DURDUIN

"Ahoj, jdeš zítra na Brejchu?" "Ahoj, ne nejdu, nemám lístky..." "Na to se neptám, já mám lístky, tak pojď se mnou..."

A tak jsem šla. Šla jsem na přehlídku návrháře, kterého jsem do té doby znala jenom z vyprávění o tom, že je to ten nej vyučující v celé Plzni. Že je prostě dobrej. Jak moc? Na to jsem byla zvědavá...

První co na přehlídce upoutalo pozornost byly masivní květinové čelenky a jemně podtupírované culíky modelek, které spolu s lehkým líčením vytvářely dívčí až romantický look. Tohle ale rozhodně nebylo to nejdůležitější.

Hlavním bodem programu uvedeného fotografie mi bloggerek byly modely samotné. Mě zvedly ze židle košilové šaty a to rozhodně ne v tom špatném slova smyslu. Šaty tohoto střihu jsem si navykla nosit v těch největších parnech, protože tělu poskytují dostatek prostoru, a stejnětak je ráda obleču i ve dnech kdy je deštivo, tak akorát na vysoké boty a legíny. Podobně nesmrtelnou stálicí mého šatníku jsou i sukně, vpředu kratší, které Pavel Brejcha představil dokonale propracované a elegantní, tak jak to já ušít nedokážu ani kdybych se postavila na hlavu a stříhala ušima. Za zmínku stojí i úzké kalhoty (které ale pro zadky veliksoti 40 asi nejsou vhodné). Bílá, černá, odstíny modré a pár doplňkových studených odstínů jsou fajn protikladem toho, co je aktuálně v obchodech, s obligátní vínovou v čele. Příjemně osvěžující!

Zdroj: Maud Homme

Takže jaký že to ten Brejcha je? Moc dobrej! Opravdu.

Více:
pavelbrejcha.com
Line na FB

(Navíc má teď novou marketingovou ředitelku Katarínu Král, takže o něm najisto ještě dost uslyšíme. )

S Katarínou Král, která to zařídila a Alicí, na jejíž foťák nás vycvakli.

Ps: Když se na sebe před odchodem z domu dívám do zrcadla, připadám si celkem hezká, zajímavá, že mi to i sluší. A pak mě nědko vyfotí a všechno je pryč. Máte to tak taky?

Sobotní večer PFW neskončil s odchodem poslední modelky v prádle Zuzky Kubíčkové. Během chvilky byl celý kouzelnický koutek uklizen a mohlo začít další show, tentokrát pod taktovkou slovenského návrháře Marcela Holubce. Bratislavští bratři nám poslali to nejlepší, co bylo vidět u nich, a jako obvykle, se nespletli. Marcel Holubec, o kterém si toho můžete dost přečíst na blogu Tonbogirl, se představil v plné parádě.

Minimalistické nasvícení, minimalistická hudba, minimalistická choreografie, a rozhodně ne romantické oblečení. Kontrast oproti Staré škebli byl obrovský.
Modely v černé a bílé, doplněné o stříbrné zipy, lesklé plochy, řetízky, průhledný tyl... i když toho bylo dost, rozhodně to stálo za to. Pánské i dámské modely byly doplněny rukavičkami a látkovými šperky, někdy použitými jako náhrdelníky, jindy jako čelenky. Průsvitné košile přímo volaly o doplněné prádlem od Zuzky Kubíčkové a vazba mezi oběma show byla i v jiné rovině. Jestliže nad dámským prádlem s průstřihy kalhotek vzdychali pánové, Marcel Holubec jistě potěšil přítomné dámy. Nedokážu si vysvětlit, proč by jinak po mole kráčel svalovec ve vypasovaném průsvitném triku a mikroslipech. Ženy to ale hned pochopily a odměnily ho potleskem. :-D

http://koktail.pravda.sk

http://koktail.pravda.sk

Loli, vidíš to? zdroj: koktail.pravda.sk

Co na něj říkáte?  zdroj: koktail.pravda.sk

Kdybych si s této přehlídky měla vybrat, pak rozhodně bílé košile a černé šortky, které byly vzadu delší než vpředu. Celou dobu jsem ale musela myslet na Loli, která má sice teď v NY lepší zábavu, ale tyhle kousky by ji určitě nadchly.

