Posledního půl roku jsem strávila v BOHO vinatge cocept store, to místo mám ráda, a majitelku Patricii Madarovou a její rodinu mám ráda opravdu hodně. Když mi nabídla, že bych si před obchodem v rámci Korzo Krymská mohla otevřít vlastní stáneček, rozhodla jsem se že jo.
Ve čtvrtek padla nabídka, v pátek jsem se rozhodla a v sobotu už stála s nůžkami v ruce před obchodem. V neděli jsem se cítila jako intenzivně ohraná hračka. A teď bych do toho šla klidně znova. Zážitek.
Se mnou a s vlasama je to dlouhý příběh, jehož začátky se ztrácí kdesi v mlhavém dávnověku. Zanedlouho to bude sedm let, co jsem si poprvé sáhla na cizí vlasy a začala uvažovat nad tím, jestli bych se hairstylingu neměla věnovat naplno. To uvažování bylo dlouhé a ani teď není tak úplně u konce. Postupně jsem česala plesy, svatby, módní přehlídky a focení. A bylo to jenom mírně mimo komfortní zónu. Neříkám, že se mi netřepaly ruce, ale jak to říct, při hairstylingu je fajn, že voda vrátí všechno do původní podoby. (Pokud vlasy neshoří.)
Loni na podzim přišla nová výzva. Dostala jsem se jako asistentka maskérů komparzu k natáčení seriálu. Dobové účesy, důraz na rychlost a pevnost. Jenomže u filmu nejde o jenom o účesy. Kadeřník bez nůžek si moc nestřihne. Jenom lakem ze zálesáka vojáka neuděláte.
Koupila jsem si první nůžky, našla první dobrovolníky a pustila se do učení. Na pankáče, jako se vším. A po půlroce a s prvními stálými klienty (zní to vznešeněji, než to je) se odhodlala přijmout výzvu. Korzo Krymská.
Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. A platí to i naopak. Na eliminaci možných průšvihů bylo třeba se pořádně zamyslet. Jaká jsou technická omezení? Jaká jsou praktická omezení a hlavně, na co si ještě můžu troufnout? Může mi do toho kecat úředník? (Ano, může. Stejně jako u tetování, na profesionální střih vlasů musíte mít papír.) A co lidi? Jak je přesvědčit?
Nakonec jsem se definitivně rozhodla nehrát si na hrdinu, a vzít to pozitivně. Kdy jindy mám možnost bezplatně potrénovat na různých typech vlasů?
Jak jsem snížila rizika pro mě i pro stříhané?
V kadeřnictví vám vlasy umyjou a stříhají mokré. Na ulici tohle nejde, rozprašovačem se provlhčí jen mírně a navíc, raději stříhám nemyté vlasy. (Je tak hezky vidět a cítit jejich struktura, směr růstu a slabé a silné stránky a desinfekce to jistí.)
Druhá věc je, že jsem začátečník. A tak jsem na listy papíru nakreslila mou omezenou nabídku. Zastřižení roztřepených konečků, zastřižené ofiny, zkrocení pánské hřívy a pletení copánků. Ukažte si, co chcete, to dostanete. Díky tomu jsem se dokázala domluvit i s lidmi hovořícími jinými jazyky (např. českým znakovým jazykem) nebo malými dětmi. A jak se domluvit na tom, o kolik zastřihneme? Ocelová šublera (posuvné měřidlo) se ukázala jako funkční nástroj kterému rozumí všichni.
Nakonec, bylo třeba promyslet obchodní model. Bylo by fér stříhat zadarmo, ale toho, co je zadarmo, si lidé obvykle neváží. Stříhat za ceník nepřipadalo v úvahu, kvůli úřadům, i když jsem si přála, aby se mi vrátily aspoň náklady na cestu. A tak byla cena dobrovolná. Sedněte si, vyberte si, co chcete, ostříhám vás a jestli budete spokojení a budete chtít něco zaplatit, můžete. U pokladny, mimo můj dohled, je velká sklenice na "spropitné". Anarchomodel, každému podle jeho potřeb, každému podle jeho možností.
Cedule "cena dobrovolná" myslím si, zafungovala. Lidé, kteří se do normálního salonu nedokopou a doma se neostříhají to vzali sportovně a nakonec jsem měla plno. Ty, kde bych mohla napáchat více škody než užitku, jsem rovnou posílala jinam, ti, kteří chtěli něco extra, byli varováni. Přes mírně vyděšené výrazy v průběhu, nakonec se všichni usmívali. Tak nevím.
Každý kadeřník asi viděl, že dělám dost věcí blbě. Já sama si taky dost dobře uvědomuju, že některé věci jsem mohla udělat jinak a lépe. Když už jsem balila, klepaly se mi ruce, píchalo mě celé tělo a neviděla jsem skoro na oči, přišel ke mě jeden pán. Že mě pozoroval, že je škoda, že už balím, že doufá, že se to uskuteční ještě někdy. Protože když ho stříhají v salonu, je to tak profesionální a sterilní, že je mu to až nepříjemné. A na mě je vidět láska a vášeň.
Asi jo. Nejsem úplně standardní. Jak často se vám stane, že před vámi klečí holka?
