Když to trochu povyrostlo, bylo to takové malé okaté kuřátko, se zlatým chmýřím na hlavě.
Chodilo to kolem, drželo se to máminy sukně, sápalo se to po mých hračkých. Tehdy jsem to vůbec neměla ráda. Mimino. Propíchala jsem špendlíkem všechny nyfukovací hračky a dělala tolik naschválů, kolik jenom dvouletý prcek dokáže. Nechtěla jsem to mimino, mimino co mi bere moje věci, moje práva. A milovala jsem to mimino, držela jsme mu flašku, vozila jsem ho v "lodi" po bytě, a v kočáru, a na sáňkách, a milovala jsem ho i když bylo větší.
Když pak přibylo další mimino, stali se z nás spojenci. Hrály jsme si na princeznu a na služku, sestřička seděla na trůně a já jsem jí nosila dobroty. Pořídily jsme si křečky a venčily je a nakonec jim založily hřbitov, se svíčkana a kytičkama. Záviděly jsme si a mlátily se o jedinné plavky pro barbínu.
Poradila jsem jí, ať si ostríhá vlasy které jsou později poprvé nabarvila a ona ten účes nosí doteď, vymýšlely jsem oblečení, brouzdaly po obchodech. Já věčně bez peňěz, ona šetřivá. Lezla jsem jí na čokoládu a ona se tvářila, že to nevidí.
Snažila jsem se být jiná, být napřed, nosit všechno jako první...a ona se ze všech sil snažila mě dohnat, přesně s tím odstupem, s jakým jsme se narodily. Více než šest let trvající boj, boj o menší břicho, větší prsa, hezčí boty. Vzájemné rabování skříní a šperkovnic.
A každodenní smutky a výbuchy radosti nad drobnými hloupostmi. Společný pokoj...
Když jsme si nevěděly rady, poradily jsme se spolu, nebo jsme se šíleně pohádaly. Ale nakonec bylo dobře. Jako vždycky mezi sourozenci.
Teď moji Zuzku čeká maturita, přijímačky, odchod z domova. Pro ni, konzervativní slečnu milující svůj domov to bude těžkou zkouška.
Přeju ti Zuzko všechno nejlepší. Abys měla odvahu neposlouchat ostatní, sílu spolehnout se a rozhodovat sama za sebe. Aby sis splnila svoje sny a naopak zahnala noční můry. Abys byla svobodná a sama sebou.
Jsou věci, se kterýma nic neuděláš, pro které je zbytečné se trápit a naopak věci, které je škoda nechat plavat. Najdi si rovnováhu a netrap se zbytečně.
Ať se ti všechno podaří.
Sladkých 19 ti přeje Olga.
Chodilo to kolem, drželo se to máminy sukně, sápalo se to po mých hračkých. Tehdy jsem to vůbec neměla ráda. Mimino. Propíchala jsem špendlíkem všechny nyfukovací hračky a dělala tolik naschválů, kolik jenom dvouletý prcek dokáže. Nechtěla jsem to mimino, mimino co mi bere moje věci, moje práva. A milovala jsem to mimino, držela jsme mu flašku, vozila jsem ho v "lodi" po bytě, a v kočáru, a na sáňkách, a milovala jsem ho i když bylo větší.
Když pak přibylo další mimino, stali se z nás spojenci. Hrály jsme si na princeznu a na služku, sestřička seděla na trůně a já jsem jí nosila dobroty. Pořídily jsme si křečky a venčily je a nakonec jim založily hřbitov, se svíčkana a kytičkama. Záviděly jsme si a mlátily se o jedinné plavky pro barbínu.
Poradila jsem jí, ať si ostríhá vlasy které jsou později poprvé nabarvila a ona ten účes nosí doteď, vymýšlely jsem oblečení, brouzdaly po obchodech. Já věčně bez peňěz, ona šetřivá. Lezla jsem jí na čokoládu a ona se tvářila, že to nevidí.
