DURDUIN

Jsem sprostý alibista a proto jsem to smazala :-)
Nadávejte mi do čeho chcete :-)
Nevím jestli slečna o tomhle článku ví. Nicméně, jednou jsem ji na ten problém upozornila naživo, jednou přes chat a ona sama si je ho vědoma, protože do focení plánuje "zhubnout".
Díky vám jsem si uvědomila jak moc se na ni těším a že mě skutečně více baví práce s "nemodelkama".
Nejsem dobrá, nejsem ani chytrá a jako obvykle když se do něčeho pustím "po hlavě", jedna půlka obecenstva se děsně baví a druhá vytahuje kolty.

(no, ano, díky jednomu komentu mám chuť se vším seknout a definitivně se vybodnout jak na blog, tak na styling...)

Kolik utratíte měsíčně?

Já jsem si konečně dokázala zapisovat co kupuju...a k vlastnímu údivu jsem zjistila, že ještě není konec dubna a už jsem v mínusu.

Děsí mě to. Už jenom z toho důvodu, že nemám pocit že bych si vůbec něco koupila.
Za kosmetiku jsem utratila celých 50 korun (zubní pasta, náplň do dávkovače na mýdlo - to snad ani není kosmetika, co?), za oblečení rekordních 550 korun.
(550, to jsou docela velké peníze...koupila jsem si za ně 4 sukně, 2 body, 4 pásky, 2 šátky a 2 kalhoty + 4 podprsenky na focení)
A teď se mlátím do hlavy že tak rozhazuju za hadry.

Jaká je největší položka vašich výdajů?

U mě vítězí jednoznačně jídlo. Obědy ve škole, káva když usínám na přednášce, něco k zakousnutí když jsem celý den mimo byt ... a taky nákupy jídla, aby nemusel všechno pořád platit přítel. Včera mě dokonce napadlo, že kdybych celý měsíc nemusela kupovat žádné jídlo, mohla bych si koupit třeba vysněné body z Topshopu...

Holt, bude se muset spokojit s tím, že drahé, nové a krásné oblečení mám doma vždycky jenom na chvíli. Když je odfoceno, ještě den, dva se tou krásou kochám a pak všechno zase hezky vrátím.

Máte rádi nákupy oblečení, doplňků a kosmetiky?
Kolik asi měsíčně utratíte za tyhle položky?
Vycházíte s financemi dobře, nebo jste na tom spíše jako ve filmu Báječný svět shopaholiků?

Pozor, pozor!!
Všechny slečny a dámy se slabým srdcem a slabostí pro tyl nechť se vyhýbají Mangu na Příkopech. Při pohledu do výlohy hrozí zástava srdce!!

Jsou tam dvě figuríny, vypasované topy a dole...tylové sukně, naprosto New look, úzký pas, hustý trčavý tyl až po kolena, saténové stuhy...
I mi se srdce na chvíli zastavilo, jak to bylo krásné. Ale ty slečny co šly kolem se normálně namačkaly na výlohu a začaly rozkoší a bolestí z nedostupného ječet.
Nezbývá než dodat, že uvnitř v obchodě jsem žádné takové sukně neviděla.

http://www.mango.com/pv/index.html?idioma=in&pais=061&tarifa=CK&europeo=S
(collection-limited edition- de la Renta)

Bude konec světa? A jak to bude vypadat pak?





(Vím, fashion teď letí, ale mě docela bere i umění. Fotky už mají měsíc, ale teď se uležely a ty dvě holky, filmařka a výtvarnice/tatérka, jsou proště božské)

Ta ženská, Ywetta Sarah Nikel, je prostě dokonalá fotografka.

Člověk, jak říkají příznivci evoluční teorie, pochází z opice...nebo něčeho hodně podobného.
A i když se nám chce věřit, že Bůh nebo civilizace učinili naši kůži hladkou, realita je pravděpodobně jiná.

Byli jsme chlupatí, jsme chlupatí a nějakou dobu pravděpodobně chlupatí ještě budeme. Dítě v děloze prochází fází, kdy je pokryto hustou srstí a i po narození nám jistý "kožíšek" zůstává.
Vlasy a řasy jsou symbolem zdraví a krásy, pubické ochlupení pohlavní dospělosti...

A i když se vědci zatím neshodli na tom, proč na některých místech chlupatí jsme a na jiných ne, nám nezbývá než ke své srsti zaujmout jasné stanovisko.

