Každý máme nějaké oblíbené internetové místo, nějakou oblíbenou obcesi. Něco co nás na nějakou dobu chytne, pak to dosáhne vrcholu, a nakonec se to okouká.
Já jsem kdysi milovala stránky s vtipy (do 2000), potom jsem objevila Raketu a The doll palace (do 2002), následoval Xchat (do 2004). Pak jsem nějakou dobu místo sedění u počítače lítala po venku s klukama a když tak se koukala na parcour a downhill videa a občas Jackess, z kterého mi nebylo vždycky dobře (do 2007). V roce 2008 jsem objevila Thalii a online hry, v roce 2009 Style.com, 2010 Polyvore, ve 2011 elle.com a street style blogy. V roce 2012 jsem jednoznačně nejvíce času ztrávila na tumblr.com.
Nevím, co mě postihne v roce 2013, ale než mě to úplně přejde, chtěla bych vám ukázat to, co mě (teď už zase tak ne) inspiruje.

Největší radost mám, když zabliká nový příspevek streetstyle blogu An Unknown Quantity
Autor pochází z Nagana, žije v NY a řekla bych, že právě tahle kombinace měst u něj vyvinula dokonalý cit pro „urban ninja“, „avandgardní“, „postapokalyptickou“ (nazvěte si to jak chcete) estetiku.
Styl který nevyžaduje boty na jehlách a (v části případů) ani nožky jako špejličky.
Styl který jde podle potřeb těla a ducha, ne podle potřeb společnosti.

O aplikaci avantgardního minimalismu ve velikosti jiné než XS pečuje blog The Divinitus
Výborné její megalomansky pojaté fotky. A taky je fajn to, že se nestydí nosit pořád to samé.


Kdybych měla moc peněz, nechala bych je v obchodě Antonieli
Concept store nad kterým dokážu slintat prakticky kdykoli, a který byl zdrojem inspirace pro naše snubní prsteny.

Když chci něco intelektuálního, zajdu na Un Nouveau Ideal
Autor nemá jen hezké fotky, krásné lidi, ale taky docela dobré povídání.


A když jsme u té inspirace,je tady třeba Katisque


Minimální dávku temna poskytuje třeba Outlaw Wolf


I v česku jsou lidi, kteří by z fleku mohli zaplnit svými fotkami všechny výše zmíněné blogísky.
Třeba Loli
Bloggerka která žije střídavě v Praze a NY.



Tak nějak celkově vzato, z každého blogu se dá proklikat na spousty dalších a dalších a dalších... až do úplného zblbnutí. Do takového zblbnutí, že se vám zavírají oči, padá hlava, a vy z posledních sil klikáte a klikáte a ukládáte a ukládáte...

...a nakonec zjistíte, že punk je někde jinde. Že můžete obdivovat úžasné bílé prostory, že se můžete česat a líčit jako na obrázku, že můžete experimentovat s obuví a oblečením, ale že nikdy to nebude jako na obrázku. Můžete si třeba šít vytahané věci a doufat, že to je to pravé... ale nakonec stejně nikdy nebudete vypadat jako ostatní. Nejde ani tak o to, že v českých zemích se tohle nenosí a nebo to sem ještě zdaleka neproniklo. Dokonce, řekla bych, nejde ani tak o peníze a značky. Nejde ani o tvar těla, ani o možnosti cestovat.
Spíš je to rozpor tvaru ducha a tvaru reality.

A tak si i z tohoto tématu, které se chystám opustit, beru ty kousky, které potřebuju, a přebytečné vylučuju zase pryč. A to vzaté zapasuju někam mezi svoje sny a všechny další dílky, které jsem kde posbírala.
A jak vypadá výsledek? Muž mi řekne, že to, co jsem si ušila, vypadá zepředu jako holčičí přirození.
:-)

Ps:
 Zajímalo by mě, kdy tenhle styl objeví další české blogy. Zatím ho vídám na fotografech, modelkách, vizážistkách, stylistkách, umělcích a lidech co chodí do Pařížské pracovat. Zajímalo by mě, čím to, že jiné lidi nebere. Nevíte proč?