#54_weekly_sport

13:34

Sport, jak krésné téma pro první olympijský týden.

Až na to, že nenávidím sport.

Nevím přesně, z čeho tahle hluboká averze plyne.

Může to být vrozená nechuť k pravidlům? Nebo důsledek vlastní neškovnosti a neschopnosti koordinovaného pohybu? V tělocviku jsem byla vždycky předposlední když došlo na výběr spoluhráčů, míč jsem nedokázala chytit, hodit ani odkopnout. Pět dní v týdnu jsem měla kroužky kulturní povahy a na nějaký tréning koordinace nebyl čas.


Je možné, že mě také iritoval a iritujepořád ten kontrast mezi lidmi, kteří sportu rozumí, mají ho rádi a jde jim, a mnou.  Maminka kdysi hrála závodně košíkovou a děda pověsil lyže na hřebík až v 74 letech. Druhý děda byl trenérem atletiky, jedna z potenciálních tchýní dokonce držela dorostenecký rekord v nějaké disciplíně a trénovala celý oddíl, spolužáci hráli fotbal, hned vedle byla atletická třída a ani hokejisti ze školy na opačném konci města se nenechali zahanbit. A všichni tihle lidé nechápali, že mě to fakt nezajímá.

Proč by taky mělo? Pořád jenom něco měřit, vážit a soutěžit v tom, kdo víc a rychleji? Na co tréningy třikrát týdně? Proč ty nekonečné řeči o moiře, goretexu, adidasu, niku a vůbec? Stěžování si na zranění a únavu a nakonec, pro vyrovnání, cigarety a chlast?
Nezaujal mě ani pasivní sport. Uječené fandění, nadávky když to nejde, nekonečné poučování teoretiků, jak by to šlo lépe a radostněji. Rodiče vyčítající že to bylo horší, než minule, reklama vstupné, sázkové kanceláře...a hodiny a hodiny před televizní obrazvkou.
A u sportovců taky posedlost vlastním tělem a vlastními výkony, vlastní krásou a osvalením a pocit nadřazenosti... haha. Ne, děkuji. Nechci.

Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat.

no... a přece není možné kázat vodu, a pít víno. A proto pohybu holduji i já, i když jen těm nejzákladnějším formám.

Nejoblíbenější je chůze, která se dá provozovat kdekoli, kdykoli, a dokonce i v sukni - stačí jen obout ty správné boty. Sofistikovaně po městě, nezávisle v přírodě, do kopce a z kopce, zahrnující i bláto, zimu a těžký batoh.

Začal mě bavit běh, i když v mém podání spíše jogging. Do května musím natrénovat na 10 km a trochu se bojím.
Plavání taky není k zahození. Stačí plavky a brýle a někdy ani ty nejsou třeba. Je to určitá forma meditace.
No, a když už na to přijde, "krygling" neboi zvedání půllitru je vlastně taky pohyb. Dost důležitý, je přece třeba doplnit ztracenou energii.
 A nakonec, jsou tady i ty věci, které jsou od toho všeho vzdáleny cca. 90°. 

Když se tak otočím za minulým týdnem, asi to se mnou není tak zlé. V jednom dni jsem zvládla dokonce všechny jmenované disciplíny.

A tak tedy nikoli sportu, ale pohybu zdar :-)









You Might Also Like

2 komentářů

  1. Ja to vidim uplne stejne. :)

    OdpovědětVymazat
  2. "Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat."

    toto je dokonalo napísané ;)

    OdpovědětVymazat