Holit? Neholit? Škubat? Stříhat? Nechat volně bujet?


"Zajímavostí určitě je, že se lidé snažili zbavovat ochlupení už v době kamenné. "Z té doby se zachovaly přiostřené kameny a lastury a přibližně z roku 1900 př. n. l. měděné škrabky a pinzety, které sloužily coby nástroje primitivní depilace," uvedla Katarína Třísková.

Staří Egypťané zase odstraňovali nejen chloupky na těle, holili si i hlavy. Začali také používat vosk. Používali pruhy gázy s horkým voskem a po zatuhnutí pásky strhli i s chloupky.

V arabských zemích se pro změnu používala metoda „bandandoz“, kdy se bavlněnou nití omotanou kolem prstu rychlým pohybem chloupky zachytily a vytrhly. Používané byly také cukrové pasty s různými recepturami, které nacházejí v jistých obměnách svoje využití i dnes.

V Česku se depiluje přes 60 % žen

V roce 1762 francouzský holič Jean Jacques Peret vynalezl první bezpečnou žiletku. Další i dnes používaná metoda elektrolýzy byla poprvé popsaná již v roce 1875. O dvacet let později přišel King Gillete s jednorázovými žiletkami a v roce 1915 už jich jeho společnost prodala ročně 70 miliónů.

S rokem 1931 je zase spojováno první použití elektrického holicího strojku. V posledních letech dosahuje největšího rozmachu nejmladší a nejúčinnější z metod - laserová epilace.

Podle dermatoložky Třískové se v Česku pravidelně depiluje něco přes 60 % žen. Prvenství drží Japonsko s 95 %, Latinská Amerika s 90 % a Austrálie s 85 %. Depilování si naopak nejméně oblíbila Čína (necelých 20 %)."

(www.novinky.cz)

Je třeba říct, že v současnosti jednoznačně platí, že žena by měla mít z ochlupení pouze vlasy, řasy a obočí, popřípadě jemný náznak v klíně.
Chlapaté nohy, podpaží, ruce, břicho, klín, knírek...? Fuj, to si snad děláte srandu!?! Je to první co dnes mnoho lidí napadne.

Výhody holení všichni známe. Kůže je jemná, hebká, méně se potíme, případný zápach je radikálně redukován, vyniknou rysy tváře a vyrýsování svalů. Případní paraziti nemají šanci. Cyklisti se holí proto, aby bylo snažší ošetřování ran, plavci kvůli rychlosti. Hygiena je hlavní důvod, proč mezi povinnost každého muslima patří oholené tělo. (jedinné co je akceptováno jsou vousy) Chlupatost je odpradávna znakem něčeho zvířecího, divokého. Divý muž, symbol ďábla a divočiny ve středověku, byl celý chlupatý, dámy té doby si vyholovaly i obočí a linii vlasů posouvaly co nejvýše.
A kolik toho bylo napsáno o holení mužských tváří!

Jaké jsou ale výhody neholení?
Srstí nás příroda obdařila ze stejného důvodu, jako ostatní savce. Má nás především chránit. Vlasy chrání hlavu před sluncem, řasy a obočí ohlídají oko. Pubické ochlupení - v podpaží a rozkroku- teoreticky poskytuje oporu pachům protože je umístěno v místech, kde je nejvíce pachových žláz. (Děti "nesmrdí", pach získáváme až s pubertou, s dospělostí, s ochlupením...)
Na co je nám srst na nohách, pažích, chlupaté zadky našich milých a jejich "škrábavé" obličeje?
Poskytuje ochranu. Neoholené nohy v zimě "zahřejí", v létě ochrání před poškrábáním o větve a trny. Chlap s plnovousem pociťuje mrazivý vítr jinak než ten hladce oholený.

Co na to já? Jako "světlý typ" si můžu dovolit hodně a proto můžu srovnávat. Rozhodně v tomto směru nejsem takový extrémista jako jinde.
Podpaží si holím se samozřejmostí, ruce a stehna nechávám přírodě. Nohy...holím jenom před focením. V zimě se díky jemné bílé srsti neklepu zimou a v létě se nebojím do lesa. (Zrovna včera jsem vyrazila ven s oholenýma nohama po středě. Ušla jsem celkem snad 100m, v dlouhé sukni, ale ty šrámy na lýtkách se mi vůbec nelíbí a příjemné to taky nebylo.) Co se týče symbolu mého ženství, pečlivě upravuju a hýčkám si, že ho mám.

