Mít tak tu schopnost, rozhodnout se.

20:31

 Včera dojela do Prahy i moje nejmladší sestra. Na přijímačky. Chtěla by být scénografkou.

A tak jsem, všechny tři, vyrazily za kulturou. Jednak, setkat se se Zenem, který měl Markétě vysvětlit, co že takový scénograf dělá, a taky, sejít se všechny tři, už téměř dospělé sestry.

Dojely jsme na Smíchov, do cukrárny hned naproti nádraží, a dlouze si vybíraly dorty. Po pěti minutách už slečna skoro křičela. "Máte vybráno?!" "Ještě ne." píply jsem trojhlasně a koukaly na vitrínu dál.

Složité taktizování. Na co mám chuť? Co si vezmou ostatní a já budu moct ochutnat? Co když si někdo jiný vezme to, co chci já? Co když je něco lepšího? Trvalo to dlouho. Slečna mezitím stihla obsloužit čtvero jiných zákazníků. Až jsem nakonec řekla svoji volbu, sestry se bleskurychle přizpůsobily a bylo to. Banánový, pistáciový a lesní směs dort a třikrát hustá čokoláda. Seděly jsme u stolečku na balkónku a jako správné slečny, uždibovaly dortíky a srkaly čokoládu.

Blížila se sedmá, dorazil pan Kameraman-režisér, cosi jsme prohodili, zavíračka, zase nerozhodno. "Nepůjdeme do kina?" A tři nerozhodné sestry kývly hlavou na souhlas.


A pak, u pokladen, na co půjdeme? Náš mužský doprovod byl k filmu lhostejný. "Mě zajímá všechno stejně." Ale co zajímá nás? Opravdová kuráž? Černá labuť? "Markéto, rozhodni, protože nemáš narozeniny." "A kdybych měla narozeniny, tak rozhodujete vy?" "Ne, protože my jsme na tom s narozeninama vždycky stejně." Přišla na mě řada, naposled jsem se otočila. "Tak co?" Rozhodnutí na poslední chvíli. "Tak třeba tu Opravdovou kuráž." Oddechla jsem si, zaplatila a večer mohl pokračovat...

Pan režisér pobaveně pokukoval, jak se vzájemně doplňujeme v řeči, na přeskáčku za sebe dokončujeme věty. Asi jsme stejné. Nerozhodné. Zoufalé když se rozhodnout musíme. A odkládáme to až na poslední chvíli. Hlavně se nerozhodnout špatně. Vyhovět sobě, druhým, všem.

Mám před sebou několik velkých rozhodnutí. Mám pocit, že už je "ta poslední chvíle". Že pak už nebude cesty zpět. A stydím se, zeptat se na radu. Jenomže život není dort za vitrínou. Není to ani film v kině. Jedno slovo dokáže změnit věci tak, že už se nikdy nevrátí. A to, jestli jsme se rozhodli dobře nebo špatně, není vidět hned.

Máte sourozence? Máte společné chyby? A společné výhry? Společné sny a vášně? Rozhodujete se snadno?

(móda x umění)
(hadry x studijní obor)
(svatba x "chození")
...

You Might Also Like

8 komentářů

  1. Ja se rozhoduju snadno, ale bracha moc ne. Jsme dost odlisni, presto si vetsinou rozumime. :)

    OdpovědětVymazat
  2. ja se rozhoduju strasne blbe obvykle, bracha nevim, je flegmatik ve finale... jsme docela kazdy jiny v hodne vecech, ale takovy je zivot.. a rozhodne svatba, co te ctu, vim, ze o nicem jinem nesnis, tak prosimte jakepak copak? :) akorat s tim prichazi spousta rozhodovani - jake saty, kde se vzit, koho pozvat x nepozvat, kdo to nafoti, jaky dort.. no, aspon dalsi namet na serial, ja ty tvoje ctu moc rada :) hodne stesti! (kazdopadne strample jsi pouzila uzasne, miluju to slovo :))

    OdpovědětVymazat
  3. jeste tam vhybi "koho si vzit"... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. V určitých situacích jsem taky děsně nerozhodná- hlavně co se týká jídla, dostanu se často do podobné situace :D Na druhou stranu jsem schopná na minutu změnit plán a vtrhnout do náhodné galerie.
    Mám bráchu žijícího až v Koreji, vidíme se jednou za rok.. takže se moc neovlivňujeme a jsme hodně odlišní.

    OdpovědětVymazat
  5. mám sestru. je o 15 let starší. je to zvláštní, skoro se "neznáme" (hned v devatenácti se odstěhovala), ale když si píšeme nebo jsme spolu, zjišťuju, jak jsme si povahově podobné. a rozhodujeme se obě až moc rychle.

    OdpovědětVymazat