Stojím před zrcadlem.
Velmi dobře nasvíceným velkým zrcadlem v prostorné koupelně.

A počítám vrásky. Ty na čele, které se každý den prohlubují.

Už mi není 20. Už si toho docela dost pamatuju. A přesto se pořád cítím na 19.

Narodila jsem se na MDŽ, zatímco se měnily směny a doktoři dávali karafiáty sestřičkám. A o dva roky a čtyři hodiny později se narodila moje sestra. V posledních letech, jsem spíše slavila jají narozeniny než své. Přišlo mi divné slavit své...stárnutí?

A tak stojím, pozoruju kruhy pod očima, jizvičky na zádech, špatné držení těla, strye, nafouklé břicho...a říkám si, asi jsem nejsem dívka. A jsem z toho lehce přecitlivělá, vrčím na ostatní.

Zrušila jsem plány na léto. Ztratila jsem iluze. V posledních několika týdnech.

Žádné bílé hedvábí a háčkovaná koronka čepce.
Neslibuj, co si nejsi jistý, že dokážeš splnit.

Žádná fashion. Raději snad nějaká reklama, pokud vůbec bych něco takového mohla dělat...


No, co na to říct. Asi začínám dospívat víc a víc. Čeká na mě bakalářka, testy ve škole. A příjemné čtení.
Poprvé jsem, místo po oblečení a po hadrách, začala toužit po knihách.


Umberto Eco - Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti - moje vysněné papírové krásky.