Kabát, možno také zimník, je v naší zeměpisné poloze jedním ze základních kousků šatníku. Jasně, zima se dá přežít i ve sportovní bundě a to relativně dobře, ale kabát má své nesporné výhody. Troufnu si říct, že používání kabátu je něco jako známka dospělosti. V kabátu se z uličníka stává mladý muž a z mrněte velká slečna.

(Válka mezi bundaři a kabátníky zuří neustále. Napadá mě ale, že útočit na někoho jenom proto, že má jiné přesvědčení, už je ohrané a navíc, nemá smysl. Jasně, kvalitní sportovní bunda nepromokne, neprofoukne, má kapuci, bederní pás, odvětrání, je lehká, nemačká se a má stovky kapes. Můžete si ji vzít na lyže, snowboard, když chumelí i když padá sníh s deštěm. Přizpůsobí se teplotám nad nulou i mrazům, a pokud se nepokazí zip, nebo vám o ni někdo netípne cigaretku, bude sloužit roky. Už se vyrábí i jednobarevné bundy, které se dají nosit ve městě, bundy které zvýrazní postavu. A taky jsou vhodné pro vegany. Najít teplou bundu, co neobsahuje živočišné složky, není tak problematické. I tohle je základ šatníku. )

Pokud platí, že kabát je jistou známkou dospělosti, můžu říct, že rodinný konsenzus rozhodl že už jsem velká přibližně před deseti lety. Dostala jsem první kabát.
Poměrně dobře si pamatuju celý proces nákupu a rozhodování, starosvětský obchod s konfekcí na náměstí v Jablunkově, starší, úslužnou paní prodavačku, která nosila jednu nádheru za druhou, to jak se ve vytopeném krámě potím a zkoumavé pohledy mámy a babičky. Pamatuju si na závěsovou kabinku, zrcadlo za stojanem s pánskými saky, trenýrky vystavené pod sklem prodejního pultu. Ten tmavě-modrý zimník princesového střihu, vybavený kapucí a velkými kapsami, z měkoučkého vlněného flauše, s kvalitní podšívkou, se mnou přežil celou pubertu. Nosila jsem ho do školy, do divadla i na metalový koncert. Do města i do hor. Několikrát jsem v něm zmokla, odhazovala sníh, zažila bílou tmu i šestadvacet pod nulou. V kapsách tahala kameny, šišky, větvičky. Umí tohle vaše bunda?

S mým prvním kabátem jsem se napůl rozloučila v okamžiku, kdy jsem si začala "vydělávat". Uháčkovala jsem pár čepic, upletla pár šál a za utržené peníze v seconhandu Levňáček koupila kus nádherné vintage látky, spíše tweedu než čehokoli jiného. Babička se projektu bránila, ale usilovné prosby zabraly a vzniklo veledílo, s teplou flanelovou podšívkou, které mě hřeje už šestým rokem. Vypasovaný, s knoflíčky na rukávech, s širokou "sukní". Určitě jste mě v něm viděli. Jenže mě už po těch letech zoufale nebaví.

Touha po něčem novém mi loni vnukla odvážný nápad.
Ušiju si kabát. Sama. A bude to ten nejlepší kabát na světě.
Brzo mi došlo, jak naivní jsem. Střih se povedl, základní korpus seděl, ale co dál? Jak udělat průkrčník? Jak všít podšívku? A nakonec, klasický problém, jak dlouhý ho chci a jak si představuju, že se bude zapínat?
Vždycky, když jsem vyřešila nějaký problém, se objevil nový. V březnu jsem se na milý kabát vykašlala, zabalila ho do krabice a pozapomněla na něj.... až listopadu. Lucie z A cup of style mě svou Faschion Challenge vyprovokovala něco s tím ubohým opuštěným ležákem udělat a kupodivu, najednou jsem věděla co.

Na podšívku jsem rezignovala, zahnula rukávy, přichytila podložení průkrčníku a rozhodla se o tvaru zapínání, přišila patenty... a v neděli vyrazila do světa. Můj první kabát je na světě.