To, jak se stavíme k chlupatosti souvisí nemálo i s rodinným základem. Rodiče nás ovlivňují dost a protože otec je nositelem plnovousu, můj přítel, stejně jako "muži" mých sester, si svůj vous pěstuje. (Neznám větší rozkoš, než zajet prsty do mužských vousů. Je pravděpodobné, že chlap s plnovousem jako mají Sikhové - to jsou ti indové co chodí jenom v turbanu - by mě do postele dostal mrknutím oka). Chlupaté nohy u muže považuju za symbol zdraví a sexuální síly. (Všimli jste si jak mají staří a zanedbaní chlapi vypelichané nohy?) Zcela vyholený pánský rozkrok se mi až hnusí. (Jů, to je super, když mají chlapi na vypracovaném břiše chlupatý proužek až k pupíku)
Na druhou stranu, vadí mi chlupatý krk, ramena, záda...

Prostě, srst je to, co rozděluje společnost na klasiky a nadšence. Zajímalo by mě, jak to máte vy. On totiž ani takový "naolejovaný atlet" není k zahození a Frida Kahlo byla stejně osobitá jako Adina Mandlová (která si obočí pravděpodobně holila).

Nemůžu říct že by se mi vůbec nedařilo. A přece každý večer usedám s hlavou v dlaních a s očima plnýma slz.
Intenzivní pocit nešťastnosti, jistota že něco dělám špatně a nevím co, sebevědomí v hluboké noře.
Jakobych se plácala od ničeho k ničemu.

A přitom pořád něco dělám, celý den se usmívám, češu, uklízím odpadky, těším se, chystám...

Ach bože, ty večery, jsou prokletím posledního týdne.

On je elegán atletické postavy. Má vlastní zájmy, stálý okruh přátel, oblíbený sport, oblíbené spisovatele a druh alkoholu. I kdyby jste mo neviděli do obličeje, poznáte ho podle chůze, pohybu. Má nezaměnitelnou vůni, charismatický hlas. Kvůli ničemu není ochoten se měnit. Je svůj. Osobnost.

Ona je štíhlá jako proutek. Ráda experimentuje, dělá tisíc věcí, pořád zkouší něco nového. Miluje dobrodružství, hru, je jako vítr, jako počasí. Chvíli se směje, chvíli pláče, chvíli miluje, chvíli nenávidí. Čte co jí přijde pod ruku, do kina chodí na dokumenty i na romantické komedie, podle nálady. Můza.

Večer se baví každý sám, odpoledne se procházejí ruku v ruce. Jsou přísnymi arbitry a v přísnosti a zákonu se shodnou. Nemohou však spolu žít na jednom místě, být spolu stále v jednom bytě. Tak jsou rozdílní.

Styl a móda.
Stálost a nestálost.
Divokost a změny mládí, zkušenost a tradice starších.

Jsou to dvě rozdílné věci. Ona a on. Nepleťme je dohromady. Nepleťme si pojmy. Styl se spokojí s jedním střihem sukně na 10 let, móda jich za tu dobu vystřídá 15. Ano, existují vzácné chvilky, kdy se spojí a ruku v ruce jdou světem, až lidi sedají na zadek.
Ale ta rovnováha je vzácná.
Málokdo umí vzít prvek módy a zařadit ho nadlouho do svého stylu. Takoví lidé jsou pak nazýváni ikonami.
A pak je spousta těch o kterých říkáme že jsou nudní a neinovativní, v naprostém područí stylu, s jeho konzervativismem, s jeho dogmaty.
A pak ti, kteří jsou přátelé módy. Hrají s ní její hru, módní oběti, každý rok podléhající jinému trendu.

Nejsem arbitrem. Ale jedině člověk, který v rámci svého stylu interpretuje módu má můj obdiv.
Kruté? Pravdivé?
Copak měníme politické smýšlení s každou módní vlnou? Duše se nemění. Lidé "kam vítr tam plášť" stejně jako "zásadoví konzervativci" nejsou ti, které obdivuju.

Kéž by má snaha stát si za svým a zároveň přijímat nové jednou přinesla své ovoce. A přeju i vám, aby vám ona zralá dospělost vydržela co nejvíce, popřípadě aby jste ji ke své spokojenosti dokázali najít.