Ps: Jak to bylo s tím ustřiženým copem? Oslovila mě maminka (ne moc nadšeně) že její dcera by se chtěla nechat ostříhat. Ale jistě, beze všeho, co si budete přát? Slečna s nádhernou černou vlnitou hřívou do pasu ukázala po ramena. Opravdu? Ano. A vlasy budete chtít? A... ano. Poznačila jsem délku, svázala vlasy do copu a ustřihla. Tak 35 cm. Když slečna odcházela, vypadala spokojeně, jen trochu překvapeně. Ale extrémně jí to slušelo. Z obyčejné holky se proměnila v osobnost. <3 p="">
Ve čtvrtek padla nabídka, v pátek jsem se rozhodla a v sobotu už stála s nůžkami v ruce před obchodem. V neděli jsem se cítila jako intenzivně ohraná hračka. A teď bych do toho šla klidně znova. Zážitek.
Se mnou a s vlasama je to dlouhý příběh, jehož začátky se ztrácí kdesi v mlhavém dávnověku. Zanedlouho to bude sedm let, co jsem si poprvé sáhla na cizí vlasy a začala uvažovat nad tím, jestli bych se hairstylingu neměla věnovat naplno. To uvažování bylo dlouhé a ani teď není tak úplně u konce. Postupně jsem česala plesy, svatby, módní přehlídky a focení. A bylo to jenom mírně mimo komfortní zónu. Neříkám, že se mi netřepaly ruce, ale jak to říct, při hairstylingu je fajn, že voda vrátí všechno do původní podoby. (Pokud vlasy neshoří.)
Loni na podzim přišla nová výzva. Dostala jsem se jako asistentka maskérů komparzu k natáčení seriálu. Dobové účesy, důraz na rychlost a pevnost. Jenomže u filmu nejde o jenom o účesy. Kadeřník bez nůžek si moc nestřihne. Jenom lakem ze zálesáka vojáka neuděláte.
Koupila jsem si první nůžky, našla první dobrovolníky a pustila se do učení. Na pankáče, jako se vším. A po půlroce a s prvními stálými klienty (zní to vznešeněji, než to je) se odhodlala přijmout výzvu. Korzo Krymská.
Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. A platí to i naopak. Na eliminaci možných průšvihů bylo třeba se pořádně zamyslet. Jaká jsou technická omezení? Jaká jsou praktická omezení a hlavně, na co si ještě můžu troufnout? Může mi do toho kecat úředník? (Ano, může. Stejně jako u tetování, na profesionální střih vlasů musíte mít papír.) A co lidi? Jak je přesvědčit?
Nakonec jsem se definitivně rozhodla nehrát si na hrdinu, a vzít to pozitivně. Kdy jindy mám možnost bezplatně potrénovat na různých typech vlasů?
Jak jsem snížila rizika pro mě i pro stříhané?
V kadeřnictví vám vlasy umyjou a stříhají mokré. Na ulici tohle nejde, rozprašovačem se provlhčí jen mírně a navíc, raději stříhám nemyté vlasy. (Je tak hezky vidět a cítit jejich struktura, směr růstu a slabé a silné stránky a desinfekce to jistí.)
Druhá věc je, že jsem začátečník. A tak jsem na listy papíru nakreslila mou omezenou nabídku. Zastřižení roztřepených konečků, zastřižené ofiny, zkrocení pánské hřívy a pletení copánků. Ukažte si, co chcete, to dostanete. Díky tomu jsem se dokázala domluvit i s lidmi hovořícími jinými jazyky (např. českým znakovým jazykem) nebo malými dětmi. A jak se domluvit na tom, o kolik zastřihneme? Ocelová šublera (posuvné měřidlo) se ukázala jako funkční nástroj kterému rozumí všichni.
Nakonec, bylo třeba promyslet obchodní model. Bylo by fér stříhat zadarmo, ale toho, co je zadarmo, si lidé obvykle neváží. Stříhat za ceník nepřipadalo v úvahu, kvůli úřadům, i když jsem si přála, aby se mi vrátily aspoň náklady na cestu. A tak byla cena dobrovolná. Sedněte si, vyberte si, co chcete, ostříhám vás a jestli budete spokojení a budete chtít něco zaplatit, můžete. U pokladny, mimo můj dohled, je velká sklenice na "spropitné". Anarchomodel, každému podle jeho potřeb, každému podle jeho možností.
Každý kadeřník asi viděl, že dělám dost věcí blbě. Já sama si taky dost dobře uvědomuju, že některé věci jsem mohla udělat jinak a lépe. Když už jsem balila, klepaly se mi ruce, píchalo mě celé tělo a neviděla jsem skoro na oči, přišel ke mě jeden pán. Že mě pozoroval, že je škoda, že už balím, že doufá, že se to uskuteční ještě někdy. Protože když ho stříhají v salonu, je to tak profesionální a sterilní, že je mu to až nepříjemné. A na mě je vidět láska a vášeň.
Asi jo. Nejsem úplně standardní. Jak často se vám stane, že před vámi klečí holka?
Ps: Jak to bylo s tím ustřiženým copem? Oslovila mě maminka (ne moc nadšeně) že její dcera by se chtěla nechat ostříhat. Ale jistě, beze všeho, co si budete přát? Slečna s nádhernou černou vlnitou hřívou do pasu ukázala po ramena. Opravdu? Ano. A vlasy budete chtít? A... ano. Poznačila jsem délku, svázala vlasy do copu a ustřihla. Tak 35 cm. Když slečna odcházela, vypadala spokojeně, jen trochu překvapeně. Ale extrémně jí to slušelo. Z obyčejné holky se proměnila v osobnost. <3 p="">