Facebooker

21:40

Kde je hranice mezi uživatelem a užívaným?
Doporučená četba: Čilichili 4/2013, Boomerang publishing s.r.o. (www.cilichili.cz)

FB2010

Facebookový profil jsem si založila na podzim roku 2008, tedy vlastně nedlouho po tom, co se stal globálním. Na pirátské narozeninové párty některého z kamarádů mého tehdy zbrusu nového přítele měl kdosi foťák, a slíbil, že fotky budou na jakémsi facebooku. Bohužel, nedokážu si už vzpomenout, jestli jsem dostala pozvánku na mail, nebo adresu napsanou na papírku. Ale co člověk neudělá kvůli obrázku na kterém je se svým pár měsíců starým objevem? Než jsem pochopila systém, chvíli to trvalo, ale jak víte sami, během poměrně krátké doby se z relativně neobydlené sítě stal hučící úl...a vášeň. Hledání lidí, které jsem viděla naposledy ve školce, lajkovéní všeho, co se hýbe, přidávání fotek, označování... ale pořád ještě mezi svými. Kde ty časy jsou!

Dneska kontroluju FB mnohokrát denně, poprvé ihned po probuzení, naposled když těsně před usnutím. Většinu lidí v přátelích blíže neznám, některé jsem viděla jednou, některé vůbec nikdy. Už se mi stalo, že člověka, kterého jsem zoufale hledala Googlem, jsem nakonec našla v přátelích. Statusy, pokud nejsou mířeny směrem k široké veřejnosti, nepíšu. Chat zcela nahradil kdysi tak oblíbené ICQ. Skupiny odborná fóra. Fotky na stránce mi neustále dokazují, že něco neumím, že jsem něco promeškala, že v něčem nejsem dost dobrá. Ve volném čase nechodím ven, jenom koukám na obrazovku, jestli někdo náhodou nepíše. Založila jsem si stránku pro blog, další profil... Jak se sakra tohle mohlo stát?!

Když dojde na hledání viníka, pohled do zrcadla přijde až nakonec. Takže ano, jsem závislák a můžu si za to sama. Ale jak k tomu došlo?

Můj pohyb na síti začal v roce 1999 založením emailu (na který se mi dopíšete i teď), následovaly registrace na barbie.com, různé holčičí věci, pak raketa.cz a xchat.
Na Raketě a později i na xchatu jsem si počínala jako neřízená zhormonovaná střela, nešla daleko pro nějakou tu sexuální provokaci a uskutečnila čtyři schůzky naslepo se skutečně divnými lidmi. (Z jedné z nich se pak vyklubal první vážný vztah.) A pak mě ty internety přestaly bavit a až o čtyři, pět let později jsem se zase našla ve virtuální realitě.

Kontrolování emailů každých pět minut a pozorování mobilu jsem do jisté doby nedělala mimo chvíle, kdy mi měl napsat můj aktuální milovaný přítel. Sledování facebooku mě nebavilo...dokud jsem nenastoupila do práce, kde nebylo co dělat, zato tam byl internet. Plodem toho času je i tento blog, sociální síť se rychle stala skvělou volbou. A v další práci u PC tomu nebylo jinak, blogu to pomohlo ale co ten další, čas? Rostla základna kontaktů, poprvé jsem se začala "přátelit" i s lidmi, které jsem viděla jednou, jednou pozdravila, a cítila, že by se kontakt v budoucnu mohl hodit. A hodil. Přišly další práce, další kontakty, až to, co mě k obrazovce doslova přibilo. Ráno otevřít oči, zkontrolovat, jestli někdo nemá něco proti klientovi, kterému jsem se o FB starala, vytvořit post, a během dne totéž ještě několikrát. V týden i ve svátek. A zatímco práce skončila, zvyk, železná košile, přetrval.

Vítej, závislosti. Myslím že za tebou stojí pocit osamělosti v tomhle mega městě, jistá porce nudy a malá holčička uvnitř, co si potřebuje pořád dokazovat, že za něco stojí. Ale podle toho kolik lidí ti podlehlo to beru tak, že nejsem moc divná.

Říká se, že závislý člověk hledá všechny možné důvody, proč nejde skončit.
Jaké jsou ty moje?
a) Jak spravovat stránky bez profilu?
b) Co když mi někdo bude chtít nabídnout práci?
c) Co když budu chtít kontaktovat větší skupinu lidí?
Všechny jsou stejně hloupé. :-) Vyrostla jsem v době předmobilní a šlo to. Tak co by to nešlo dneska?

Máte facebook? Jak často ho kontrolujete? A jak moc ovlivňuje váš život? Děláte něco jenom proto, abyste se zalíbili svým virtuálním známým, abyste se jim ukázali? A tak vůbec?

Ps: No jo, vypnout to, to by bylo snadné. Ale umíte si představit tu osamělost, když vám nikdo nepíše, respektive, když nemůžete sedět před kompem a tajně doufat, že právě v následujícím okamžiku se někdo ozve?


You Might Also Like

4 komentářů

  1. Bez profilu spravovat stránky jde, ale zbytek už... není tak dobrej. ; ) Fb samozřejmě mám, ale ten svůj osobní profil moc často neobnovuju, fotku dám třeba jednu za týden, statusy málokdy, jak říkáš, většinu stejně dávám veřejně. A ovlivňuje to extrémně. "Odkud znáš XX?" "Ty sis dal/a YY do přátel?" "Přidal si ZZ tebe nebo ty jeho?" : )) "On mě nepozval na ten event!" "Tyjo, ty tam máš třicet lajků a já jen dvacet."

    Ale osamělost takovou jsem asi nikdy nezažila, spíš jsem totálně "overwhelmed" těmi všemi zprávami a notifikacemi, fuj.

    OdpovědětVymazat
  2. Vlastně mám obdobnou historii jako ty, jen jsem se facebooku hodně vzpírala. A závislák jsem, jen jsem si to oproti tobě usnadnila - vše mám jen na jednom profilu, nemám stránky pro blog, pro blog mám ten profil, a nesdílím tam nic osobního, osobní věci jen přes FB zprávy nebo omezím možnosti viditelnosti příspěvku. Ale jsem tam furt, odpovídám, radím.. někdy zprávy ignoruji ale pokud mi někdo píše o pomoc, že neví, co vařit, že je mu blbě, že potřebuje pomoc se školou, tak hned odpovídám a snažím se... já si mužu argumentovat, že tak propaguji pozitivním chováním veganství, že je to dobrá věc... Nakonec mi jde jen o to, bejt k něčemu, bejt oblíbená a mít víc přátel (a fakt se mi daří se skrz FB poznat a pak sejít s novými skvělými lidmi, nemohu být ani nevděčná). Jen bych nechtěla kontrolovat ještě před spaním... spíš tak hodinku předtím, než ulehnu, aby mi to neblblo myšlenky :)

    OdpovědětVymazat
  3. je mi 18 FB jsem nikdy neměla a momentálně stále nemám :-) a žiju, přátel mám dost, kdo chce, ten mi napíše:-)) v době imessages, whatsapp kdy si můžu s kymkoliv psat zadarmo na tom neni nic divnyho.. život mi nepřijde o nic horší, většina kamaradů mi taky kdykoliv ráda ukáže, co je "ve světě" novýho ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Nemám, protože nechci, aby se mi stalo přesně tohle. Výsledkem je, že se nikdy nenudím, práce mám až nad hlavu a zábavu si taky umím zařídit sama, nemusím čekat, až mě někdo někam pozve...

    OdpovědětVymazat