Snažila jsem se být jiná, být napřed, nosit všechno jako první...a ona se ze všech sil snažila mě dohnat, přesně s tím odstupem, s jakým jsme se narodily. Více než šest let trvající boj, boj o menší břicho, větší prsa, hezčí boty. Vzájemné rabování skříní a šperkovnic.
A každodenní smutky a výbuchy radosti nad drobnými hloupostmi. Společný pokoj...
Když jsme si nevěděly rady, poradily jsme se spolu, nebo jsme se šíleně pohádaly. Ale nakonec bylo dobře. Jako vždycky mezi sourozenci.
Teď moji Zuzku čeká maturita, přijímačky, odchod z domova. Pro ni, konzervativní slečnu milující svůj domov to bude těžkou zkouška.
Přeju ti Zuzko všechno nejlepší. Abys měla odvahu neposlouchat ostatní, sílu spolehnout se a rozhodovat sama za sebe. Aby sis splnila svoje sny a naopak zahnala noční můry. Abys byla svobodná a sama sebou.
Jsou věci, se kterýma nic neuděláš, pro které je zbytečné se trápit a naopak věci, které je škoda nechat plavat. Najdi si rovnováhu a netrap se zbytečně.
Ať se ti všechno podaří.
Sladkých 19 ti přeje Olga.
Chytá mě jarní puzení.
Touha po novém, po dobrodružství, po svobodě, po slunci a pohybu. Touha po změně.
Jdu po ulici a najednou mám chuť se rozběhnout. Usmívám se do slunce a nechávám vítr, aby mi cuchal vlasy. V obchodech zkouším tílka a otevřené boty. Čepice už je někde schovaná (smrk, kých, ochladilo se a mě z toho bolí v krku)
A ano, jako u každého v mém okolí, chytá mě touha nechat se ostříhat. Koukám do zrcadla a představuju si, jak bych vypadala s vlasy po ramena, nebo s mikádem, nebo úplně nakrátko.
A taky mě chytá dobrodružná povaha.
Nejsem "městská slečinka", i když by bylo vhodné abych tak vypadala a uměla to zahrát, uvnitř jsem dobrodruh a rozervaný romantik. Netajím se tím, že mě berou fantasy knížky, zejména ta nej klasika, jako je Tolkien nebo Sapkowski. Hra kterou hraju , mimo spider solitare a tetrisu, je NWN, online hra na hrdiny. Lítám si po virtuálním světě s mečem a lukem a Praha za okny jde mimo mě.
Miluju ten pocit strachu, vzrušení a volnosti. A chtěla bych ho zažívat v realitě.
Měli jsme v létě sraz z téhle online hry. Sešla se banda chlapů, já a ještě jedna mladá paní, večer se pilo a zpívalo, přes den jsme se mlátili polstrovanými meči a zápasili a vrcholem byla bitva, kterou jsme vyhráli - já a moji chlapi.
Je to zvláštní pocit být "amazonka", neomezovat se společenskými pravidly určenými pro ženy, lítat po lese, koupat se nahá v potoce a netrápit se česáním vlasů a makeupem. Oddat se slunci, větru, potu a pohybu, cítit svaly, modřiny, hlad i kocovinu, vůni brzkého rána a únavu před půlnocí.
Cítit život.
Návrat do šedi města, do života svázaného pravidly, módou a jízdními řády, je pro mě jako probuzení do deštivého dne. Baví mě lítat a mít hlavu v oblacích a nerada jsem něčím svázaná. A jarní vítr, vanoucí z jihu, mi budí všechny ty stěhovavé pudy, jako v hrdince filmu Čokoláda. Toulat se sama nebo s tichým společníkem, zažívat strach a vztávat se sluncem. Nepodléhat ničemu a nikomu. (Spojují se mi s tím i ty sny o tom, že jsem silná, schopná, umím bojovat a rychle utíkat...jenomže městský život po mě chce být hubená, slabá...?) Možná jsem se měla narodit jako muž, pak by to nikoho nezaráželo.
