Chytá mě jarní puzení.
Touha po novém, po dobrodružství, po svobodě, po slunci a pohybu. Touha po změně.

Jdu po ulici a najednou mám chuť se rozběhnout. Usmívám se do slunce a nechávám vítr, aby mi cuchal vlasy. V obchodech zkouším tílka a otevřené boty. Čepice už je někde schovaná (smrk, kých, ochladilo se a mě z toho bolí v krku)
A ano, jako u každého v mém okolí, chytá mě touha nechat se ostříhat. Koukám do zrcadla a představuju si, jak bych vypadala s vlasy po ramena, nebo s mikádem, nebo úplně nakrátko.

A taky mě chytá dobrodružná povaha.
Nejsem "městská slečinka", i když by bylo vhodné abych tak vypadala a uměla to zahrát, uvnitř jsem dobrodruh a rozervaný romantik. Netajím se tím, že mě berou fantasy knížky, zejména ta nej klasika, jako je Tolkien nebo Sapkowski. Hra kterou hraju , mimo spider solitare a tetrisu, je NWN, online hra na hrdiny. Lítám si po virtuálním světě s mečem a lukem a Praha za okny jde mimo mě.
Miluju ten pocit strachu, vzrušení a volnosti. A chtěla bych ho zažívat v realitě.

Měli jsme v létě sraz z téhle online hry. Sešla se banda chlapů, já a ještě jedna mladá paní, večer se pilo a zpívalo, přes den jsme se mlátili polstrovanými meči a zápasili a vrcholem byla bitva, kterou jsme vyhráli - já a moji chlapi. Je to zvláštní pocit být "amazonka", neomezovat se společenskými pravidly určenými pro ženy, lítat po lese, koupat se nahá v potoce a netrápit se česáním vlasů a makeupem. Oddat se slunci, větru, potu a pohybu, cítit svaly, modřiny, hlad i kocovinu, vůni brzkého rána a únavu před půlnocí.

Cítit život.

Návrat do šedi města, do života svázaného pravidly, módou a jízdními řády, je pro mě jako probuzení do deštivého dne. Baví mě lítat a mít hlavu v oblacích a nerada jsem něčím svázaná. A jarní vítr, vanoucí z jihu, mi budí všechny ty stěhovavé pudy, jako v hrdince filmu Čokoláda. Toulat se sama nebo s tichým společníkem, zažívat strach a vztávat se sluncem. Nepodléhat ničemu a nikomu. (Spojují se mi s tím i ty sny o tom, že jsem silná, schopná, umím bojovat a rychle utíkat...jenomže městský život po mě chce být hubená, slabá...?) Možná jsem se měla narodit jako muž, pak by to nikoho nezaráželo.
Chtěla bych pěšky dojít z Prahy domů, chtěla bych zažít "bojovou výpravu v mužské smečce", chtěla bych najít svoje hranice možností, vědět kolik vydržím chladu, horka, únavy a bolesti. Podvědomě se chci vyrovnat můžům, předkům, bojovníkům a lovcům. Ne se na to koukat ve filmech, jakkoli příroda Nového Zélandu je nádherná. Ne se jen oddávat své fantazii při čtení a hrách.
Ještě že už brzo tohle jarní období přejde a já budu zase "normální".

(Máte někdy podobné touhy? Nemusí to být fantasy, může to být street v "gangu", dobrodružství v pralese nebo horách...prostě něco co se "pro holčičky" nehodí? Jste ty městské které nesnáší špínu nebo naopak ty "vidlačky" kterým trčí sláma z bot? Já hapruju někde mezi...na jaře mě chytá dobrodružství, v zimě mě bere město, podpatky, kabelky a drahé kožichy.)


"Souboj" s onou mladou paní, maminkou dvou dětí (je jasné kdo to vyhrál, ale celé to trvalo cca 15 min.)