Shánění věcí je vždycky obtíž. Hlavně pro "začátečníky". Vlastně to bylo dalším důvodem, proč jsem celé tohle dobrodružství vymyslela.

Pokud chce stylista založit portfolio, musí mít peníze. Obchody půjčují oblečení jen na komerční focení a ještě ne všechny, takže nezbývá než aplikovat metodu "buy-and-return". Všechno koupit a potom vracet.  (Je docela těžké být stylistou-studentem. "Ahoj mami, prosím, pujč mi 15 tis. na oblečení, za týden ti to vrátím, neboj.") Nehledě na finanční stránku, prodavačky se při vracení zřídkakdy usmívají, jsou nepříjemné, chtějí podpisy, adresy, důvody. (Moc mě to mrzí, ale přítelovi se to na mě vůbec nelíbí L)

Ale když máte smlouvu která slibuje, že zboží bude vidět, je to jinak. Když se to dobře zorganizuje a promyslí, obejdete se i úplně bez peněz.
Jenom to zorganizovat a promyslet a takovou smlouvu získat.
To se ukázalo být poměrně velkým problémem.
Magazín sice bude veřejný, čtený ... ale není zavedený. V obchodech ho nikdo nezná. A protože šlo o první focení vůbec, se smlouvami a podobnými dohodami moc zkušeností nebylo.
(Kdysi dávno, na "Supermega kurzu pro stylisty" nám říkali, že si nás každý týden bude někdo najímat, dostaneme smlouvu a seznam obchodů a v těch nám všechno půjčí a ještě poděkují... v tomto bodě prosím všechny profesionály aby mi vysvětlili, jak to chodí ve skutečnosti.)

Naivně nakrmená z kurzu jsem čekala na smlouvu a nějaké zadání, co se značek týče. Odkud půjčovat? Odkud ne? Nebo minimálně rozhodnutí, jestli všechno má být z obchodů a dostupné čtenáři, nebo můžu použít věci z "fundusu".

Zasáhla chřipková epidemie a tak jsem nakonec, lehce zoufalá a jen několik dnů předem, napsala emaily do několika oděvních řetězců. Na "formální dopis" s odkazy na portfolia fotografa, vizážistky, moje, na karty modelek jsem dostala dvě odpovědi, z toho jedna sdělovala že "PR momentálně nemá čas a ozve se, až ho bude mít". Vstřícný email ze společnosti Mixer shoes mě udivil, ale potěšil. (Když se na vás vedoucí obchodu rozeřve s tím, že oni rozhodně nic nepůjčují, že boty nejdou v žádném případě vrátit a že kdybychom jí dali 2000 zálohu za boty za 700 jenom abychom je na druhý den vrátili, tak by si ji asi musela strčit za klobouk, nečekáte vstřícnou odpověď jejího nadřízeného.)

Jinak se neozval nikdo. Z magazínu mi naštěstí poslali své údaje a tak jsem si je jednoduše vepsala do vlastní smlouvy. Trochu mě to uklidnilo, konečně jsem věděla jak na tom jsem. Je to jenom na mě.

Mohla jsem vyrazit.