Na blogu jedné z nejvýznamnějších českých blogerek píšících o módě se pravidelně objevují krátké a sympatické větičky o jejím příteli.
Je to milé, přirozené.
Každá máme svou lásku z masa a kostí, ať už dostupnou nebo nedostupnou.

Zaráží mě ale komentáře pod každým takovým záznamem.

Několik slečen pouze chválí a obdivuje to, že onen "princ" se svojí dámou chodí nakupovat, fotí ji, když nemá čas, píše za ni krátké zprávy. Hned v další větě si pak stěžují, že ti jejich, než aby s nimi vlezli do nákupního centra, budou sedět na lavičce před a mrznout jako preclíky.

Mám pocit že někteří lidé nepochopili zásadní principy vztahu?

Nemám prince. Mám muže. Žijeme spolu.
Můj muž se mnou chodí nakupovat. Ochotně se mnou prochází nákupní centra. Usmívá se když nad něčím vzdychám. Toleruje moje nakupovací mánie. Poslouchá moje stížnosti. Odvážně překračuje můj pracovní nepořádek, moje časopisy Vogue nežně odsouvá stranou. Když mám stres, nosí mi čokolády. Ano, občas u toho skřípe zubama a občas se vzteká.

Já jsem jeho. Vařím mu kafe, chystám snídani a večeři. Peru jeho obleční. Hraju s ním počítačové hry. Dívám se s ním na brutální a krvelačné filmy. Chodím s ním do hospody, ve které jsem spolu s hospodskou vždycky jediná ženská. Ošetřuju mu rozbité ruce když se vrátí z tréningu. Chodím s ním na sportovní akce.
Ano, občas u toho skřípu zubama, občas se vztekám.

Ale je to něco za něco.
Každý společný nakupovací den je výměnou za něco jiného.

Jestli s Vámi Váš "princ" chodí nakupovat bez toho, aby jste Vy s ním chodily na hokej/sledovaly fotball/poslouchaly hiphop, buď je čerstvě zamilovaný a nebo si nikdy nestane Vaším mužem.
Proč ne?
Buď nikdy nebude mužem, nebo nebude Vaším. Milovat a žít s člověkem, který se Vám ve všem přizpůsobí je peklo.



Tohle mi včera přinesl:-)