Tak jako zralé ženy v kotníčkových kozačkách, tak jako babičky na kolečkových bruslích, tak jako matky odrostlých dětí v boyfriend-jeans.

Největší fashion událost dne není ani módní přehlídka, ani párty...je to abyčejné ranní čekání na vlak. Těch 5 minut na nádraží, středoškolačky čekající na vlak, stejně jako pár pracujících žen, všichni vyšňoření do nastávajícího dne.

Já očumuju, ony očumují a jestli mám důvod se "skvěle a originálně" oblékat, je to tak akorát právě kvůli těmhle holkám, které (tak jako já ostatní) sjíždějí pečlivým pohledem každý kousek mého zevnějšku.

A tak se nebráním, plynu s místním fashion davem a jedinné co mě drtí je, že když rozlepím oči a nahážu do sebe snídani, je tak akorát čas utíkat na onen vlak a na líčení není čas.

To se pak na mě holky drze smějou a myslí si:
"chachá, my jsme mladší, hežčí, namalované a ty ne"

A já si říkám:
"však počkejte, taky sestárnete zlatíčka"

A tak se sledujeme, kdo vymyslí jaký outfit, tiché nepřátelštví i spojenectví lidí, kteří nenosí jehly, protože v nich by jízdu v narvaném panťáku nezvládli.

Trochu jsem si tu slavnou hlášku upravila. Napadá mě vždycky když si hraju na modélku.
Včera jsem dělala takovou modélku, až mi z toho není dneska dobře.

A taky jsem získala pomělně brutální zkušenost se srovnáním dvou modelingových extrémů.

Rozdíl mezi focením poloaktů pro kalendář a přehlídkou v známém pražském klubu byl více než propastný. Organizací, obsazením, lidma...

a) focení
Fotografka Ywetta Sarah Nikel, vižážista, kadeřnice Kamila , asistoval sám velký Jiří Šubrt. Nádherné profesionální modelky, namakaný model...a já, rezavé hovínko.
Téma focení: Žena a kov (muž a kov)... a tak jsem tam stáli nahatí, odění jenom do pletiva, špon ze soustruhu, hliníkového plechu...
A všechno to bylo tak dokonalé, pobyt v místnosti plné těch nej profesionálů...ještě se z toho trochu nemůžu vzpamatovat, že jsem se vůbec potkala s takovými lidmi.

b) přehlídka
Přehlídka triček v klubú Óčko, pořadatel přišel s více než 30 min žpožděním. Jako modelky krásné hostesky a mladí mužové. Účes líčení, každý sám a jak se mu chce, stejně jako boty. Choreografie se po hádce ustátlila. Měli jsme začít v 23 hod, nakonec jsem byla ráda, že jsem stihla vlak v 00:19. Místo kde se převlíkat, líčit..naprosto nevyhovující, na "mole" se motali tančníci...UF

A pak se divím, že jsem dneska nějaká zmatená.

Občas mi vyplynou odněkud z podvědomí mé pubertální touhy. Mívím chuť se jim poddat, zvláště když teď "už můžu".

Mám? Nemám?
Bojuje ve mě rozum a cit.

a) dready
Vždycky jsem si přála mít velké, obrovské vlasy. Jsem přesvědčená, že mému baculatému obličeji a relativně zavalitému tělu pomůžou k éteričnosti jedině mega vlasy. Obrovský účes na dlouhém štíhlém krku. Jenomže moje vlasy jsou jemné, průměrně husté a rovné. Na tupírování a následné česání reagují lámáním.
Vzdát se ideálu krásy? Dodat oběm pomocí trvalé? Spokojit se s copem?
Uf.

b) tetování
Mít tak čárový kód, jako symbol protestu proti konzumu...hada na stehně který vylézá z plavek, rozkvetou třešňovou větévku na klíční kosti, strom života na lýtku, obilí na zádech...
tetování se mi líbí, mám ho promyšlené tak, abych mohla pracovat třeba i v bance. Ale každý fotograf by mě za to zabil. A taky...přiberu, nepřiberu?
Ach jo.

A jak to máte vy? Máte nějaké touhy? Nebo tetovéní? Mám se nechat tetovat?

Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit dvě věci.
Posedlost "západních" turistů po všem, co má cedulku "Hand made" a to, že někteří lidé si šály kupují.

