Měla bys ze sebou něco dělat. Najdi si práci. Vydělávej. Dělej něco pořádného. Dělej něco smysluplného. Dej se do pořádku. Chovej se jako dospělá.
haha.
Věděla jsem, že období po ukončení studia není snadné. Ale že to bude takové, to jsem si raději nepředstavovala.
Je to tak easy, řídit se tím, co ti říkají ostatní, že je správné a dobré, a nemít za nic zodpovědnost. Jenomže když pak přijde ta chvíle "rozhodni se sám", najednou to je peklo, a není cesty ven. Najednou zjistíš že jsi poslední roky tak přebíral co chtějí a mají rádi ostatní, že nemáš nic svého. Že tvoje hobby nejsou tvoje ale cizí, že tvoje oblíbená jídla nejsou tvoje ale cizí, že nemáš svůj čas, prostor, život, nic.
Ono je totiž hezké být nesobecký a dělat všechno pro ostatní, pečovat o lidi kolem sebe a mít je rád, ale kde je ta hranice? Ta chvíle kdy se to láme a sám sobě nekoupíš suchý rohlík, aby zbylo na jiné, a pokud koupíš, zahrneš se výčitkami a pečivo hořkne slzami, káva se mění v břečku a nové hadry máš chuť hodit do popelnice, jen hlavně tu chybu nějak napravit, nebyt poživačná pipina co nemyslí na jiné.
A tak je všechno špatně,všechno rozdáš a nic nemáš zpět, protože co máš, to odmítneš, že si to nezasloužíš, a potom jednou přijde tolik emoce že prázdné srdce pukne a pak už nezbývá než příjímat, hrob založený věnci a svíčky v červeném plastu, a i po dvou letech po tobě všichni vzdychají a vzývají tě jako světici, no co z toho? Nic.
A pak je to trapné, všichni se ptají co chceš, a ty říkáš nic, a nic, neb jenom nějakou hloupou drobnost, ze sobeckého strachu a snad i pro pocit vlastní skromné nadřazenosti, a stěny se hroutí do sebe jako džbán na hrčířském kruhu, který špatně uchopíš.
A všichni se ptají tak co chceš, a ty nevíš, protože ses naučil nic nechtít, o ničem nesnít, aby ses vyhnul zklamání, nedokážeš si představit že bys si něco přál jenom tak pro sebe, a už vůbec nemáš tušení, jak bys s tím pak naložil. Stojíš na cestě a když máš možnost volby, sedíš s rukama v dlaních a brečíš, protože volit sám za sebe tě nikdo nenaučil.
A že to není pořád? Není, ale nic to neznamená, když se zase vrátíš do vyjetých kolejí.
haha.
Věděla jsem, že období po ukončení studia není snadné. Ale že to bude takové, to jsem si raději nepředstavovala.
Je to tak easy, řídit se tím, co ti říkají ostatní, že je správné a dobré, a nemít za nic zodpovědnost. Jenomže když pak přijde ta chvíle "rozhodni se sám", najednou to je peklo, a není cesty ven. Najednou zjistíš že jsi poslední roky tak přebíral co chtějí a mají rádi ostatní, že nemáš nic svého. Že tvoje hobby nejsou tvoje ale cizí, že tvoje oblíbená jídla nejsou tvoje ale cizí, že nemáš svůj čas, prostor, život, nic.
Ono je totiž hezké být nesobecký a dělat všechno pro ostatní, pečovat o lidi kolem sebe a mít je rád, ale kde je ta hranice? Ta chvíle kdy se to láme a sám sobě nekoupíš suchý rohlík, aby zbylo na jiné, a pokud koupíš, zahrneš se výčitkami a pečivo hořkne slzami, káva se mění v břečku a nové hadry máš chuť hodit do popelnice, jen hlavně tu chybu nějak napravit, nebyt poživačná pipina co nemyslí na jiné.
A tak je všechno špatně,všechno rozdáš a nic nemáš zpět, protože co máš, to odmítneš, že si to nezasloužíš, a potom jednou přijde tolik emoce že prázdné srdce pukne a pak už nezbývá než příjímat, hrob založený věnci a svíčky v červeném plastu, a i po dvou letech po tobě všichni vzdychají a vzývají tě jako světici, no co z toho? Nic.
A pak je to trapné, všichni se ptají co chceš, a ty říkáš nic, a nic, neb jenom nějakou hloupou drobnost, ze sobeckého strachu a snad i pro pocit vlastní skromné nadřazenosti, a stěny se hroutí do sebe jako džbán na hrčířském kruhu, který špatně uchopíš.
A všichni se ptají tak co chceš, a ty nevíš, protože ses naučil nic nechtít, o ničem nesnít, aby ses vyhnul zklamání, nedokážeš si představit že bys si něco přál jenom tak pro sebe, a už vůbec nemáš tušení, jak bys s tím pak naložil. Stojíš na cestě a když máš možnost volby, sedíš s rukama v dlaních a brečíš, protože volit sám za sebe tě nikdo nenaučil.
A že to není pořád? Není, ale nic to neznamená, když se zase vrátíš do vyjetých kolejí.