V pátek večer, po show Jakuba Polanky jsem zkontrolovala zprávy a vykvíkla radostí. Byla tam!

 Zuzce Kubíčkové zůstalo pár vstupenek a na svých stránkách o ně uspořádala soutěžní klání ve veršování, a že jsme se tvářily zheble, tématem byla Stará škeble... neboli název minikolekce. Přízní osudu a tak trochu vlastním přičiněním jsem se dostala na guestlist akce, o které paní v trafice vůbec netušila a která měla tak trochu tajuplný název.

Dříve než nad Prahou zapadlo slunce, ušila jsem si šaty, načančala se a vyrazila za svou touhou. Reportáž na kultovním blogu 11 koček je lepším lákadlem, ne zrcátko pro straku a já jsem se skutečně nemohla dočkat. V nacpaném lounge se šuškalo, že možná přijde i kouzelník... a taky že jo!

 Uprostřed vstupu na molo, zahrazeného bílými zábradlíčky, stál objekt. Možná převlékací kabinka, možná klec na dravé zvíře, možná kabina výtahu...zvědavostí jsem hořela a myslím, že i ostatní na tom byli podobně. Pak zhasla světla, spustily se vyvíječe dýmu, které zahalily budku mlhou a hudba pomalu nabírala na síle. Od fotokoutku rozvážným krokem přicházel Kouzelník, tuším, že zosobněn českým bloggerem a modelem, tentokrát ne na zeleno, ale na platinovou blond. V tmavých kalhotách, bílé košili a kožených šlích ZK se pomalu přesunul k budce, ukázal, že mimo spouštěcího rudého závěsu se jedná o zcela uzavřenou klec, závěs zatáhl a abrakadabra, z kabinky vystoupila modelka v nádherném kabátu, s makeupen ve stylu Chanel FW2012 a hladkým účesem s položenou vlnou. Pod černým kabátem, z kterého jí její pán galantně pomohl, se skrývala sada dokonalého černého spodního prádla, včetně podvazů a punčoch. Ách!

 Modelka v prádle zmizela za závěsem, čáry máry, místo ní se objevila jiná, v blůzce a široké kolové sukni ala New Look. Tentokrát se striptýz nekonal, a dáma si galantně sedla na připravenou židličku...

 Celkově, za vydatné pomoci Kouzelníka, Zuzka Kubíčková v kolekci Stará škeble představila čtyři kabáty, dvoje "šaty" a čtvero setů luxusního spodního prádla, pošitého perličkami, kamínky, pajetkami. Některé z modelek byly štíhlé jako sedm hladových let, korzetové pásy by snad někomu posloužily jako obojek... ale bylo to nádherné.

Kočky sice píšou, že "Kolekce prádla a kabátů s vtipným názvem Stará škeble je čistým plodem Zuzčiny fantazie a není určena k běžnému nošení.", ale já bych to formulovala jinak. Stará škeble je kolekce, kterou byste nejraději nosili každý den a každou noc. Jenom to možná bude chtít více odvahy, než je běžně k mání. Jsem si jistá, že v kalhotkách s perličkami bych zvládla jakýkoli každodenní boj mnohem sebevědoměji. (a ještě bych posilovala nohy, protože bych si asi nesedla) 

 Bylo to prostě WOW! a podle síly potlesku názor sdíleli všichni zůčastnění. Bohužel, bohudík, jinde než tady se nejnovější Zuzčiny kousky neobjevily. V showroomu v Salmovském paláci viselo jen pár kousků z minulé kolekce (takové ty naducané) a hromada kultovních psaníček. A tak, i když nejsem škeblátor (nikdy neříkej nikdy!), jsem si stejně svou touhu splnila.