Dneska jsem o něco starší, o dost línější a pobytem ve "velkém světě" a kontaktem s "bohatými lidmi" začínám chápat...a začínám se chovat podobně.

Tak jako lidé ve vyspělém světě. Ekonomicky, logicky, úsporně...
Když něco potřebuju, nebo po něčem toužím, prostě si to koupím...teda, někdy.

"Nedostatek" financí a nadbytek invence mi mírně brání v tom, využívat výhody pokročilé dělby práce. Co tím chci říct?
Například potřebuju kabát. Normální člověk vezme peněženku, obejde pár obchodů a koupí si kabát. Bohatý člověk vezme kartu, obletí pár butiků v Paříži a má kabát. Chudý člověk jde, a koupí první lepší kabát v sekáči.
(jo, zase to oblíbené členění, které je subjektivní, orientační, ilustrační...a tedy nepravdivé)
To jenom já jsem "příliš chudá na to, abych si dala vymalovat a příliš bohatá na to, abych vybílila vápnem".
Ve slevě tedy koupím látku, najdu ucházející střih a zaměstnám babičku. Kabát mám...když už je jaro a už ho nepotřebuju, za cenu jako ve výprodeji. Je to ale originál, kvalitní.

Ke koupi sevtru se vždycky přesvědčuju aspoň dva měsíce (Fakt by nebylo levnější si ho nechat uplést?), šály, čepice a rukavice jsou kapitola sama o sobě.

Bojuje ve mě snaha ušetřit a touha po kvalitně zpracovaném výrobku z vybraných materiálů. Kde ušetřím? Na tričkách v Terranově. Kde je kvalita? Na Fler.cz nebo u návrhářů.

Rozpor jsem řešila jednoduše, nekupovala jsem si nic. Až teď, po návalu inspirace na Code mode, mě to znova chytlo. Přešila jsem sukni, vyrobila náhrdelník, pracuju na nové čepici...
Cítím jakoby se vracely doby, kdy přede mě postavili ovci a na druhá straně jsem jim podala hotové ponožky.

Všechno to ale chce čas. Čas, kterého je v dnešní době tak málo. A trochu pečlivosti a trpělivosti, která taky pozvolna mizí.
Proto obdivujeme ty, kteří tyto vlastnosti mají, kteří dokáží něco vyrobit, proto tolik milujeme hand made a chválíme každý DIY počin.
Věci, které jsou dělané s láskou a péčí se totiž nosí lépe než ty, které vypadnou z čínského stroje.

Ačkoli jsem nekřtěnec, odříkávám dneska tiše a kostrbatě otčenáš.

Tak jako celé Polsko.

A nechci hledat symboly. Symboly smrti v mlze uprostřed lesů.

Upřímnou soustrast všem Polákům, ať už těm na pravém, nebo levém břehu Olzy.
Upřímnou soustrast Krakowu, milované skupině Akurat i všem polským fashionistas z lookbooku.

Zvládněte to.

Tak jsem dneska navštívila "festival nezávislé české módy" a kromě několika fotek, spousty vizitek a pekelně super a levných kalhot jsem si přinesla i nové poznatky.

Možná se tady zase zvedne vlna nevole, nesouhlasu...ale jsou to jenom moje názory, tak to neberte tak vážně :-D

První dojem : Nezabloudíte. Jděte tam, kde je největší koncentrace stylových lidí. Jestli mi bude ještě někdo povídat, že češi nejsou styloví...tak ho nakopu do zadku :-D
Lidi všech tvarů a velikostí, všichni krásní, usměvaví, plní energie...
(když koukám na moje fotky tak jsem tam neměla co dělat :-))

Druhý dojem: Mládí. Všechno je mladé, barevné, veselé. Od sobích broží po mutantí plyšáky. Pokud milujete barvy, tvary, život, užijte si to, je to úžasné.

Třetí dojem: Money, money. V některém butiku seženete obyčejné přešité tričko za dva tisíce, v některém za dvě stovky. Cena náušnic se pohybuje od 40 do 900 kč. A nezáleží na materiálu nebo zpracování. To, co vypadá luxusně, může být velmi levné a naopak. Je třeba hledat.

