DURDUIN

Kabát, možno také zimník, je v naší zeměpisné poloze jedním ze základních kousků šatníku. Jasně, zima se dá přežít i ve sportovní bundě a to relativně dobře, ale kabát má své nesporné výhody. Troufnu si říct, že používání kabátu je něco jako známka dospělosti. V kabátu se z uličníka stává mladý muž a z mrněte velká slečna.

(Válka mezi bundaři a kabátníky zuří neustále. Napadá mě ale, že útočit na někoho jenom proto, že má jiné přesvědčení, už je ohrané a navíc, nemá smysl. Jasně, kvalitní sportovní bunda nepromokne, neprofoukne, má kapuci, bederní pás, odvětrání, je lehká, nemačká se a má stovky kapes. Můžete si ji vzít na lyže, snowboard, když chumelí i když padá sníh s deštěm. Přizpůsobí se teplotám nad nulou i mrazům, a pokud se nepokazí zip, nebo vám o ni někdo netípne cigaretku, bude sloužit roky. Už se vyrábí i jednobarevné bundy, které se dají nosit ve městě, bundy které zvýrazní postavu. A taky jsou vhodné pro vegany. Najít teplou bundu, co neobsahuje živočišné složky, není tak problematické. I tohle je základ šatníku. )

Pokud platí, že kabát je jistou známkou dospělosti, můžu říct, že rodinný konsenzus rozhodl že už jsem velká přibližně před deseti lety. Dostala jsem první kabát.
Poměrně dobře si pamatuju celý proces nákupu a rozhodování, starosvětský obchod s konfekcí na náměstí v Jablunkově, starší, úslužnou paní prodavačku, která nosila jednu nádheru za druhou, to jak se ve vytopeném krámě potím a zkoumavé pohledy mámy a babičky. Pamatuju si na závěsovou kabinku, zrcadlo za stojanem s pánskými saky, trenýrky vystavené pod sklem prodejního pultu. Ten tmavě-modrý zimník princesového střihu, vybavený kapucí a velkými kapsami, z měkoučkého vlněného flauše, s kvalitní podšívkou, se mnou přežil celou pubertu. Nosila jsem ho do školy, do divadla i na metalový koncert. Do města i do hor. Několikrát jsem v něm zmokla, odhazovala sníh, zažila bílou tmu i šestadvacet pod nulou. V kapsách tahala kameny, šišky, větvičky. Umí tohle vaše bunda?

S mým prvním kabátem jsem se napůl rozloučila v okamžiku, kdy jsem si začala "vydělávat". Uháčkovala jsem pár čepic, upletla pár šál a za utržené peníze v seconhandu Levňáček koupila kus nádherné vintage látky, spíše tweedu než čehokoli jiného. Babička se projektu bránila, ale usilovné prosby zabraly a vzniklo veledílo, s teplou flanelovou podšívkou, které mě hřeje už šestým rokem. Vypasovaný, s knoflíčky na rukávech, s širokou "sukní". Určitě jste mě v něm viděli. Jenže mě už po těch letech zoufale nebaví.

Touha po něčem novém mi loni vnukla odvážný nápad.
Ušiju si kabát. Sama. A bude to ten nejlepší kabát na světě.
Brzo mi došlo, jak naivní jsem. Střih se povedl, základní korpus seděl, ale co dál? Jak udělat průkrčník? Jak všít podšívku? A nakonec, klasický problém, jak dlouhý ho chci a jak si představuju, že se bude zapínat?
Vždycky, když jsem vyřešila nějaký problém, se objevil nový. V březnu jsem se na milý kabát vykašlala, zabalila ho do krabice a pozapomněla na něj.... až listopadu. Lucie z A cup of style mě svou Faschion Challenge vyprovokovala něco s tím ubohým opuštěným ležákem udělat a kupodivu, najednou jsem věděla co.

Na podšívku jsem rezignovala, zahnula rukávy, přichytila podložení průkrčníku a rozhodla se o tvaru zapínání, přišila patenty... a v neděli vyrazila do světa. Můj první kabát je na světě.

Vlastně, jsme spolu pořád. Každé ráno, každý večer, každou noc. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Jsme hrdí na to, že náš domov nehyzdí televizní obrazovka. Jsme hrdí na to, že vedle sebe nesedíme na kanapi, že nejsme nerozdělitelní, neodvozujeme své zájmy od zájmů toho druhého. Na to, že oba máme své vlastní směry a nerušíme se v nich. Výsledkem je, že sedíme každý v jednom rohu pokoje, před sebou monitor. Den co den, týden co týden, rok co rok.
Práce, únava, monitor, krátký rozhovor před usnutím, společný spánek, monitor, práce, únava... Vždycky je co dělat, vždycky je proč vrátit se dříve z výletu, nebo zůstat doma.