Here is it!

 Tak, jako to mohl udělat kdokoli z vás, jsem si za 250 Kč v místní trafice koupila vstupenku na show Jakuba Polanky. Nechat Prague Fashion Weekend proběhnout jenom tak bez účasti jenom proto, že nejde na ruku neznámým bloggerům, to je, podle mě, známka arogance vůči módě jako takové.
Příjemný páteční večer prozářený sluncem, na Míráku burčákobraní a všude jinde klid.

Na tom co si vezmu na sebe, jsem si dala opravdu záležet. Oběhala jsem obchody, byla jsem ochotná utrácet, ale nikde nic zajímavého. Vytahala jsem ze skříní snad všechno a nejen ze skříní, ale i z krabic s nápisem fundus. Po hodině zkoušení a hledání jsem se zoufale sesula na zem doprostřed toho šíleného výbuchu hader a pláč byl na krajíčku. Jak můžu jít na takovou akci, když nemám co na sebe?!
Utěšovala jsem se sice tím, že pravděpodobně tam budou jak lidé v jeansech, tak ve večerních šatech, ale najít vhodný kompromis mezi tím co mi sluší, mezi tím co je můj styl a tím, co je vhodné se zdálo být nad moje síly. Nic však není tak horké, jako se uvaří a nakonec jsem z šuplíku vytáhla "úplet s dírou", který jsem jako top nosila loni. A ejhle, inspirace se našla, přidala jsem ještě jednu díru, sundala podprsenku, vpředu sepnula zicherkou... Skvěle, vstupenka nepropadne.

Na Hradčanské náměstí se zvolna snášel soumrak. Lounge byla opravdu miniaturní, jediné lepší posezení na schůdcích hned na proti baru obsazené smetánkou. Před záchody nekonečná fronta. Pán se snažil fotit před logoboardem, ale pokud tady byli nějací streetstyle bloggeři, pak byli už asi unavení, protože fotit jsem viděla jen Paulínu.




Nicméně, v Maybeline stánku je možné se nechat nalíčit, u Nikona vyfotit a free jsou taky lahvičky s Matonkou. (To si mohli nechat a zakrýt jednu ze střech igelitem...?)

Postupně se lounge začal čím dál více zaplňovat, poslední půl hodinu jsme stáli hlava na hlavě a skoro nebylo možné se pohnout. Jakub Polanka nalákal opravdu hodně lidí, kteří se tu tísnili tělo na tělo, Dior na New Yorker a jehly na kecky. Někteří nepřehlédnutelní, jako třeba mladík s perleťovým kolečkem velikosti víčka od zavařovačky v nose. Když mluvil, "víčko" nadskakovalo jako víčko na komínku traktoru a když se špatně ohnal, musel ho sbírat ze země. Taky tady byla vysoká hubená paní, v hranaté bundě Marni for HM, puntíkaté halenečce... se dvěma naducanými culíčky, kterými během řeči pořád pohazovala a rozkošně se u toho culila. Toddlers and Tiaras?

Ze samotné přehlídky fotky nemám. Už dávno jsem zjistila, že raději nasávám atmosféru, než pozoruju svět přes sterilní optiku foťáku. Navíc, fotek je všude možně plno a mnohem lepších, než bych byla schopna vyfotit z poslední řady...