Čtvrtý dojem: Jednota. Pokud chcete něco opravdu originálního...nepochodíte. Teda pochodíte po hale, ale moc vyloženě zvláštních věcí nenajdete. To mě poměrně zkalamalo. Je fajn vidět, že český styl je jasně definovaný a jednotný...ale na trzích kde jsou nejrůznější výrobci...čekala jsem větší pestrost. Většina návrhářů pracuje v podobném "street" duchu a těch , kteří se drží elegance a jejichž oblečení je nositelné v každém věku, zase tolik není.

Pátý dojem: Návrat klenotů. Jsou tam klenotníci. Šperky ze stříbra, zpracované s takovou pečlivostí až zůstává rozum stát, perly, kameny...je úžasné vidět, že řemeslo ještě nevymřelo.

Shrnutí? Pokud to nemáte do Prahy moc daleko, určitě se tam vydejte. I pokud si nic neplánujete koupit, zažije vaše tvořivé já takový příval inspirace, že se další měsíc nebudete nudit :-D
Akce je zítra celý den a v neděli taky.
(hraje tam hudba, svého muže můžete "odložit" na Fatboye a do ruky mu vrazit pivo)
(a dovnitř můžou jak psi, tak i děti a kuřáci)








Na konec...mému milému se povedlo dokonale vyjádřit krutou realitu ohledně mé osoby :-D

Hlásáme svobodu, rovnost a bratrství. Nechť si každý nosí co je mu libo, co je mu pohodlné. Ale přiznejme si, že občas i ti nejtolerantnější skřípou zubama nad některými trendovými variacemi.

Existují nějaké estetické meze? Do jakého obvodu stehen je ještě "divácky příjemné" nosit legíny? Jaká je "ideální" výška ženy ve vztahu k vysokým podpatkům? Má věk vztah k dvojdílným plavkám?

Nejsme všichni ze stejné formy, máme různé typy postav, různé tvary, barvy, výšky a váhy. Logicky tedy nemůžeme čekat, že všem bude slušet totéž. Zejména "speciální prvky" můžou vykonat medvědí službu. (Uvedu příklad na chlapech, to snad nokoho neurazí. Takové hiphoperské rifle s výrazně sníženým sedem vypadají jinak na vysokém sportovci než na malém pivaři). Je krásné, že se dneska nad tím, co komu sluší a nesluší, pozastavují už jenom důchodci a takový ti nechutní rýpalové, mezi které se občas řadím i já. Na druhou stranu, někdo to říct musí a bohužel, chlapi se nedívají na trendy ale na to, jak to danému jedinci "sekne".
(proto často vyhrává prvoplánová kombinace minisukně-výstřih)

Když se zamyslím nad tím, kde bych mohla potenciální hranice hledat, napadá mě jich pár hned v mém nejbližším okolí.

V mém případě začínám vážně uvažovat nad podpatky. Ono je to krásné, vznášet se na jehlách a na pár centimetrů vysoké platformě...otázka zní, co na to lidi? Jak se asi cítí člověk, na kterého mluvím z výšky 188cm? (176 + 12) Nejsou tyhle krásné botičky určeny spíše pro slečny nižšího vzrůstu? (Zrovna dneska jsem jednu potkala. Ty botky jí přidávaly alespoň 15 čísel. Ale že to byla normální, spíše menší ženská, ten metr osmdesát jí slušel)

Další botová variace se týká mojí sestry. Bohužel, bohudík, má "masivní" podvozek a i když je velmi štíhlá, v nevhodném obutí (a ošacení) vypadají její nohy jako dva sloupy. Kotníky prostě nejsou tak patrné, jak by měly v ideálním případě mít (mimochodem, i Barbie měla "tlusté kotníky"). Za ty roky ví, že by na ně neměla upozorňovat a botám s pásky kolem kotníku nebo končícím těsně nad se vyhýbá. Pokud si do lodiček nevezme ponožky nebo nízké "polobotky-důchodky", jak je to momentálně lookbookovsky in, ničeho si nevšimnete.

Stylisté říkají, že legíny jsou pro každého. Pokud máte fantazii a trochu rozumu, můžete je nosit i když máte obezitu druhého stupně. Pokud vám ale nadbývá sebevědomí a zedeček ničím neschováváte, nepomůže vám ani postava modelky. Přes ideálně úzké legíny je vidět i celulitida na stehnech majitelky. (i kdyby tam bez legím skoro žádná nebyla)(jo, ta paní si říká "známá česká stylistka" a cestuje po světě...)

