě stát se opravdovým minimalistou. Jak jsem k tomu došla?

Pokračovat ve čtení