Přehlídka Jakuba Polanky začala s mírným dvacetiminutovým zpožděním a to variací na gregoriánský chorál.
První modely kombinovaly kalhoty ala Marlene s koženými "krunýři". Šedá látka a šedě zašlá kůže, temný hudební doprovod...postupně se hudba změnila a z temné vize se vyloupl Polanka tak, jak ho známe. Úplety, hedvábí, propracované - jednoduché střihy, splývání a vlání. Polankovské barvy jako je šedá a odstíny fialové tentokrát doplnila i lahvově zelená. (což mě utvrdilo v tom, že tuhle barvu si do šatníku musím pořídit aspoň na něčem malém) Bylo to krásné, mělo to jednoznačně rozpoznatelný rukopis, ale také v tom byl lehce cítit tlak, pod kterým kolekce zřejmě vznikala. Inzerovaná temnota rozhodně neprovázela všechny modely, efektní "šedé ruce" měly jen dvě z mnoha modelek... jenomže málokdo z nás vidí za všechno to pozlátko a přiznejme si, letošní podzim je pro návrháře skutečně náročný. Každá z módních akcí totiž vyžaduje kolekci, která ještě nebyla jinde představena. Legrace? Ne tak docela. Znamená to, že pokud se účastníte obou Prague Fashion...během dvou týdnů musíte představit dvě kolekce. Když to má méně než pět modelů, je to moc krátké, takže je jich třeba aspoň deset. Když jste považován za důležitého, ani to nestačí... A tak ucelený desetimodelový koncept doplňujete tím, co po nocích došíváte a co by k tomu mohlo zapadat. A další týden to musí být minimálně stejně dobré. 

Pro mě byla hlavní část show skvělá. Perfektní kalhoty, odkazy na raný středověk, dobré světlo i hudba... Bylo to jiné než minulé věci, bylo to přesně takové, jaké to mělo být.

www.fashionweekend.cz

To že ostatní modely odpovídaly obvyklé tvorbě více, než tomu co bylo inzerováno, mi nijak nevadí. Tuším proč tomu tak bylo a není nutné při každé nové modelce znova hledá sanici pod židlí.

Ehm...vlastně, mimo dokonalý úvod mě zaujaly ještě dvě věci. Jedna z modelek neuměla chodit. Při chůzi se klátila a cukala sebou tak, že jsem měla pocit, že se musí okamžitě složit na zem v nějakém záchvatu.

To je ona, jak ji zachytila Ceady z http://thelifeofceady.blogspot.cz

Tím, co mě zaujalo nejvíce, je tento model, respektive, jeho konečný styling. Ceady která seděla v první řadě se to podařilo krásně zachytit. Zkrátka, pokud máte krásná a citlivá ňadra, na tyhle šaty to asi nebude.  ;-)

http://thelifeofceady.blogspot.cz

Celkově to byl příjemný večer. Popovídala jsem si se zajímavými lidmi a nakonec mrtvá padla do postele.

Kutnohorští jsou prý děsně na prachy, turisty pohrdají a obecně, pohrdají všemi nekutnohorskými.
Ale podle všeho tomu tak bylo odedávna a je jen otázka zda oné dávno má kořeny spíše ve stříbře, nebo v nevraživosti mezi rody Přemyslovců a Slavníkovců, která vyvrcholila scénami jako z akčního filmu.
Kutnohorští jsou si velmi dobře vědomi, že jsou mnohem více, než nějací pražáci  - anebo alespoň takto mi svůj domov popisovala Karíma.

Faktem je, že Kutná Hora je místo s bohatou historií, krásnými stavbami, trochou barokní extravagance a vůči turismu relativně uzavřené.


Pokud se do tohoto zakletého města dostanete, rozhodně nesmíte zapomenout navštívit místní Kostnici.
Nějaký svatý muž zde kdysi rozprášil hlínu pocházející z Palestiny a průměrný hluboce věřící středověký Evropan ihned pochopil, to je nejlepší místo na posmrtné spočinutí. Kde je Svatá půda, tam jdou duše rovnou do nebe. To je přece jasné jako facka.
Neumím si představit jaká to asi musela být chuťovka, když sem přiváželi mrtvé až z Německa či Belgie, ale budiž, hřbitůvek se rozrůstal, přilehlý klášter vzkvétal a přítrž tomu učinili až Husité, se svým osobitým přístupem k historickým památkám. (Napadá mě, jestli ti památkáři co povolili srovnat se zemí art deco dům na Václaváku, nejsou taky příznivci Husitského hnutí...) Klášter lehl popelem, hřbitov se rozrostl o další mrtvé a nakonec byl z části zrušen a kosti vykopány a položeny u kostela na veliké kupy.
Kreativní barokní člověk měl dost materiálu k tomu, jak vyjádřit, že smrt je tady s námi.




