Jako každý čtvrtek mě včera čekala figurální kresba. Vlakem, metrem tramvají, pak čekat...a vůbec se mi tam nechtělo. Můj smysl pro povinnost nakonec zvítězil a ...oh bože, jsem tak šťastná že jsem to překonala :-D





Došlo k osudovému setkání





Jak obvykle jsem na Vltavské naskočila do 25 směrem na Letnou. Když se ale do tramvaje vměstnali všichni cestující jako sardinky do krabičky, z reproduktorů se ozvalo: "Z důvodu vážnější dopravní nehody jedeme odklonem po nábřeží do zastávky Špejchar. Cestující kteří chtějí do zastávky Kamenická a Letenské náměstí...tak asi pěšky" Celá tramvaj se rozsmála, nejvíce se chechtala babka s francouzskými holema. Na Štrosmajerově náměstí jsme si teda všichni vystoupili a vydali se do kopce. Náhodně jsem přešla ulici, okoukla Korálkárnu a šinula si to nahoru. U místa nehody byly dvě tramvaje vedle sebe, hasiči, policie, dvě záchranky, nic se nedělo jenom skupinky čumilů čekaly co bude. Já neštěstí nemám moc ráda, koukala jsem se do výloh a napadlo mě, že bych se mohla podívat po peněžence, kterou potřebuju novou.

Jeden obchůdek mě zaujal, vpálila jsem dovnitř...a v tom se to stalo.
Zamilovala jsem se.
Boty, o kterých jsem už dlouho snila se na mě usmívaly z poličky. Jako v tranzu jsem poprosila o svou velikost, vyzkoušela je, prošla se...ani jsem neuvažovala nad cenou. Roztřesenýma rukama jsem spočítala hotovost v peněžence. Osudová náhoda zapříčinila, že jsem našla přesně tolik bankovek, kolik jsem potřebovala. Protože botky byly už poslední, nebyl čas se rozmýšlet. Zaplatila jsem a prožívajíc svůj duševní orgasmus, opilá štěstím jsem vyrazila za povinostmi. Mám je a už se těším, až v nich vyrazím do světa.

Mám pocit, že s těmito botami teď bude všechno lepší, snadnější, voňavější.

Ani mi nepřijde, že jsou jedním z nejdražších kousků mého šatníku.

(omlouvám se za zběsilý tón, ale jsem z toho ještě trochu mimo, jenom na ně pomyslím)