Asi není moc lidí, kteří takhle žijí a jsou relativně spokojení. No, když někde na něco zapomenete, po pár letech zjistíte, že se to tak trochu vyvinulo v něco úplně jiného. No jasně, jsme spolu pořád, ale když na to přijde, vítáme se, loučíme se, usínáme a vstáváme, a taky si nosíme jídlo na stůl, ale dobrodružství v tom moc není. V podstatě totéž jako vztah mé babičky a dědy, kteří se vídají akorát u večerního zpravodajství, oběda a u odpolední kávy. Neřekla bych, že takhle jsme si to plánovali, a když už ta realita dohnala i mého muže, rozhodli jsme se pro pokus. Co se asi stane, když najednou nebudeme mít čím zabíjet čas? Co se stane, když jeden den v týdnu nezapneme počítače?

Nakonec to rozsekla Mineralogická nutrie. Vítejte u surrealistů, vítejte v domě U kamenného zvonu, na výstavě Jana Švankmajera. Ve dvou patrech gotické budovy uvidíte objekty (zejména zvířátka), koláže, artefakty a dekorace z filmů, plakáty...a filmy samotné. Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Don Šajn, Přežít svůj život, Lekce Faust, Otesánek a pak něco, co jsem nedokázala rozklíčovat a něco, co jsem ani nestihla rozkoukat. Přirozeně, pokud preferujete věci krásné před podivnými, pokud nemáte rádi kostry a preparovaná zvířata, pokud preferujete hotové vjemy před fantazií, asi pro vás těch 60 nebo 160 korun za vstup budou vyhozené peníze. Na druhou stranu, jestli ve vás zbyla aspoň trocha dětského nadšení pro podivnosti, bude se vám to líbit. Můžete koukat, bloumat, vyvalit se na židličku a dívat se na film, v kavárně doplnit tekutiny a zase se vrátit mezi exponáty. Za sebe, svého muže a svou sestru mohu jenom doporučit.

... a vlastně můžu doporučit i den bez techniky. Byt byl sice bez rádia poměrně tichý, ale společná snídaně oběd i večeře za to stály. Nenudila jsem se. Už dlouho jsem si neodpočinula tak jako ve dni stráveném s mužem, uměním a výbornou knihou.

Jak své partnerské vztahy udržujete vy? Nebo vás nějaký partner fakt nebere a preferujete být singles, jak doporučují v nové Elle?

Dneska v noci jsem měla divoké sny. Několikrát jsem kontrolovala kolik je hodin a kolik času ještě zbývá. Řekněme, že jít spát o půlnoci a následně vstávat v šest už dlouho nebylo tak snadné.
Zkrátka a dobře, byla jsem u toho.
Poprvé.

Když ohlásili, že další z limitovaných edic pro HM bude dělat Maison Martin Margiela, potěšilo mě to, ale že bych vyskakovala metr dvacet od radosti, to rozhodně ne. Mám slabost pro avantgardní módu, mám slabost pro oškubanou jednoduchost, otřepená švy a různé podivnosti. Zkušenosti však říkají, že pokud si od spolupráce značky s řetězcem moc slibujete, nakonec vám setkání s realitou může zkazit den, a to jsem rozhodně neměla v plánu. Kolem MMM kolekce jsem chodila po špičkách a nedloubala do toho, zvláště když z toho bylo v minulé Elle takové pozdvižení, bloggeři postovali z NY jako diví a všude zaznívaly hlasy chvály a nadšení. Bublina nebo fakt? Radostné výkřiky mi místy moc upřímné nepřišly a ani jsem nečekala, že bych se od žurnalistů dozvěděla něco jiného, než stokrát omílaná fakta.
Má to smysl? Nemá to smysl?

Nakonec mi s rozhodováním pomohla Alice, přesněji, její Angína. (Velké písmeno je zde na místě, Alicina Angína je samostatné božstvo starého typu. Vyžaduje krvavé oběti, temné chrámy a ustavičnou bázeň svých věřících. Hněv Angíny je strašlivý.) Choroba na nebohou studentku udeřila plnou silou a na to, jestli náhodou nemá jiné plány, se neptala. Neprohlížela si fotky, nepochopila, že Candybag je předmět výjimečného významu. (Anebo to možná pochopila, ale udělala to schválně.) Alici tak místo fronty na Příkopech čekala další dávka penicilinu a mně závažné rozhodnutí. Jako správný hrdina jsem slíbila, že stříbrný poklad přinesu a složím k jejím nohám a od té chvíle nebylo cesty zpět.

