Už je na čase konečně dospět

12:09

Největší životní skoky se kupodivu většinou neshodují s datem narozenin, nástupem do školy či jejím zakončení nebo s Novým rokem.

Páté narozeniny, zápis do první třídy, první školní den a první vysvědčení…Jak jsem se cítila tehdy? První „kulatiny“, deset svíček na dortu a první loučení s dětstvím (Už si ale slečna…). Přijímačky na střední, oznámení o přijetí a pak další „první školní den“. Patnáctiny a focení na občanku („Už můžu!“) (Mimochodem, už jste slyšeli píseň Patnáctiny od skupiny LuŠtěLa?). Osmnáctka a oficiální dospělost (Jsem dospělá, můžu chlastat kdykoli budu chtít, můžu si sama psát omluvenky…). Řidičák (Sama se zavezu, sama se odvezu, žádné čekání na autobus). Maturita (Chachá, sbohem školo, vítejte prázdniny). Nástup na vysokou (Jupí, bydlení na kolejích, konečně od rodičů). Další kulatiny (Už nejsem žádný pitomý teenager!)
Když si všechny ty kroky projdu zpátky, mám pocit, že jsem buď něco projela, nebo to jsou jenom „papírové“ milníky, jenom něco pomyslného. Jakkoli jsem se snažila cítit se, jak by se slušelo a patřilo, nakonec to vždycky nějak padlo.
V deseti jsem chtěla být „dospělá“, ostříhala dětské vlasy u „dospělácké“ kadeřnice, koupila si laky na nehty, boty na podpatku…nějak to vůbec nepomohlo. Pomyslná dospělost přišla až o dva roky později, když mi začaly růst prsa a prodlužovat se nohy. Přijímačky na střední pro mě znamenaly jen půlrok intenzivního učení předem. Až oznámení o nepřijetí mě donutilo myslet na středoškolskou budoucnost. Bylo jasné, že když jsem první pod čarou o 0,1 bodu, na odvolání mě vezmou. Ale rozhodnout jsem se musela sama. První školní den jsem strávila v Řecku a když jsem konečně vstoupila do třídy, 90% svých spolužáků už jsem minimálně z doslechu znala, slibovaný pocit dospělosti se nedostavil. Jenom těžší punková puberta.
Občanka? Koupila jsem si šminky, namalovala se na focení, koupila nové boty a týden se cítila dospělá. Pak mi došlo že se nic nestalo. Sex (a láska) přišly až téměř o rok později. Dospělost? Najednou jsem přestala chodit na pivo, přestala se courat nočním městem. Už to nebylo ono. Vlastně, 18. narozeniny jsem ani pořádně neoslavila. (Dort, růže, dárky…žádní kamarádi, jenom rodina) Pocit neuvěřitelné volnosti, když jsem poprvé jela sama autem vymizel v okamžiku, když jsem poprvé vezla své opilé rodiče a začala sloužit jako rodinné taxi. Maturita mi přinesla méně starostí a menší změny, než hubnutí a vstup do modelingu. Nástup na vysokou, stěhovaní na kolej…to jsem zažila dva měsíce předem. („Víte jak poznáte že jsme doma? Vaše oblečení je ve skříni vaší sestry.“) Praha … Aha, a co jako?
Dvacetiny? To se ještě slaví?

Všechny ty milníky, které mi měly zajistit jistou dospělost, se nějak sekly, nic se nestalo. Až teď, když se mi blíží okamžik, kdy budu moct řídit náklaďák, se to nějak tak, kupí.

Nastěhovala jsem se do podnájmu s chlapem, kterého považuji za svoji „budoucnost“, nakupuji nábytek, hrnce, hlídám plnou ledničku, teplé večeře a čistou podlahu. Začala jsem chodit do práce, závazně. Zítra mi začne škola, vlastní vinou mě čeká 17 zkoušek.
Snídaně, úklid, práce, škola, nákup, sex… Dospělý život, povinnosti a očekávání.
Už není možné se na něco vykašlat, spolehnout se, že mě někdo nakrmí, že když mi bude špatně, někdo mi uvaří čaj. Nemůžu nejít do školy po flámu, nemůžu nejít do práce kvůli stylingu. Konečně musím být dospělá, zodpovědná za svůj život a nejen svůj, ale i život a spokojenost člověka kterého miluju.