Chtěla bych pěšky dojít z Prahy domů, chtěla bych zažít "bojovou výpravu v mužské smečce", chtěla bych najít svoje hranice možností, vědět kolik vydržím chladu, horka, únavy a bolesti. Podvědomě se chci vyrovnat můžům, předkům, bojovníkům a lovcům. Ne se na to koukat ve filmech, jakkoli příroda Nového Zélandu je nádherná. Ne se jen oddávat své fantazii při čtení a hrách.
Ještě že už brzo tohle jarní období přejde a já budu zase "normální".
(Máte někdy podobné touhy? Nemusí to být fantasy, může to být street v "gangu", dobrodružství v pralese nebo horách...prostě něco co se "pro holčičky" nehodí? Jste ty městské které nesnáší špínu nebo naopak ty "vidlačky" kterým trčí sláma z bot? Já hapruju někde mezi...na jaře mě chytá dobrodružství, v zimě mě bere město, podpatky, kabelky a drahé kožichy.)
"Souboj" s onou mladou paní, maminkou dvou dětí (je jasné kdo to vyhrál, ale celé to trvalo cca 15 min.)
Touha po novém, po dobrodružství, po svobodě, po slunci a pohybu. Touha po změně.
Jdu po ulici a najednou mám chuť se rozběhnout. Usmívám se do slunce a nechávám vítr, aby mi cuchal vlasy. V obchodech zkouším tílka a otevřené boty. Čepice už je někde schovaná (smrk, kých, ochladilo se a mě z toho bolí v krku)
A ano, jako u každého v mém okolí, chytá mě touha nechat se ostříhat. Koukám do zrcadla a představuju si, jak bych vypadala s vlasy po ramena, nebo s mikádem, nebo úplně nakrátko.
A taky mě chytá dobrodružná povaha.
Nejsem "městská slečinka", i když by bylo vhodné abych tak vypadala a uměla to zahrát, uvnitř jsem dobrodruh a rozervaný romantik. Netajím se tím, že mě berou fantasy knížky, zejména ta nej klasika, jako je Tolkien nebo Sapkowski. Hra kterou hraju , mimo spider solitare a tetrisu, je NWN, online hra na hrdiny. Lítám si po virtuálním světě s mečem a lukem a Praha za okny jde mimo mě.
Miluju ten pocit strachu, vzrušení a volnosti. A chtěla bych ho zažívat v realitě.
Měli jsme v létě sraz z téhle online hry. Sešla se banda chlapů, já a ještě jedna mladá paní, večer se pilo a zpívalo, přes den jsme se mlátili polstrovanými meči a zápasili a vrcholem byla bitva, kterou jsme vyhráli - já a moji chlapi.
Je to zvláštní pocit být "amazonka", neomezovat se společenskými pravidly určenými pro ženy, lítat po lese, koupat se nahá v potoce a netrápit se česáním vlasů a makeupem. Oddat se slunci, větru, potu a pohybu, cítit svaly, modřiny, hlad i kocovinu, vůni brzkého rána a únavu před půlnocí.Cítit život.
Návrat do šedi města, do života svázaného pravidly, módou a jízdními řády, je pro mě jako probuzení do deštivého dne. Baví mě lítat a mít hlavu v oblacích a nerada jsem něčím svázaná. A jarní vítr, vanoucí z jihu, mi budí všechny ty stěhovavé pudy, jako v hrdince filmu Čokoláda. Toulat se sama nebo s tichým společníkem, zažívat strach a vztávat se sluncem. Nepodléhat ničemu a nikomu. (Spojují se mi s tím i ty sny o tom, že jsem silná, schopná, umím bojovat a rychle utíkat...jenomže městský život po mě chce být hubená, slabá...?) Možná jsem se měla narodit jako muž, pak by to nikoho nezaráželo.