Co se týče dvojdílných plavek...moje babička je štíhlá, táhne jí na 70, bříško má jak pekáč buchet. To ale neznamená, že ho ukazuje. V určitém věku který se liší člověk od člověka kůže na břiše povolí. Svaly zůstanou a tuk se neobjeví, ale stárnutí je stárnutí, zvláště "po dětech".

...

Tak jsem řekla já...a teď je řada na vás. Máte nějaký trend který "diskriminuje" určitou skupinu obyvatel? Nebo jsem něco napsala špatně? Každý názor je vítán.

Můj muž si vykoledoval větší množství chlastu, po kouskách. A tak, nejdříve s ním už nebyla řeč a teď s ním ještě není, není mu volno, spí a do toho blábolí.

A já jsem tak ráda, že jsem sním ty velikonoce trávit nechtěla. A ať nečeká, že bych je s ním chtěla trávit příště. Raději sedět sama doma, s rodiči, nudit se, koukat v telce na Souboj titánů (starou verzi), než být v jedné místnosti s "miloučkým" chlapem.

Jak já se na něho zlobím. I když na to nemám právo.

Všechno to na mě padá, jedinní dva koledníci kteří za mnou přišli, kachní biskup nedobré chuti...stárnu že už se mě nikdo nechce dotknout ani pomlázkou?

Taky se dneska vaši mužové zprasili?
Malujete vajíčka a čekáte na koledníky?
Nebo jdou velikonoce naprosto mimo vás?

"Výhonek, který šplhá za sluncem, pupen na větvičce plný zářivé zeleně, vítr odnášející chlad k severu, paprsek slunce který probouzí vše spící, posel Apolóna ... Bůh jara."

Nejsem dislektik ani diskrafik ale asociál, asi ano. Něměla jsem nikdy tolik přátel jako jiní. Možná tím, že jsem divná, mívám blbé nápady, jednoznačné názory a jedno z mých hesel bohužel přesně vyjádřil Rákorníček: "Já bych taky každému radil..."
(můj nejvetší životní úkol je neradit, mlčet, nekecat do toho, po čem mi nic není)

Snažila jsem se být hodná aby mě měli rádi, snažila jsem se být sexy, přátelská, tolerantní, sportovní...a i když každý ten prvek mi pomohl a hodně mi dal, přátele mi nevytvořil.

Kdysi jsem si říkala, že "Pravý přítel je člověk, který sei na tebe vzpomene až když je mu nejhůř"

A tak, co se nejlepší kamarádky týče, měla jsem jednu asi půl roku, už je to deset let...a od té doby...jsem ten post zrušila.
Přišla jsem o dost kamarádek. O některé prostou vzdáleností, o některé chybou o které nevím...a vždycky to bolelo. O to více si vážím všech těch, kteří jsou ochotni se mnou trávit svůj čas.

Včera...den který mi mí přátelé darovali. Nezapomenutelné odpoledne a večer.
Olga Lada, Marie. Trojka, každá jsme jiná, blondýnka, brunetka, zrzka. Každá obdivujeme jiné muže, jiné oblečení...ale ty roky které nás spojují, to co je nám společné, to zatím překonalo každý vztek a žal. (teda myslím, kdoví jak působím, kdoví jak se k nim chovám, třeba mi některé věci neodpustí nikdy) Neviděly jsme se dohromady už více než půl roku, možná déle. Míjíme se, každá studujeme v jiném městě, bydlíme v jiné vesnici, posloucháme jinou hudbu...ale jednou za čas, když se povede, sejdeme se, uctíme našeho společného boha - Radegasta - a zasmějeme se ,když je čemu, zasmušíme se, když není.

Jenom po každém setkání...se mi chce brečet štěstím, že tady se mnou jsou, lítostí, že s nimi nejsem tak často, studem že jsem jaká jsem...

A Ivo. Dvoumetrový kluk, se smůlou na slečny, tisícem zájmů, širokou duší a ochotný pomoct. Člověk s kterým jsem jako mala učila křečky plavat. Teď chodí v kroužkové zbroji a šermuje...

A včera, když se stal mým Bohem jara, přišly i holky, šli jsem do Bocka, naší hospody...a po pěti hodinách povídání, čtyřech poctivých Radegastech 12° a půlkou sýrových tyčinek na hlavu, jsme se odprovodili domů. A "bůh přátelství" v naší krvi tropil takové divy, a nám bylo tak dobře, tak dobře když jsme šli nocí a věděli, že tady je naše doma, naše doma pro tento život, že nemůžeme žít jinde, že nemůžeme a nechceme být jiní. Že milujeme to své Těšínské Slezsko, to všechno hořké i sladké co v něm žije a roste.