Přiznám se, bojím se, že to nezvládnu, že se nedokážu poctivě učit každý den, že se nedokážu usmívat na svého milého, že nedokážu u toho všeho nosit módní hadříky a boty na podpatku.

Nicméně, jiní to zvládli, znám holku, která studuje medicínu, zkoušky dělala dva dny před a dva dny po porodu své dcerky a mimo školy a praxe v nemocnici vede domácnost, stará se o své dítě a o svého muže.

Své 21. narozeniny chci oslavit jako dospělá. Snad to za ty tři týdny zvládnu a půjde to dobře i pak.

You Might Also Like

4 komentářů

  1. Bude mi teprve dvacet, ale cítím to stejně.
    Pořád jsem se snažila být dospělá a teď bych se nejraději vrátila zpátky do dětství. Už půl roku žiju v Praze na koleji (jsem z Ostravy), s kamarádkou se v létě stěhujeme na byt, takže vybíráme nábytek, hledáme firmy na výměnu oken, sháníme práci... najednou tady není maminka, která by mi uvařila čaj, když mi není dobře a škola už není místo, kam si chodím pokecat s kámoškama, ale musím se opravdu učit na každou zkoušku a chodit tam, i když se na to necítím. Můžu si teoreticky dělat, co chci, ale najednou mě nebaví vyrazit večer na diskotéku, raději si čtu nebo jdu s někým na kafe. Chtěla bych být zodpovědná a dospělá, když už na to mám věk, ale zároveň se toho bojím. Jinak máš moc hezký blog :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super článek... Mně sice bude 19, jenž pořád doma slyším, že jsem nezodpovědná, že se málo učím i když mě čekají zkoušky na vejšku. Že bych měla už konečně dospět... Jenže podle mýho já jsem typ, který na celý život bude tak nějak ''jednou nohou'' v pubertě..ráda dělám crazy věci a užívám si života. Takže se do dospívání nehrnu:D

    Ale tobě držím palce, ať ti vše vyjde!!

    OdpovědětVymazat
  3. Pro mě teda přechod na gympl byl docela změna.. vzpomínám si, jak jsem se vždycky sešla s kamarádkou ze třídy, která taky odešla na gympl a ona mi vyprávěla, jak se viděla s jinou spolužačkou, která na základce zůstala - kluci deváťáci pro ni byli bohové a nic jí nezajímalo.. my "gymplačky" jsme už po roce pryč ze základky měly úplně jiné rozhledy. Ale u každého je to asi individuální..

    Trochu bych se ale bála používat pojmy typu "dospět". Používáš to tady ve významu - budu skvělá hospodyňka, studentka a milenka, všechno budu dělat skvěle a nebudu se bavit. To je trochu škoda, ne? Podívej se třeba na to, že máš teď vlastní hnízdečko jako na příležitost k uspořádání divoké kalby.. a hned si budeš připadat méně dospěle a zodpovědně.. a nemyslím si, že by to nějak uškodilo..

    OdpovědětVymazat
  4. hmm...souhlasím s tebou ohledně papírových milníků...ty jsou fakt jen papírový a neznamenaj vlastně nic...
    já sem taky teď řešila svou dospělost/nedospělost...a ač jsem starší než ty tak sem si prostě řekla že dospělá být nechci! chci si užívat blbnout zřídit se do němoty při každý příležitosti! carpe diem :)
    ovšem - možná je to jenom nedosttek cílevědomosti - protože timhle stylem si sice užiju fakt dost srandy ale asi nikdy nebudu dělat to co chci...
    prostě - nemám sebekázeň na to být dospělá... vlastně ti trochu závidim že ty jí máš....

    OdpovědětVymazat