 Lebčičky jsou dnes zase v módě, kdo nenavštíví Kostnici, je out. Japonci, Čínané, Španělé...ti všichni už to pochopili. Proto se nedivte, když uvnitř nebude moc k hnutí. A na rozdíl od minulých let, nečekejte, že si odnesete nějakou tu autentickou vzpomínku na morové epidemie. Mají nainstalované alarmy. (Než byla Kostnice zrekonstruována, kostičkám prý nešlo odolat...)

Hned nedaleko Kostnice se nachází Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o Unesco památku, ve zdech byli pohřbeni místní mniši. Oproti předešlému docela nuda.

Davy turistů však přitahuje i jiný křesťanský svatostánek, a to Chrám sv. Barbory. Je to tak trochu honítko ega místních měšťanů, postavené jako konkurence Chrámu sv. Víta v Praze a k tomu má ještě další bonusy. Jednotlivé postranní kaple byly "soukromé", každá s jinou výzdobou a často i s vlastním církevním personálem, a sloužily pro osobní reprezentaci jednotlivých rodin.  Takhle se to dělá ve velkém stylu, kam se hrabou dnešní kmotři a kmotříčci.



Ale nejen chrámy vypovídají o místní nátuře. Říká vám něco GASK? Galerie Středočeského kraje sídlí v nádherné budově bývalé Jezuitské koleje. Je vybavena dětským koutkem, výborným knihkupectvím, šatnou, kvalitním designem a na stěnách visí hádanky a hry na magnetických tabulích. Taky je tam někde pár iluminovaných listů, v celkové ceně 17 milionů, kterou si někdejší hejtman, známý milovník vína, pro svou oblíbenou galerii koupil. Méně okouzlující je personální obsazení. Řekněme, že paní ředitelka se na místo zřejmě tak trošku proRathovala, na triku má nějaké ty podezření na plagiátorství a minimálně ve svém životopise hrdinně lhala. Čisté stěny Jezuitské koleje si nejen podle mého mínění zasluhují i čistý obsah a tak jsme se rozhodli na výstavu, z protestních důvodů, nejít. ;-)

Oželeli jsme také průvodcovanou prohlídku Vlašského dvora, bývalého královského sídla a centrální mincovny. Místo je to příjemné, mají tady plakáty na výstavu mučících nástrojů (jak originální), kašnu a lavičky. Dokonce je možné zde konat i svatební obřady. (Jeden takový mě čeká v sobotu)

Místo galerie a prohlídky "hradu" jsme si dali výborný oběd v místní dobové restauraci Dačický. Pokud vás neobtěžují vyšší ceny a názvy jídel ve stylu "prdelka naší děvečky", jedná se o příjemný lokál s dobrým pivem a kuchyní.;-)

Co dalšího je třeba vědět? Pokud přijedete autem, o víkendu je možné parkovat bezplatně prakticky kdekoli, jediné otevřené obchody jsou ty se suvenýry. Pokud chcete navštívit památky, vyplatí se u pokladny požádat o vstupenku na tři nebo čtyři místa zároveň (oba chrámy, Kostnice, GASK), studenti, děti a důchodci mají slevu. Mimo to je možné navštívit i Kutnohorské podzemí a muzeum hornictví. Kutání tady už oficiálně skončilo, neoficiálně se ale směle pokračuje, protože místní mají osobitý naturel a pořád doufají, že kdesi ve sklepě je zakopaný hrnec stříbra nebo zlata.