Už dlouho mě po pití tak nebolela hlava, jako dneska ráno. Ale když Ivo i s jeho bratrem zazvonil a po zásluze mě pomladili, všechno zlé bylo pryč a teď, je jenom sladko.

Mí milí přátelé, miluju vás a děkuju vám, že tady se mnou jste.

Nad Goralií bliká snad milión hvězd, devětsily, petrklíče a podběly už spí. Srnky se procházejí po loukách a hledají kde už co roste, králík mi málem skočil pod kola a kočky se kulatí.
Babička má třístivou zlomeninu zápěstí, pes ostříhané nožičky, děda litr vína v sobě a mě bolí u srdce jakoby mi tam nasypal soli.

Jsem tady přece doma. Miluju každí stéblo, znám každý strom.

Ale jsem už jenom ta dámička z města, děvka s divný papřízvukem, s povýšeným tónem který poučuje. Vychrtlá a ošklivá.

A ono to bolí. Když mi to říká kraj, který zná můj pot, moje slzy i moji krev.
Když mi to říká můj domov.

Možná že brečím únavou, možná lítostí, žalem a steskem po tom co bylo. Po tom, co se možná nikdy nevrátí. Po tom co zkončilo s první řádkou tohohle blogu, s prvním nalakovaným nehtem.

Kde jsem a kdo jsem? Kam se ztratilo to dobré? Kam zmizelo moje staré já .... a proč?

Není možné najít odpověď, nejde najít cestu zpět. Jen bloudit jako vyhnanec mezi dvěma světy, kde v každém jsem cizí a zbytečná.

zroj: idnes.cz, metro, blesk.cz ... elle.fr

Rozpoutejme na to diskusi...jakkoli je to extrémně obsáhlé téma.

I stalo se jednou, v redakci francouzké Elle se rozhodli, že vydají speciál. A protože chtěli být se světem zadobře, zvolili speciál velikosti L - XL. A že obrázky musejí být krásné, vybrali si Taru Lynn.

...

Jo, je to fajn když se jednou za čas můžete podívat na člověka který je hezký na pohled, nemá hranatý, kostnatý zadek a naopak, je celý tak nějak přátelsky měkký.

Jenomže v obsazování XL modelek do časopisů, podle mě, v poslední době nejde vidět nic než populismus.
Snaha zavděčit se lidem, kteří o problému nic neví.

Jako každá fotka owersized člověka, i tato vyvolala bouřlivou diskusi na téma "boj proti anorexii", "návrat přirozenosti", "konec vychrtlých modelek"...jenom aby se, jako mnohokrát předtím, po vydání nového čísla dotyčného periodika, nebo po nastoupení nové sezóny, zapomnělo na vše, co bylo řečeno.

Ne, není to návrat k přirozenosti ani revoluce. Jsou to populistické výkřiky. To, kde se odehrává skutečná práce vidět není.

Uvedu příklad, podobně obligátní jako akce Beth Ditto nebo právě aktuální Tara Lynn. Mám na mysli přehlídky Mark Fast. Přijde přehlídka, všechny dámské časopissy se můžou zbláznit, otiskují se fotky...ale podle mě je to jenom nechutná parodie.

Copak plnoštíhlá (chcete-li normální) žena může nosit takové oblečení? S nevhodným spodním prádlem? Přijde mi to jako urážka všech. Jakoby každý model místo výpovědi o oblé kráse vypovídal o nechutném nakynutém těle.

Pardon...ale tohle je nefér. Stejně nefér jako Tara Lynn s dokonale vyretušovanou kůží na stehnech. Jenom póza, apel na veřejné mínění, jako když Paroubek chce rozdat oblečení svého miminka na charitu.

Nejsem fanoušek tlustých lidí.

Vím, že je možné zhubnout, že je možné sportovat a cvičit. Ale na druhou stranu, hodně lidí je nádherných ve své měkkosti, miluju na ženách oblá bílá a měkká ramena a prsa dokonale tvarovaná tukem. Kompromis v rámci zdravého BMI.

A pokud chceme revoluci, už začala. Jenom není vidět.
http://www.vogue.it/en/vogue-curvy