Chtěla bych pěšky dojít z Prahy domů, chtěla bych zažít "bojovou výpravu v mužské smečce", chtěla bych najít svoje hranice možností, vědět kolik vydržím chladu, horka, únavy a bolesti. Podvědomě se chci vyrovnat můžům, předkům, bojovníkům a lovcům. Ne se na to koukat ve filmech, jakkoli příroda Nového Zélandu je nádherná. Ne se jen oddávat své fantazii při čtení a hrách.
Ještě že už brzo tohle jarní období přejde a já budu zase "normální".
(Máte někdy podobné touhy? Nemusí to být fantasy, může to být street v "gangu", dobrodružství v pralese nebo horách...prostě něco co se "pro holčičky" nehodí? Jste ty městské které nesnáší špínu nebo naopak ty "vidlačky" kterým trčí sláma z bot? Já hapruju někde mezi...na jaře mě chytá dobrodružství, v zimě mě bere město, podpatky, kabelky a drahé kožichy.)
"Souboj" s onou mladou paní, maminkou dvou dětí (je jasné kdo to vyhrál, ale celé to trvalo cca 15 min.)
Připadám si...ach tak přestárlá. Není to tím blížícím se MDŽ a s ním i posunem v lexisově diagramu.
Připadám si stará po tom, co jsem vešla do HM na Václaváku. Připadám si jako moje máma, jako moje babička..koukám se po hadrách a v hlavě mi buší:
TO UŽ TADY BYLO!
A přitom zase tak stará nejsem. Kde je chyba?
Proč si mám kupovat věci, které jsem už dávno odložila jako nemoderní popřípadě jimi opovrhuju už více než 10 let?
Nééé. Běžte pryč s barevnýma legínama, šusťákovkama, svetrama s obrázky. Už nechci vidět žádné plátěné tenisky, lacláče, důchodky na klínku. Neobtěžujte mě s tím. Zapomeťe na shrnovací kozačky. To už se nenosí!
Zapadla jsem tam...a pak měla chuť utéct, znechucená, pohoršená. To, čeho jsem se na prvním stupni zš tak radostně zbavovala, je zpět. Hadříky, které nosily ti nejchudší z nejchudších, materiály ve kterých člověk páchl po 5 minutách nošení. Boty které byly synonymem puchýřů a zničené klendby.
Co si koupit když v obchodech je buď tohle...nebo příčně pruhovaná trička?
Přiznám se, asi nejsem taková hvězda..ale o módu se opravdu nezajímám celý život.
Až do čtyř nebo pěti let mi nic neříkala.
Ve školce i doma jsem nosila slušivé bavlněné zástěrky. Ale když jsem vypadla "před barák", najednou byli všichni v civilu. Legíny, bavlněné čepičky s obrázky, mikimauzové, barevné kotníkové tenisky...ano, všechno jeté, jak se u "věcí na lítačku" patří ale byla to opravdová móda. Neuvěřitelně jsem toužila po těch lesklých barevných-duhových legínách. Všichni je měli, i kluci. Až jsem si nakonec legíny taky vybrečela. Jedny červené, jedny sametové fialové....ale žádné se neleskly, prostě prohra. Pak jsem nastoupila do školy. Jako ne příliš bohaté holčičce mi máma šila a babička pletla. Zimní kraťasy, tak úžasné, jsem zezačátku nenáviděla. Doma šitá bunda a kalhoty z razícího žlutého šusťáku, mikina z fleece...
Jakkoli jsem tehdy ty věci milovala, stejně jako mikinu s obrázkem Kelly Family (pamatujete si?), dneska už je nechci vidět.
Móda časopisová mě potkala až v roce, kdy Agátě Hanychové bylo 13 a byla, tuším, na fotce v Praktické ženě. V roce 99 jsem pravidelně začala číst Burdu a toužit po tom, co je in. Kalhoty do zvonu, boty na vysoké podrážce...všechno od vietnamců, jak jinak, žila jsem v Třinci a ani v Ostravě ještě nebyly dnešní obchody.
