Minulý čtvrtek byla v showroomu Lindex prezentace jarní kolekce.
Pro nakupující to znamená, že už od ledna to bude v obchodech zase barevnější, nebudou chybět pestré punčochy, razící spodní prádlo a třpytivá bižuterie, kterou se dají dozdobit i tepláky.
Pro stylisty to znamená, že v místě, kterému vládne nesmírně vlídná a ochotná PR manažerka, už ze zimního seženou jenom pár svetříků a pokud chtějí něco v černé, mimo spodního prádla to vypadá spíše hodně barevně. Pokud ale budou potřebovat plavky, pak je připraveno snad pět modelů...a bude líp.
Pro bloggery to znamená (teda znamenalo) párty, setkávání, pojídání makronek a tataráku, popíjení sektu, focení, focení, focení, pomlouvání a okukování, a tak.
Pro mě to znamená... no, mimo výše uvedené a vzhledem k výše uvedenému, vyfiknout se.
Na podobné akce většinou chodím po vlastní ose. Jenom málokdy se stane, že před velkým setkáním sedím někde se spřátelenými bloggery na kafíčku, obrážím s nimi krámky v Palladiu a tak vůbec, dělám to, co se tak od slečen slušného postavení a vychování očekává. Ve většině případů návštěvu podobné akce spojím s nějakou pochůzkou, sebou táhnu něco těžkého navíc, dobíhám tramvaj a metro, nebo se motám nějak jinak.
Co se týče tahání těžkých báglů, tato stránka věci je vyřešena šatnou. Co se týče toho zbytku...na to, abych si sebou nosila převlečení a přezůvky už fakt nemám sílu, a považuju to za svého druhu lacinou pózu.
Prostě buď ať jsem jako třeba Loli, a chodím dokonale oblečená všude a přizpůsobuju program oblečení, nebo se obleču dobře a sebevědomě vztyčím prostředník na všechny, kteří si o tom myslí něco jiného a potřebují honit trendy. No, však už mě znáte. Plná huba hrdinských řečiček, ale nakonec se před štendrem div nesložím, ze strachu co by tomu řekli lidi. Moje sebevědomí a určitá zvrácená poloha perfekcionismu mi nejvíc komplikuje život právě tehdy, kdy se na vlastní pěst vydávám do jámy lvové módních kritiků. Můžu si stokrát říkat, že mě zajímá kolekce a nejdu se předvádět, ale to první co se na místě stane je, že mě desítky očí několikrát sjedou rentgenovým zrakem a něco si pomyslí, a ta malá holčička, co by si moc přála, aby ji všichni měli rádi, je z toho na prášky.
A přiznejme si, není to jenom oblečení. Velmi dobře si uvědomuju nedostatky mé postavy (kdo mě někdy viděl naživo, ví, co tím myslím), vlasy se chovají, jakoby tvar mé hlavy byl dokonalý. Ne že bych sama sebe neměla ráda, ale jsou věci, s kterými se nechlubím, které chci schovat, vymazat, vylepšit - což se mi ne vždy daří. A můžu si stokrát říkat, že tyhle nepěknosti už o mě každý ví. Klidnější tím nejsem.
Myslíte, že tohle může vyřešit jenom kus provazu a pár smyček? Překvapivě ano.
Ale vzhledem k tomu, že tohle nepíšu z nemocnice ani ze záhrobí, je asi jasné, že imaginaci jsem nakopla jiným směrem. Pár minut před odchodem z domu jsem objevila kroucenou šňůru a nechala se inspirovat různými, ne úplně slušnými, tumblr blogy. Vzhledem k tomu, jak se minimálně zezačátku slečny otáčely… jsem zvědavá, koho napadne něco podobného, a kdy.
Jaké je ponaučení? Pokud si nakreslíte (například) kosočtverec na čelo, nikdo nebude řešit, jestli máte nohy moc hubené nebo moc tlusté.
Ps: Vy všichni, kteří se tomu věnujete profesionálně, nekamenujte mě. Je to dekorace a taky první pokus, asi jako když dvouletý prcek čmárá pastelkou. (Ale začínám tak trochu doufat, že můj hasič-skaut se inspiruje.)