Ze seriálu barbar Olgan, schéma epizody Olgan versus natěšený dav

6:00 Zvoní budík. Olgan vyleze z postele a provede nezbytnou ranní hygienu.
6:15 Hrdina chystá výzbroj a výstroj. Zalévá čaj v tumbleru vařící vodou, chystá nezbytné čtivo a kontroluje zbroj.
6:20 Olgan obléká dvoje šaty, dva vlněné svetry, dvě šály, chuňáče, kabát, a vyráží do mrazivého rána.
6:32 Olgan dobíhá tramvaj, ta mu před nosem ujede.
6:39 Jízda tramvají, následuje jízda metrem, Olgan nabalený jak cibule v dřevákách na nohách vybíhá schody v metru na Můstku. Lidi si myslí, že se jedná o nějakého magora.
6:50 Nástup na scénu. Před HM na příkopech stojí 5 žen. Zkoumavě pozorují uříceného konkurenta, který právě dorazil.
Olgan vytahuje první zbraň, knihu Terryho Pracheta Pyramidy. V obchodě se svítí, ale kout s oblečením ještě není úplně připraven. Olgan je pozitivně udiven. Přestože dorazil tak pozdě a bude čekat jen dvě hodiny, je jedním z prvních.
7:00 V HM se začíná scházet personál.
7:15 Hosteska v červené vestě nabízí čerstvé croasanty (Dobře, pravděpodobně jsou čerstvě rozpečené, ze zmraženého polotovaru.) Promotér taktéž v červené vestě nabízí kelímky s horkou kávou, mléko nebo čaj. Fronta snídá.
7:20 Členové ochranky instalují zábrany pro usměrnění davu. Přichází další personál a fronta roste.
8:00 Po HM se začínají pohybovat postavy v bílých zástěrkách.
8:30 Začíná porada personálu. Hrdinovi začíná být zima na nohy.
8:40 Olgan si dává horký čaj a neví, kam s promrzlýma rukama. Začíná být opravdu kosa. Porada personálu je zakončena bouřlivým potleskem.
8:50 Objevuje se Kateřina z Showroomu. Konstatuje, že letos je toho jen tolik, co je vystaveno. Ve skladu nic není.Olgan je rád, že si přivstal.
8:55 Dav ve frontě už je docela velký a zimomřivě podupává. Hrdina necítí prsty na nohou ani na rukou a uvažuje, jak asi v téhle situaci pozná, jestli ho zkoušené boty tlačí nebo ne.
8:59 (Podle hodinek Olgana) Olgan jako šestý vstupuje do obchodu, všichni ho zdraví. Přistupuje k vyhrazenému prostoru, lapne stříbrný Candybag, boty velikosti 39 a 40 které leží hned vedle a to vše odnáší ke kabinkám. Personál v zástěrkách opět uctivě zdraví. Olgan zkouší boty, zatímco kolem přejde dvojice z managementu, špásující o tom, že v zástěrkách vypadají jako řezníci.
9:02 Olgan vrací nevyhovující velikost bot zpět na "teď už rozhodně ne" hromadu. Zbývají poslední 4 páry černých balerín a dva růžová Candybagy. Kout MMM je plný lidí, začíná tam být zmatek a bordel, jak se v tom všichni hrabou. Ochranka to pozoruje pobaveně, s naprostým klidem.
9:03 Probíhá transakce platby kartou.
9:10 Olgan čeká na tramvaj v Jindřišské.
9:15 Olgan vystupuje z tramvaje a peláší do školy...kde po rozmražení prezentuje cenovou politiku jednoho slovenského eshopu.

Později: Hrdina poklekne a předá poklad paní svého srdce. Zlá bohyně Angína je přemožena.
The end. 

Tahle nějak to bylo. Pro představu. 130 minut stání ale stálo za to. Černé baleríny jsou kožené, ideální pro úzkou nohu, s podpatkem tak akorát. Nebrečím blahem, ale radost, tu tedy mám. Zároveň mi tato zkušenost vnukla pár neodbytných myšlenek.
Celou dobu jsem čekala, kdy dorazí asistentky z Elle a nakoupí pro redakci ty kousky, o kterých dámy a pánové tak básnili. Předpokládala jsem, že naklušou těsně před devátou, vejdou dovnitř, spokojeně nakoupí a zase odkráčí, ale nestalo se. Buď mají v Elle hadry free, nebo je to nadšení jenom trapná póza, nebo byli kdesi vzadu v řadě. (Pravda, takoví lidé, kteří si chtějí koupit kozačky po 8tis. za kus se asi nebojí, že by jim je někdo vykoupil.)