Vlastně poprvé jsem se do obchodu s módou dostala až na své 12 narozeniny. Když táta začal více vydělávat, zavezl nás do obchodů do centra Ostravy. Koukala jsem na to jak z jara. Obchody? Newyorker a "dneska je to nějaký metlashop". Nikdy předtím jsem neviděla tolik super hader. Koupila jsem si "šedé dámské kapsáče" (Byla jsem první v celém městě kdo je měl!), sexy vypasované tričko, tenisky na masivní podrážce (předchůdce skejťáckých) a balerínky v Baťovi (ty taky nikdo neměl). A v Makru ten žlutý obleček, co jsem v něm na jedné fotce ve starším článku o prababičce. Od té doby jsem si už u vietnamce nekoupila skoro nic. Leda to, co nikdo neměl.
Nemůžu říct že bych sledovala módu jako ostatní blogerky. Prostě, nevím kdo, kdy, co a jak, nepojmenuju moc modelek.
Ale vím, že do obchodů se pomalu začínají vkrádat 90. léta.
(jo, 90. léta považuju až do onoho 11.9, to beru jako konec zlatých devadesátých)
Trochu mě to děsí, jak se popereme s trendy, které jsme nosily na základní škole. Ale snad..to zvládneme.
(Tehdy se u nás cvičil aerobic, melír byl žhavá novinka, skákalo se přes duhovou gumu a duhová švihadla, hrály jsme si s My little pony a barbie bez pleše byla snem. Tehdy načtení internetové stránky trvalo minutu a vládl tomu telekom. Mobil vážil minimálně půl kila a notebooky byly tlusté 10 cm. Auta neměly klimatizaci, jenom největší borci si pořídili střešní okna. Nosily se péřové bundy, nejraději stříbrné. Hokejisti vyhráli v Naganu a v Kosovu vypukla válka. Krmili jsme svoje tamagoči. Esmeralda byla hit, stejně jak Strážci vesmíru. A vstoupili jsme do Nato, Premiérem byl Klaus...a taky Zeman...bože, jak už jsem staří, kolik jsme toho zažili...a kolik jsme toho zažili pak, počínaje 11.9.2001, například. )
Připadám si stará po tom, co jsem vešla do HM na Václaváku. Připadám si jako moje máma, jako moje babička..koukám se po hadrách a v hlavě mi buší:
TO UŽ TADY BYLO!
A přitom zase tak stará nejsem. Kde je chyba?
Proč si mám kupovat věci, které jsem už dávno odložila jako nemoderní popřípadě jimi opovrhuju už více než 10 let?
Nééé. Běžte pryč s barevnýma legínama, šusťákovkama, svetrama s obrázky. Už nechci vidět žádné plátěné tenisky, lacláče, důchodky na klínku. Neobtěžujte mě s tím. Zapomeťe na shrnovací kozačky. To už se nenosí!
Zapadla jsem tam...a pak měla chuť utéct, znechucená, pohoršená. To, čeho jsem se na prvním stupni zš tak radostně zbavovala, je zpět. Hadříky, které nosily ti nejchudší z nejchudších, materiály ve kterých člověk páchl po 5 minutách nošení. Boty které byly synonymem puchýřů a zničené klendby.
Co si koupit když v obchodech je buď tohle...nebo příčně pruhovaná trička?
Přiznám se, asi nejsem taková hvězda..ale o módu se opravdu nezajímám celý život.
Až do čtyř nebo pěti let mi nic neříkala.
Ve školce i doma jsem nosila slušivé bavlněné zástěrky. Ale když jsem vypadla "před barák", najednou byli všichni v civilu. Legíny, bavlněné čepičky s obrázky, mikimauzové, barevné kotníkové tenisky...ano, všechno jeté, jak se u "věcí na lítačku" patří ale byla to opravdová móda. Neuvěřitelně jsem toužila po těch lesklých barevných-duhových legínách. Všichni je měli, i kluci. Až jsem si nakonec legíny taky vybrečela. Jedny červené, jedny sametové fialové....ale žádné se neleskly, prostě prohra. Pak jsem nastoupila do školy. Jako ne příliš bohaté holčičce mi máma šila a babička pletla. Zimní kraťasy, tak úžasné, jsem zezačátku nenáviděla. Doma šitá bunda a kalhoty z razícího žlutého šusťáku, mikina z fleece...
