Tak jsem se zase uvrtala do něčeho, čeho teď lituju. Přiznám se, že ty tři stovky za tři hodiny mi přišla jako dobrá motivace. Jenže to mi ještě nějak nedocházelo, jak tvrdá práce to bude.

Ne, nefotím se „zvrhlým fotografem“, nehubnu, neučím se chodit na jehlách. Stojím modelem pro večerní kurz figurální kresby. Přesný opak modelky kterou si dneska pod tím pojmem představíte.

Nemůžu říct, že bych s činností „stát někomu modelem“ neměla zkušenosti. Kresba figury, ačkoli to není moje nejsilnější stránka mi za ty roky v ZUŠ nikdy nevadila, bavilo mě pozorovat, jak tělo funguje. Kreslila jsem někdy bez přestávky celou dobu, plně soustředěná na černé stopy po uhlu, proporce a postavu přede mnou. A když bylo třeba učit se fyziku nebo maturitní otázky, byla jsem to já, kdo na pohodlném polštáři z gauče, na stolečku před pozadím, na dvě hodiny ztuhl. Jakmile jsem pak položila nohy na zem, čekala mě tabulka čokolády, hrnek čaje a všeobecný vděk. V malé učebně byl pořád ruch, pořád se něco dělo a i když jsem se nepohnula ani o milimetr, rozhodně jsem se nenudila.

Tentokrát to bylo těžší.

Kurzy probíhají v podkrovním ateliéru obrovské školy, stojany mají na výšku více než dva metry a studenti zachycují realitu v životní velikosti. Model bývá nahý. A je ticho.

Seděla jsem tam na stole, uprostřed kroužku z obřích dřevotřískových desek zpoza nichž vykukovaly hlavy umění-chtivých slečen a paní a snažila se působit profesionálně. Do první přestávky to skutečně ještě šlo. Vyučující obcházela stojany, komentovala, telefonovala a něco se dělo. Po přestávce se už ale každý soustředil jen na svou práci, moje tělesná teplota se snížila a začala mi „dřevěnět“ noha. Když už jsem měla nehty téměř fialové, rozklepala jsem se zimou. Chtě nechtě musela paní „vrchní umělkyně :-)“ pro prodlužovačku, aby bylo možné zapojit ohřívací větráček. Díky němu utekla třetí hodina jako voda. Taktak jsem se stihla obléknout než do ateliéru vrazil školník a začal nás vyhánět. Ve spěchu jsem slíbila že přijdu i příště…a mi bylo slíbeno že příště dostanu i výplatu. Tak uvidím.

Nezbývá mi ale, něž se zamyslet nad tím, na kterou stranu barikády vlastně patřím. Z nostalgie jsem vytáhla papír a tužku a po paměti čmárám nahaté ženské. Třeba jednou něco ušetřím a budu naopak já poměřovat špejlí faldíky na břiše cizí slečny.