Nad Goralií bliká snad milión hvězd, devětsily, petrklíče a podběly už spí. Srnky se procházejí po loukách a hledají kde už co roste, králík mi málem skočil pod kola a kočky se kulatí.
Babička má třístivou zlomeninu zápěstí, pes ostříhané nožičky, děda litr vína v sobě a mě bolí u srdce jakoby mi tam nasypal soli.

Jsem tady přece doma. Miluju každí stéblo, znám každý strom.

Ale jsem už jenom ta dámička z města, děvka s divný papřízvukem, s povýšeným tónem který poučuje. Vychrtlá a ošklivá.

A ono to bolí. Když mi to říká kraj, který zná můj pot, moje slzy i moji krev.
Když mi to říká můj domov.

Možná že brečím únavou, možná lítostí, žalem a steskem po tom co bylo. Po tom, co se možná nikdy nevrátí. Po tom co zkončilo s první řádkou tohohle blogu, s prvním nalakovaným nehtem.

Kde jsem a kdo jsem? Kam se ztratilo to dobré? Kam zmizelo moje staré já .... a proč?

Není možné najít odpověď, nejde najít cestu zpět. Jen bloudit jako vyhnanec mezi dvěma světy, kde v každém jsem cizí a zbytečná.