Jakkoli jsem tehdy ty věci milovala, stejně jako mikinu s obrázkem Kelly Family (pamatujete si?), dneska už je nechci vidět.
Móda časopisová mě potkala až v roce, kdy Agátě Hanychové bylo 13 a byla, tuším, na fotce v Praktické ženě. V roce 99 jsem pravidelně začala číst Burdu a toužit po tom, co je in. Kalhoty do zvonu, boty na vysoké podrážce...všechno od vietnamců, jak jinak, žila jsem v Třinci a ani v Ostravě ještě nebyly dnešní obchody.
Vlastně poprvé jsem se do obchodu s módou dostala až na své 12 narozeniny. Když táta začal více vydělávat, zavezl nás do obchodů do centra Ostravy. Koukala jsem na to jak z jara. Obchody? Newyorker a "dneska je to nějaký metlashop". Nikdy předtím jsem neviděla tolik super hader. Koupila jsem si "šedé dámské kapsáče" (Byla jsem první v celém městě kdo je měl!), sexy vypasované tričko, tenisky na masivní podrážce (předchůdce skejťáckých) a balerínky v Baťovi (ty taky nikdo neměl). A v Makru ten žlutý obleček, co jsem v něm na jedné fotce ve starším článku o prababičce. Od té doby jsem si už u vietnamce nekoupila skoro nic. Leda to, co nikdo neměl.
Nemůžu říct že bych sledovala módu jako ostatní blogerky. Prostě, nevím kdo, kdy, co a jak, nepojmenuju moc modelek.
Ale vím, že do obchodů se pomalu začínají vkrádat 90. léta.
(jo, 90. léta považuju až do onoho 11.9, to beru jako konec zlatých devadesátých)
Trochu mě to děsí, jak se popereme s trendy, které jsme nosily na základní škole. Ale snad..to zvládneme.
(Tehdy se u nás cvičil aerobic, melír byl žhavá novinka, skákalo se přes duhovou gumu a duhová švihadla, hrály jsme si s My little pony a barbie bez pleše byla snem. Tehdy načtení internetové stránky trvalo minutu a vládl tomu telekom. Mobil vážil minimálně půl kila a notebooky byly tlusté 10 cm. Auta neměly klimatizaci, jenom největší borci si pořídili střešní okna. Nosily se péřové bundy, nejraději stříbrné. Hokejisti vyhráli v Naganu a v Kosovu vypukla válka. Krmili jsme svoje tamagoči. Esmeralda byla hit, stejně jak Strážci vesmíru. A vstoupili jsme do Nato, Premiérem byl Klaus...a taky Zeman...bože, jak už jsem staří, kolik jsme toho zažili...a kolik jsme toho zažili pak, počínaje 11.9.2001, například. )
Každý máme své sny a snažíme se za nimi jít. Nemám sice jednoznačně vyhraněný názor na to, co chci dělat, zato vím, čemu bych se ráda vyhnula. Nechci pracovat jako úřednice ve státní správě což, vzhledem k oboru který studuju, znamená nutnost volnočasového úsilí.
Snažím se a naopak jsem i líná a moje sebevědomí se pohybuje jako jojo. Zatímco v business světě plném ekonomiky, marketingu, managementu a IT už se víceméně vyznám a s imbecily i úžasnými lidmi jsem se naučila jakž takž komunikovat, ve světě módy pořád tápu. Už mě ani tak nerozhodí to, že pitomá nána získá práci za pětimístnou částku měsíčně. Vím, že kdybych byla dostatečně "středočesky" vydrzlá, asistentku ředitele bych dokázala dělat taky. (i když ano, vztekám se a závidím, abych v konečném důsledku zjistila, že mi to za to nestojí...kyselé hrozny, znáte to)
Styling a všeobecně umění "pro člověka" je pro mě příjemnější, cítím se svobodnější, nehrozí existence "neschopného nadřízeného" (mám problém s uznáváním autorit).
