Tak se to stalo. Je ze mě OSVČ. Slečna podnikatelka. Živnostník.

Nezávisle na tom, jak moc kolísá moje sebedůvěra, jak moc je hubený můj rozpočet a jak velký nezájem o moje služby jeví okolí. Prostě jsem neodolala poté, co mi v pondělí přišla od fotografky SMS "Fayo magazín čeká jen na nás. Chceš dělat editorial?".

Na okamžik mi to vyrazilo dech, v další chvíli už jsem vytáčela její číslo. Talentovaná mladá dáma obeslala svými fotkami všemožná nakladatelství a z Fayo magazínu se jí ozvali. Jestli nafotí editorial a ten bude dobrý, tak jí ho otisknou. Uf. Zajásala jsem a naslibovala hory doly včetně toho, že moje IČO už je na cestě a že budu moct napůjčovat oblečení snad ze všech pražských butiků.

A tak nezbylo, než to splnit.
Ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že by to taky mohla být i blbost. Vrhla jsem se do sestavení "ukázkového" portfolia, zkontrolovala potřebné náležitosti a odhodlala se navštívit příslušný úřad.
Všichni se na mě mile usmívali. Paní na rejstříku trestů, dokonce i naše úchvatná studijní referentka. Úřednice na živnostenském úřadě mi všechno hezky poradily, samy vyplnily formuláře, paní v pokladně mi popřála hodně štěstí. Odcházela jsem jako vítěz.

Se rostoucí vzdálenností od "místa činu" mi ale začaly docházet další souvislosti. Finanční úřad bude chtít daně. Sociální úřad bude chtít zdravotní a důchodové pojištění. A oba dva jsou v Třinci. Takže cestování domů, někdy přes týden... budu chybět ve škole? Nebo se pokusím to vyřídit telefonicky?
Potom se přihrnuly pochyby. Bude mi to vůbec k něčemu? Když teď mám jednu jedinnou, zatím insolventní, klientku, budu mít v budoucnu nějaké zákazníky? Vydělám si něco abych mohla splatit své dluhy? Má to smysl?

Snad se zase přihodí něco, co mě postrčí dopředu, nějaké výzva, nějaký úkol. Když už jsem resignovala na styling jako koníček.