Připadám si...ach tak přestárlá. Není to tím blížícím se MDŽ a s ním i posunem v lexisově diagramu.
Připadám si stará po tom, co jsem vešla do HM na Václaváku. Připadám si jako moje máma, jako moje babička..koukám se po hadrách a v hlavě mi buší:

TO UŽ TADY BYLO!

A přitom zase tak stará nejsem. Kde je chyba?
Proč si mám kupovat věci, které jsem už dávno odložila jako nemoderní popřípadě jimi opovrhuju už více než 10 let?

Nééé. Běžte pryč s barevnýma legínama, šusťákovkama, svetrama s obrázky. Už nechci vidět žádné plátěné tenisky, lacláče, důchodky na klínku. Neobtěžujte mě s tím. Zapomeťe na shrnovací kozačky. To už se nenosí!

Zapadla jsem tam...a pak měla chuť utéct, znechucená, pohoršená. To, čeho jsem se na prvním stupni zš tak radostně zbavovala, je zpět. Hadříky, které nosily ti nejchudší z nejchudších, materiály ve kterých člověk páchl po 5 minutách nošení. Boty které byly synonymem puchýřů a zničené klendby.

Co si koupit když v obchodech je buď tohle...nebo příčně pruhovaná trička?

Přiznám se, asi nejsem taková hvězda..ale o módu se opravdu nezajímám celý život.
Až do čtyř nebo pěti let mi nic neříkala.
Ve školce i doma jsem nosila slušivé bavlněné zástěrky. Ale když jsem vypadla "před barák", najednou byli všichni v civilu. Legíny, bavlněné čepičky s obrázky, mikimauzové, barevné kotníkové tenisky...ano, všechno jeté, jak se u "věcí na lítačku" patří ale byla to opravdová móda. Neuvěřitelně jsem toužila po těch lesklých barevných-duhových legínách. Všichni je měli, i kluci. Až jsem si nakonec legíny taky vybrečela. Jedny červené, jedny sametové fialové....ale žádné se neleskly, prostě prohra. Pak jsem nastoupila do školy. Jako ne příliš bohaté holčičce mi máma šila a babička pletla. Zimní kraťasy, tak úžasné, jsem zezačátku nenáviděla. Doma šitá bunda a kalhoty z razícího žlutého šusťáku, mikina z fleece...
Jakkoli jsem tehdy ty věci milovala, stejně jako mikinu s obrázkem Kelly Family (pamatujete si?), dneska už je nechci vidět.
Móda časopisová mě potkala až v roce, kdy Agátě Hanychové bylo 13 a byla, tuším, na fotce v Praktické ženě. V roce 99 jsem pravidelně začala číst Burdu a toužit po tom, co je in. Kalhoty do zvonu, boty na vysoké podrážce...všechno od vietnamců, jak jinak, žila jsem v Třinci a ani v Ostravě ještě nebyly dnešní obchody.
Vlastně poprvé jsem se do obchodu s módou dostala až na své 12 narozeniny. Když táta začal více vydělávat, zavezl nás do obchodů do centra Ostravy. Koukala jsem na to jak z jara. Obchody? Newyorker a "dneska je to nějaký metlashop". Nikdy předtím jsem neviděla tolik super hader. Koupila jsem si "šedé dámské kapsáče" (Byla jsem první v celém městě kdo je měl!), sexy vypasované tričko, tenisky na masivní podrážce (předchůdce skejťáckých) a balerínky v Baťovi (ty taky nikdo neměl). A v Makru ten žlutý obleček, co jsem v něm na jedné fotce ve starším článku o prababičce. Od té doby jsem si už u vietnamce nekoupila skoro nic. Leda to, co nikdo neměl.

Nemůžu říct že bych sledovala módu jako ostatní blogerky. Prostě, nevím kdo, kdy, co a jak, nepojmenuju moc modelek.

Ale vím, že do obchodů se pomalu začínají vkrádat 90. léta.
(jo, 90. léta považuju až do onoho 11.9, to beru jako konec zlatých devadesátých)

Trochu mě to děsí, jak se popereme s trendy, které jsme nosily na základní škole. Ale snad..to zvládneme.

(Tehdy se u nás cvičil aerobic, melír byl žhavá novinka, skákalo se přes duhovou gumu a duhová švihadla, hrály jsme si s My little pony a barbie bez pleše byla snem. Tehdy načtení internetové stránky trvalo minutu a vládl tomu telekom. Mobil vážil minimálně půl kila a notebooky byly tlusté 10 cm. Auta neměly klimatizaci, jenom největší borci si pořídili střešní okna. Nosily se péřové bundy, nejraději stříbrné. Hokejisti vyhráli v Naganu a v Kosovu vypukla válka. Krmili jsme svoje tamagoči. Esmeralda byla hit, stejně jak Strážci vesmíru. A vstoupili jsme do Nato, Premiérem byl Klaus...a taky Zeman...bože, jak už jsem staří, kolik jsme toho zažili...a kolik jsme toho zažili pak, počínaje 11.9.2001, například. )