V mém snažení mi všach po 3/4 roce začíná chybět motivace.
Jestli jsem dobrá, tak proč mě nikdo nechce x jestli nejsem dobrá, tak proč to dělám?
Na jednu stranu mě chválí laici ale kritická slova odborníků se neozývají. A i když extrémní kritika, zejména spojená se selháním, vůbec není příjemná, bez ní se člověk nedokáže posunout kupředu.
(Poslední "průser"? Vyhodila mě z focení...modelka. A obávám se, že ten pan fotograf, úžasný a schopný člověk, už se mnou nebude chtít nic mít. Poučení je jasné, nakoupit značkové přípravky na vlasy, značkové kůlmy...a značkové hadříky na oblékání jak modelek, tak mě, abych vypadala, že já sama jsem luxusní)
Co když je moje práce příšerná a nevkusná? Nikdo z autorit se nechce vyjádřit. Nechtějí se mnou nic mít? Hájí si svůj píseček? Ale jak se má člověk něco učit, když nemá učitele ani učebnici?
A tak, ve volném čase, procházím fotografie konkurence, áchám a rudnu vzteky a masochisticky si "užívám" duševní trýzeň z vlastní neschopnosti.
No...a...nakonec snad před těmi lidmi sehnu hřbet a budu je obdivovat bez zášti. Jakkoli bych byla raději, kdybych se stala jejich žákem, učněm, postupujícím od nošení tašek až po podřadné zakázky. Tak jak to je v jiných zemích.
Snažím se a naopak jsem i líná a moje sebevědomí se pohybuje jako jojo. Zatímco v business světě plném ekonomiky, marketingu, managementu a IT už se víceméně vyznám a s imbecily i úžasnými lidmi jsem se naučila jakž takž komunikovat, ve světě módy pořád tápu. Už mě ani tak nerozhodí to, že pitomá nána získá práci za pětimístnou částku měsíčně. Vím, že kdybych byla dostatečně "středočesky" vydrzlá, asistentku ředitele bych dokázala dělat taky. (i když ano, vztekám se a závidím, abych v konečném důsledku zjistila, že mi to za to nestojí...kyselé hrozny, znáte to)
Styling a všeobecně umění "pro člověka" je pro mě příjemnější, cítím se svobodnější, nehrozí existence "neschopného nadřízeného" (mám problém s uznáváním autorit).
V mém snažení mi všach po 3/4 roce začíná chybět motivace.
Jestli jsem dobrá, tak proč mě nikdo nechce x jestli nejsem dobrá, tak proč to dělám?
Na jednu stranu mě chválí laici ale kritická slova odborníků se neozývají. A i když extrémní kritika, zejména spojená se selháním, vůbec není příjemná, bez ní se člověk nedokáže posunout kupředu.
(Poslední "průser"? Vyhodila mě z focení...modelka. A obávám se, že ten pan fotograf, úžasný a schopný člověk, už se mnou nebude chtít nic mít. Poučení je jasné, nakoupit značkové přípravky na vlasy, značkové kůlmy...a značkové hadříky na oblékání jak modelek, tak mě, abych vypadala, že já sama jsem luxusní)
Co když je moje práce příšerná a nevkusná? Nikdo z autorit se nechce vyjádřit. Nechtějí se mnou nic mít? Hájí si svůj píseček? Ale jak se má člověk něco učit, když nemá učitele ani učebnici?
A tak, ve volném čase, procházím fotografie konkurence, áchám a rudnu vzteky a masochisticky si "užívám" duševní trýzeň z vlastní neschopnosti.
No...a...nakonec snad před těmi lidmi sehnu hřbet a budu je obdivovat bez zášti. Jakkoli bych byla raději, kdybych se stala jejich žákem, učněm, postupujícím od nošení tašek až po podřadné zakázky. Tak jak to je v jiných zemích.