Slečna drsňák? Kdeže!

22:48

To jsem si zase jednou myslela, jak potrápím modelku a možná i trochu fotografa. Ouha, ten největší ubožák jsem tentokrát byla já.

Fotograf Honza je z umělecké rodiny, vystudoval fotku na střední i na FAMU, na svitkový film fotí natáčení filmů a má zálibu v jihovýchodní Asii. Má svoje metody, svoje představy a není snadné ho z nich vytrhnout. Pokud něco neklape tak jak má, je mrzutý. A tak raději fotí v ateliéru. Ale máme za sebou první venkovní dobrodružství.

Na počátku všeho stálo oddělení gotiky ve fundusu na Barandově, modelka v Istambulu, fotka indického "svatého muže" a amazonky. Honza se nadchnul, našel lokace, udělal si přesnou představu...a nakonec akceptoval i to, že to tak úplně zcela přesně být nemusí. Díky za to! Už tak bylo pondělí divoké.

Ačkoli v ateliéru jsme se měli sejít až ve dvě hodiny, při mé "honbě za snem" jsem neměla příliš volné ani dopoledne. Fotograf měl pár dní předem dopravní nehodu, takže bez auta, vizážistku chytla nemoc, takže bez vizážistky. Naštěstí můj laskavý muž mi půjčil svoje fáro. Cestou do centra jsem nikoho nenabourala (I když jednou jsem  těm, co jeli za mnou, docela zavařila. Omlouvám se.), parkování bylo sice tristní, ale to se snad ženám odpustí, že si po pěti minutách marných pokusů někoho zavolají na pomoc...
Zbývalo vyřídit pár detailů a náš tříčlenný tým se konečně sešel. Modelce Báře na hlavě vyrostla prapodivná dredoidní věc, naložili jsme mačety, srpy, křídy...a vyrazili. V údolí potůčku mezi poli, za JZD na kraji vesnice, vládl klid a mír. Do odpoledního ticha se ozývalo jen cinkání moždíře, zvuk klacíku míchajícího hmotu v plastové misce a vzdálené kroky ve vysoké trávě. Směs křídy a tělového mléka byla hustá, mazlavá. Modelka dostala bederní roušku, korále z nezralých šípků a kachní peří do vlasů. A dříve než se Honza vrátil z obchůzky terénu, Bářina egyptsky hnědá kůže byla schovaná pod vrstvou bílého nátěru. A tady legrace končí.

Můžu si stokrát říkat, že jsem hloupá, ale už když jsme se vydali na pochod přes žitné pole, bylo mi jasné, že stylové sandálky nebyly dobrá volba. Že hudáčovy sandále nebo pohorky by byly lepší. Když se Honza prosekával kopřivami, bylo mi jasné, že ani vystajlované šortky nejsou to pravé. Když kolem kroužili komáři, připsala jsem si do seznamu triko s dlouhým rukávem, ne halenku. Jsem holka z hor, kopřivy, větve, bláto, hmyz, to mě neděsí. Snažila jsem se modelce co nejvíce ulehčit její úděl doslova nahého v trní, bílé maskování vysychalo a drobilo (příště namíchat mletý vápenec se sádlem) a Honza dolaďoval lokace. Nakonec Bára hupla do bahnité strouhy a jak sama říkala, snažila se nemyslet na to, co v bahýnku žije. Já jsem se snažila nezaclánět, asistovat, pomáhat... břehy potoka zarostlé trnkami byly plné skořápek šneků. V hlavě mi blikla výstražná kontrolka. Tady něco nehraje...

A pak jsem je uviděla. Bylo horko, sucho, tak spali. Dva jsem zbaběle zabila. Ostatní se ani nehnuli, spali u kořenů kopřiv. Byla jsem napjatá, ale nebála jsem se. Dokud nelezou, je to OK. A pak Honza zavolal o pomoc, zula jsem sandálky, hupla do bahnitého potůčku a šla držet odrazku. Jenže v bahně do půl lýtek se jde špatně, fotograf mě vytáhl na pevnější břeh a.... byli tam. Centimetry od mých bosých noh a kdoví, jestli ne i pod nimi. A hýbali se! Srdce se mi rozbušilo, zamotala se mi hlava, záchvat paniky. Co budu dělat, co budu dělat?!?! 