Nikoho známého, mimo Kateřiny, jsem nepotkala. Držela jsem si svého fleka, a když jsem se ohlédla do řady, ani jsem nečekala, že by tam podupávali nějací známí. Čeští bloggeři se k této kolekci stavěli tak nějak se zdvořilým, rezervovaným souhlasem, z prezentace byly většinou k vidění jenom portréty návštěvníků. (Už nečekám, že by vybraná děvčata a hoši podali recenze nebo se aspoň vyjádřili nějak jinak a originálněji, než chválou či opakováním již řečeného. Ale tentokrát mi chyběly aspoň nějaké fotky věcí, co se budou prodávat. Prezentace kolekce je, zdá se, pro některé stejně zajímavá akce jako nedělní snídaně v posteli.) 

Dost však udivených pochybností, stížností. Co mě překvapilo, byla struktura čekajícího davu. Nikdo v mém okolí nevypadal jako dokonale stylový plastový výlisek. Paní přede mnou vypadala spíše jako přísná učitelka středního věku, než jako zarytý obdivovatel MMM. Paní za mnou byla zarytý obdivovatel (Měla na sobě originální boty MMM.), ale rozhodně neměla dokonalý outfit, a to ani vzhledem k počasí, ani tak nějak obecně. Kolem mě nestáli žádní stylisti, žádní fashionisti, žádné stylové star. Kolem stáli normální lidé a já jsem je hluboce obdivovala. Nešli si koupit módní hadřík proto, aby s ním mohli dělat ramena a naparovat se. Obětovali spánek a pohodlí aby si zkrátka udělali radost něčím, co jim padlo do oka. A to je hrozně fajn. :-)

Chtěla jsem připravit krásný fotoromán na téma Můj šatník. Ale nějak se za poslední dva týdny nepovedlo dostat do jedné slušné místnosti najednou mě, hadry, světlo, muže, pořádek a dostatek času. Na druhou stranu, jiné bloggerky své šatníky moc nefotí, tak to nespěchá.

Jak jsem slíbila, pustila jsem se do boje o slušné oblečení. Udělala jsem si seznam must haves, který můžete vidět na pravoboku, a s pomocí nití a šicího stroje začala odškrtávat. Zatím se mi povedlo přivést ke konečnému tvaru kašmírový svetr, vlněnou sukni a nátělník z bílého úpletu. Na svůj velký okamžik čeká smetanový kabát, s velmi pestrým životním příběhem. (Už jsem asi říkala, že u mě je šití opravdu na dlouho, zvláště když nevím přesně, co vlastně chci vytvořit.) 

Proč toho nemám víc? Zvláště když v obchodech jsou slevy a nové kolekce jsou vyloženě kouzelné? 

Zjistila jsem, že hlavním důvodem je styling. Jednak, nemůžu si dovolit utratit peníze, které potřebuju na zálohy. O víkendu mě čeká focení editorialu a předpokládám, že po tu dobu, co budou hadříky a botičky v mé moci, bude můj účet lehčí o pětimístnou částku. A co se týče kolekce MMM for HM, sice nutně potřebuju baleríny, ale taky potřebuju čtyřmístnou částku na vratkové kartě, neb showroom nefunguje vždycky tak, jak bych potřebovala.

Druhým kamenem úrazu je profesní deformace. Ve škole mi tak dlouho hustili do hlavy, že důležité je investovat, ne utrácet, že peníze se mají vrážet do kapitálu, ne spotřebovávat, až jsem si to zapsala za uši.
Ale jak si asi koupit boty, když pro ty na běžné nošení jsou jiné požadavky než pro ty na focení?
Nemám problém utratit peníze za prádlo pro modelky, koupit něco sobě mi přijde nevhodné. A protože nemám modelkovskou postavu, je jasné, jak to končí. Mám kufry hader, které si nikdy neobleču. Naopak, minule se na mě můj muž díval hodně překvapeně, když jsem pro modelku chystala své svatební prádlo, které mi koupil. Tajně v tomto směru závidím své kamarádce, která profesi modelky a stylistky spojila naprosto dokonale a je známá tím, že i na fototesty tahá kousky aktuálních kolekcí slavných značek. Fotografové i modelky ji milují a ona aspoň nemá tolik stresu se sháněním. To nad čím běžný smrtelník slintá je běžnou součástí jejího šatníku a všechny ty jehlové podpatky, krajky, pyramidy, průsvitné závoje a černou kůži opravdu nosí, což já bych asi nedokázala.

Ehm...a přihodila se ještě jedna věc. Definitivně jsem se rozhodla, že potřebuju nějakou dospěláckou práci. Nějakou inhouse, kde se pomalu naučím, jak že to ve světě dospělých lidí chodí. (Takže kdybyste někoho hledali, tak se ozvěte, CV tady visí.) A právě to je ten důvod, proč bych se měla více soustředit na to, co nosím. Umělci můžou chodit i otrhaní. Ale u slušných zaměstnanců, tam to nepřipadá v úvahu.