(Mému nejmilovanějšímu, mému souložníkovi a soužiteli, mému muži)

Miluju krásné věci.
Miluju je, miluju se jich dotýkat, miluju je slyšet, miluju se na ně dívat i je cítit.
A celá ta zamilovanost a obdiv ke kráse ve mě budí touhu se jí obklopovat.

Jsem jako straka která snáší lesklé střípky do svého hnízda. Snažím se jimi obmotat. Být uvnitř krásy a její něžný odlesk cítit jako pohlazení uvnitř mého já. Být součástí estetična, harmonie a prazvláštního vesmírného řádu věcí, jejichž proporce se blíží zlatému řezu.

Není to ale komerce. Mohlo by se zdát, že toužím jen a jen po botách, špercích, šatech, kabelkách. Že mým zájmem jsou jenom vůně parfémů a krémů. Že toužím po voňavé kávě a čokoládě.

Krása kterou miluju však není jenom v tom, co jiní vyrobí, v lásce kterou do oněch předmětů vloží jiní lidé. Krása je stejně v lidské duši jako v oblázku.

Stejnou hodnotu pro mě má Chanel N°5 jako vůně zmoklé cesty.
Hedvábí je stejně jemné, jako pleť mých sester.
Nejkrásnější a nejpohodlnější jehlové sandálky se málokdy vyrovnají mechu a měkké lesní půdě.
Obraz nebo fotografie nikdy nebude krásnější, než živý člověk, než ty.

Možná máš pocit, že se měním. Že když toužím po hedvábí a krajce, zapomenu na mladé listí. Že když se mažu drahým krémem, budu se bát bláta. Že když si pořídím obraz, nebudu se chtít dívat na tvou tvář.

Ale tak to není a nebude. Vždycky budou nosit svoje kameny a klacíky, sbírat ptačí peří a zajímavé kovové součástky. Jenom, možná časem přiberu i něco snového, co je dílem lidských rukou.

Nejsem a nebudu jiná.
To jenom ošklivé, šedivé město za okny, mi nedává dost mé smyslové drogy. Zvláště teď, co zmizl milosrdný sníh.

Dopřej mi dost pohledů na tvé tělo, dost rozhovorů s tvou duší. A odpusť mi, že pořád mluvím o kráse...usmívám se u toho, a to máš přece rád.