Rozdýchala jsem to. Šlápla na místo bez živočicha, podržela odrazku, vydržela nezavazet...a pak to středem potoka vzala zpátky na břeh, s nohama komplet od bahna vlezla do sandálků. Ještě že už nebylo moc co fotit. Do toho jsem měla "pracovní" telefonát, domlouvání se na večer...lehce otřesená a parádně zasviněná jsem odřídila až domů.

Víte, jediné zvíře kterého se bojím (zatím) je Plzák Španělský. Bojím je možná slabé slovo. Pokud byste mě chtěli zabít, nasypejte je na mě. Dostanu infarkt. Tyhle zvířata plní mé noční můry, brání mi se procházet trávou bosa. Lehká fóbie. A těch, ještě v nepřevivinuté "oranžové" barvě, tam byly stovky. Honza když se procházel po břehu potoka v pohorkách a sekal kopřivy, je vyoral, probudil a zamíchal do vlhké hlíny. Ještě teď mi z toho není dobře. Fuj.

Nicméně, dneska jsem viděla černobílé náhledy fotek a pár jich vybrala pro barevné zpracování. Jsem zvědavá. Snad všechny naše snahy budou za něco stát.

Ps: Díky módním blogům jsem se stala stylovou a děsně nepraktickou. To se musí změnit! Vracím se k hudáčovým sandálům :-D

You Might Also Like

6 komentářů

  1. Fuuuj! A já se bála, že to budou hadi nebo podobná hnusohavěť :)

    http://www.elilina.com

    OdpovědětVymazat
  2. Oceňuju na tobě to, že si můžu něco přečíst. Dokonce to má často i myšlenku. Většina fashion blogerek funguje tak akorát ve stylu: vyfotim si krásný fotky, okometuju jednim prázdným odstavcem (i to je u některých moc). Obsahová hodnota naprosto nulová. Ještě k tomu bez názoru, což mě u některých dost překvapuje, zvlášť když to jsou vysokoškolačky. Některý rádoby reportáže z relamních akcí typů návštěva showroomu, návštěva kadeřnictví je většinou popsaná stylem kdo tam byl a jak "super" to bylo. Proč, jak, co se říkalo? Úroveň základní školy. Takže se drž a piš!:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle blog mě baví! Pokračuj v psaní, jsi skvělá!

    http://www.poisonaudrey.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem na tom úplně stejně! Náš pan profesor na fakultě (jeden z nejlepších českých odborníků na slizoplazivce) plzáky pojmenoval "ostuda malakofauny".

    Hrůza, děs, běs, obcházím je obloukem a ani bych je nikdy nezabíjela, protože nejsem zvědavá na kontakt s tím, co mají vevnitř. Vytlačují naše místní druhy, nekontrolovatelně se množí a nemají nepřítele. Žerou je jen kachny, a to ještě většinou s nechutí, skoro z donucení a pokrájené.

    A pronásledují mě. Nekecám. Jakmile se zuju, i když se dívám sebepečlivěji, bum a jsou tady, přímo pod mýma bosýma nohama. Obzvlášť to oblibují v noci za tmy, kdy se mi na odskočení si ze spacáku boty nechce hledat. Brrrr.

    OdpovědětVymazat
  5. Výborný článek, Oli. Já takovouhle fobii nemám, ale přítel se bojí pavouků, tak si to umím až moc dobře představit a obdivuju Tě, žes to jakž takž zvládla. A těším se na výsledek, to je jasné. Akorát jak je to s tím sádlem? To ho tam tnetokráte bylo málo, nebo jsi to míchala s něčím jiným? V těhlech věcech jsem úplně mimo. :D

    OdpovědětVymazat
  6. fuuuj, já je nenávidím. nebojím se jich, to ne, ale jsou odporní! u nás jsou teď přemnožení a jak prší, jsou večer všude po zahradě. bluááá!

    OdpovědětVymazat