Když jsem dnes ráno vylezla z naší ubikace a nasála "Pražský kyslík" něco bylo jiné. Možná se změnilo znečištění, možná to bylo tím, že už tak nemrzlo...ale bylo to tam a spíše než cokoli jiného si myslím, že to byl první závan jara.
Na jednu stranu se na jaro těším. Na teplý vítr, zelenou trávu, obligátní ptačí zpěv, na to, až mi nebude zima a nebudu muset nosit několik svetrů. Prostě na to, na co se těší každá žena, na dubnových 20°C které jsou pro módu nejpříhodnější. Pak přijde voňavý květen, sukně bez punčoch a zkrácené kalhoty. Nakonec červen, žhavý začátek léta.
Tak, jako se na ty dny, prosvětlené sluncem a teplem těším, tak ve mě, už s náležitým předstihem, začínají růst obavy.
Naše středoevropská společnost, k velké libosti mužů, pro letní měsíce preferuje trend odhalování. Všechny ty krátké sukně, minišortky, průsvitné šaty, tílka, sandálky a plavky vystavují naši prochladlou kůžu nejen slunci, ale i obdivným pohledům kolemjdoucích.
Bohužel, ne vždy je pohled obdivný, velmi často je spíše kritický. To je onen kámen úrazu.
Zatímco z výloh na nás shlíží opálené a štíhlé modelky, oblečené v jarních kolekcích, zrcadlo v kabinkách nám poskytuje pohled na nepříjemnou realitu. Tělo, změněné za měsíce zimy, se diametrálně liší od letního ideálu.
Z obchodu vycházíme s myšlenkama na nejbližší solárium/fitness/kosmetický salon.
Nebo ne?
V mém případě platí všechno dohromady + ještě plastická chirurgie. Bílá rosolovitá hmota pokrývající celé mé tělo včetně obličeje, ďolíčky na stehnech, "love handles", srst chránící mé nohy před chladem, znamínka....věšechno musí pryč. Nebo, teda, mělo by.
Léta a plavek se upřímně, už od puberty, děsím. Trávím týdny vybíráním plavek, snahou vidět svůj zadek v šortkách, smažím svou průsvitnou pleť na poledním slunci, cvičím, běhám... a nakonec raději nosím tričko s delším rukávem a šortky po kolena, protože opravdu nechci pohoršovat. V letním mikrooblečení lítám jenom tam, kde mě nikdo nevidí, po lese, na tůry a nebo když u dědy obracím seno. Na koupaliště nechodím.
Není to ze studu, nemám problém s nahotou, občas fotím i akty. Nechci ale pohoršovat tím, že mi někde něco vylízá a přetéká, nebo naopak trčí.
Asi řeknete že to je přehnané, že jsem extrémně zakomplexovaná. Ale sama sebe nevidím a když mi pohled na některé letně oblečené slečny a dámy "zvedá kufr", nerada bych podobnou službu poskytla ostatním i já.
Prostě, jarním tématem číslo jedna je hubnutí. A těm, kteří nemají dostatečně velké sebevědomí, jsou perfekcionisti, mají nějakou psychickou komplikovanost, těm přináší jaro i posílení komplexů, stres, a nervozitu. Snažíme se vyrovnat modelkám z plakátů a i když víme, že za vším jsou peníze a photoshop, naše podvědomí nám na to odmítá skočit.
Snad vás následující "jarní" příspěvky uklidní, vrátí vám duševní pohodu a pocit, že oproti mě jste naprosto v pořádku :-D
Na jednu stranu se na jaro těším. Na teplý vítr, zelenou trávu, obligátní ptačí zpěv, na to, až mi nebude zima a nebudu muset nosit několik svetrů. Prostě na to, na co se těší každá žena, na dubnových 20°C které jsou pro módu nejpříhodnější. Pak přijde voňavý květen, sukně bez punčoch a zkrácené kalhoty. Nakonec červen, žhavý začátek léta.
Tak, jako se na ty dny, prosvětlené sluncem a teplem těším, tak ve mě, už s náležitým předstihem, začínají růst obavy.
Naše středoevropská společnost, k velké libosti mužů, pro letní měsíce preferuje trend odhalování. Všechny ty krátké sukně, minišortky, průsvitné šaty, tílka, sandálky a plavky vystavují naši prochladlou kůžu nejen slunci, ale i obdivným pohledům kolemjdoucích.
Bohužel, ne vždy je pohled obdivný, velmi často je spíše kritický. To je onen kámen úrazu.
Zatímco z výloh na nás shlíží opálené a štíhlé modelky, oblečené v jarních kolekcích, zrcadlo v kabinkách nám poskytuje pohled na nepříjemnou realitu. Tělo, změněné za měsíce zimy, se diametrálně liší od letního ideálu.
Z obchodu vycházíme s myšlenkama na nejbližší solárium/fitness/kosmetický salon.
Nebo ne?
V mém případě platí všechno dohromady + ještě plastická chirurgie. Bílá rosolovitá hmota pokrývající celé mé tělo včetně obličeje, ďolíčky na stehnech, "love handles", srst chránící mé nohy před chladem, znamínka....věšechno musí pryč. Nebo, teda, mělo by.
Léta a plavek se upřímně, už od puberty, děsím. Trávím týdny vybíráním plavek, snahou vidět svůj zadek v šortkách, smažím svou průsvitnou pleť na poledním slunci, cvičím, běhám... a nakonec raději nosím tričko s delším rukávem a šortky po kolena, protože opravdu nechci pohoršovat. V letním mikrooblečení lítám jenom tam, kde mě nikdo nevidí, po lese, na tůry a nebo když u dědy obracím seno. Na koupaliště nechodím.
Není to ze studu, nemám problém s nahotou, občas fotím i akty. Nechci ale pohoršovat tím, že mi někde něco vylízá a přetéká, nebo naopak trčí.
Asi řeknete že to je přehnané, že jsem extrémně zakomplexovaná. Ale sama sebe nevidím a když mi pohled na některé letně oblečené slečny a dámy "zvedá kufr", nerada bych podobnou službu poskytla ostatním i já.
Prostě, jarním tématem číslo jedna je hubnutí. A těm, kteří nemají dostatečně velké sebevědomí, jsou perfekcionisti, mají nějakou psychickou komplikovanost, těm přináší jaro i posílení komplexů, stres, a nervozitu. Snažíme se vyrovnat modelkám z plakátů a i když víme, že za vším jsou peníze a photoshop, naše podvědomí nám na to odmítá skočit.
Snad vás následující "jarní" příspěvky uklidní, vrátí vám duševní pohodu a pocit, že oproti mě jste naprosto v pořádku :-D