Pro nakupující to znamená, že už od ledna to bude v obchodech zase barevnější, nebudou chybět pestré punčochy, razící spodní prádlo a třpytivá bižuterie, kterou se dají dozdobit i tepláky.
Pro stylisty to znamená, že v místě, kterému vládne nesmírně vlídná a ochotná PR manažerka, už ze zimního seženou jenom pár svetříků a pokud chtějí něco v černé, mimo spodního prádla to vypadá spíše hodně barevně. Pokud ale budou potřebovat plavky, pak je připraveno snad pět modelů...a bude líp.
Pro bloggery to znamená (teda znamenalo) párty, setkávání, pojídání makronek a tataráku, popíjení sektu, focení, focení, focení, pomlouvání a okukování, a tak.
Pro mě to znamená... no, mimo výše uvedené a vzhledem k výše uvedenému, vyfiknout se.
Na podobné akce většinou chodím po vlastní ose. Jenom málokdy se stane, že před velkým setkáním sedím někde se spřátelenými bloggery na kafíčku, obrážím s nimi krámky v Palladiu a tak vůbec, dělám to, co se tak od slečen slušného postavení a vychování očekává. Ve většině případů návštěvu podobné akce spojím s nějakou pochůzkou, sebou táhnu něco těžkého navíc, dobíhám tramvaj a metro, nebo se motám nějak jinak.
Co se týče tahání těžkých báglů, tato stránka věci je vyřešena šatnou. Co se týče toho zbytku...na to, abych si sebou nosila převlečení a přezůvky už fakt nemám sílu, a považuju to za svého druhu lacinou pózu.
Prostě buď ať jsem jako třeba Loli, a chodím dokonale oblečená všude a přizpůsobuju program oblečení, nebo se obleču dobře a sebevědomě vztyčím prostředník na všechny, kteří si o tom myslí něco jiného a potřebují honit trendy. No, však už mě znáte. Plná huba hrdinských řečiček, ale nakonec se před štendrem div nesložím, ze strachu co by tomu řekli lidi. Moje sebevědomí a určitá zvrácená poloha perfekcionismu mi nejvíc komplikuje život právě tehdy, kdy se na vlastní pěst vydávám do jámy lvové módních kritiků. Můžu si stokrát říkat, že mě zajímá kolekce a nejdu se předvádět, ale to první co se na místě stane je, že mě desítky očí několikrát sjedou rentgenovým zrakem a něco si pomyslí, a ta malá holčička, co by si moc přála, aby ji všichni měli rádi, je z toho na prášky.
A přiznejme si, není to jenom oblečení. Velmi dobře si uvědomuju nedostatky mé postavy (kdo mě někdy viděl naživo, ví, co tím myslím), vlasy se chovají, jakoby tvar mé hlavy byl dokonalý. Ne že bych sama sebe neměla ráda, ale jsou věci, s kterými se nechlubím, které chci schovat, vymazat, vylepšit - což se mi ne vždy daří. A můžu si stokrát říkat, že tyhle nepěknosti už o mě každý ví. Klidnější tím nejsem.
Myslíte, že tohle může vyřešit jenom kus provazu a pár smyček? Překvapivě ano.
Ale vzhledem k tomu, že tohle nepíšu z nemocnice ani ze záhrobí, je asi jasné, že imaginaci jsem nakopla jiným směrem. Pár minut před odchodem z domu jsem objevila kroucenou šňůru a nechala se inspirovat různými, ne úplně slušnými, tumblr blogy. Vzhledem k tomu, jak se minimálně zezačátku slečny otáčely… jsem zvědavá, koho napadne něco podobného, a kdy.
 |
| Boty megasekáč, legíny Berschka, tunika DIY, provaz Flextex |
Jaké je ponaučení? Pokud si nakreslíte (například) kosočtverec na čelo, nikdo nebude řešit, jestli máte nohy moc hubené nebo moc tlusté.
Ps: Vy všichni, kteří se tomu věnujete profesionálně, nekamenujte mě. Je to dekorace a taky první pokus, asi jako když dvouletý prcek čmárá pastelkou. (Ale začínám tak trochu doufat, že můj hasič-skaut se inspiruje.)