DURDUIN

 Co je jednoznačně největší atrakce Designbloku?
Přece stánek Nokie, kde si můžete vyrobit vlastní mobil!

 Pro inspiraci jsou všechny vystaveny na poličkách...

 K dispozici jsou pilky na železo i dřevo, svěráky, vrtačka, vruty, kladiva, kleště...a tavící pistole.

 Někteří, jako fotografka Míša, si vystačí s běžnějšími materiály, jako je samolepící papír, plexisklo a kousky lega.

 To nejlepší na konec. Každý z vystavených mobilů můžete "olajkovat" smajlíkem. A ten, kdo bude mít v neděli smajlíků nejvíc, získá opravdický.

No, kdybyste nevěděli kam to přilepit, model číslo 142 protestovat nebude.
A já taky ne. Můj starý chudáček už se pozvolna rozpadá... ;-)

Úplně často se nestává, že bych si byla výrazně nejistá. Obvykle dělám věci, o kterých už jsem slyšela, které už jsem měla nějak možnost pochopit nebo aspoň okoukat.

Ale tentokrát je to úplně neznámá voda.

Budu psát pro školní časopis. Odborný školní časopis. Budu zřejmě dělat rozhovory, reportáže ... a to všechno o ekonomii, s lidmi kteří ekonomií žijí, kteří o ní napsali desítky knih...

Kdybych to měla přirovnat ke světu módy, pak lidé z redakce běžně komunikují s takovými špičkami, jako je v módě Karl Lagerfeld nebo Anna Wintour.

Uf. Mám motivaci dávat ve škole pozor. Protože tohle není psaní o něčem, co zbytek světa považuje za malichernost a vlastně nikdo tomu moc nerozumí. Tohle je pravý opak.

Jsem zvědavá sama na sebe, jak to zvládnu.

Jídlo dělá hezká těla.

A to nejenom dlouhodobě, ale i krátkodobě. Jsou jídla, která se k určitému oblečení nebo situaci moc nehodí.

A možná, že to, co dáváme do sebe, ovlivňuje mínění ostatních skoro tak jako to, co máme na sobě.

Vlastně, vzniká na to mnoho různých projektů, jeden docela sadomasochisticky fotí lidi nad plným talířem, ale před jídlem! Jakoby to, jestli máme raději čokoládovou nebo jahodovou zmrzlinu, jestli preferujeme salát nebo stejk a co si lijeme na hotdog, říkalo něco o naší osobnosti.

A vlastně, jako by národní jídlo říkalo mnoho o tom, jak fungují jeho hlavní jedlíci.

Jak vypadá takový jedlík klobásy?
Asi ji bude mít na tácku, asi s chlebem, možná křen...a bude to jíst rukama, klobása s křupnutím vejde v jeho ústa... No, mi se rozhodně nevybaví štíhlá slečna v módním outfitu...

A co jedlík suši? Hůlkami nabere sousto a dlouhým obloukem ho nese do úst, případně předem namočí do wasabi...

Co milovník svíčkové? Šest knedlíků, ukrojí si kousek, ponoří do omáčky, připíchne kousek masa s brusinkami a nese do pusy, natěšený na chuťový orgasmus...

Nebo takový jedlík pořádného hamburgeru? Houska přes půl talíře, uvnitř karbenátky, zeleninka, majonéza, oběma rukama to stiskne a pokouší se ukousnout...

Jak by asi měl vypadat člověk milující saláty? Vidličkou napichuje drobné křupavé kousky, možná lehce polité dresingem...

Co milovníci špaget? Co ti s langošema, kuřaty s rýží, grilovaným pstruhem, smaženými tvarůžky?

A to jsme se dostali jenom k "hlavním" jídlům. Pak máme celou řadu dezertů, od zmrzlin až po obligátní makronky...u kterých vzhled průměrného uživatele známe poměrně dobře.

I já mám o uživatelích různých pokrmů představy, občas značně idealistické. Ale pokrm si vás prostě přizpůsobí k obrazu svému. Něco se příborem jíst nedá, něco naopak ne bez příboru. A konečně, když je hlad, padají veškeré iluze.

Už nebudu jezdit ze Smíchovského nádraží tak často. Místní maxipárky a pivo v kelímku jsou však kultem. Množství lidí čekající na vlak na Beroun, kravaťáci, slečinky i bezzubé stařenky, všichni olizující kečup z párku silně přesahujícím rohlík. Nejinak maminky s kočárky nebo puberťáci. Sama jsem se tak stravovala mnohokrát. Ale maxipárek z nás udělal jeden druh, myslící na to, jak se nepokydat dírou na opačném konci a dlouhou uzenku za 13kč si náležitě užít.

Jídlo si člověka přizpůsobí. Se sestrou jsem včera byla na obědě, v hamburgrárně kousíček nad zastávkou Husinecká. Nikdy předtím jsem něco takového neměla a čekala jsem to...menší. A zatímco moje štíhloruká sestra sofistikovaného stolování do sebe oběma rukama cpala Elvise, až jí majonéza tekla po prstech, já jsem se do sebe pokoušela vecpat Tower vysoký přes 15cm a zvolila jsem metodu postupného rozebírání. Takže taky to mělo co do činění s hořčicí na rukách. Dívaly jsme se na sebe a pochopily, že hamburgery z nás dělají "americká prasata". Respektive, že to, jak člověk vypadá u jídla, není ani tak chybou jeho, jako jídla. Ani nás nenapadlo, postupně ukrajovat kousky dostupným plastovým příborem. A tak jsme se zasmály, nacpaly a jede se dál. Ale náhodný kolemjdoucí by si asi řekl něco o nenažraných...

Jídlo je prostě zvláštní. Jenom pozorovat, kdo si co dává na rautech. I když jsou všichni značkoví a oblekoví, v jídle se projeví víc. Ženy si například nedávají guláš, žebírka... je to proto, že je to bráno jako chlapské jídlo? Naopak, muži nepostávají u fontány s čokoládou. Je to zženštilé nebo nemají rádi čokoládu?

A co si pomyslíte o slečně, která si dopřává tatarák?

Soudíte někdy podle jídla? Když se vám někdo líbí, sledujete, co si objednává? Měníte s kamarádkami a partnery své chuťové návyky? A jakou zmrzlinu byste si vybrali podle v testu v Bravíčku?

Každý má právo mít a vyjádřit svůj názor. To co člověka s názorem odlišuje od štamgasta, který v hospodě nadává na politiku, je schopnost svůj názor obhájit. 
Bohužel, blogísková scéna je často scénou bez názoru. 

Napsala mi Janka, abych se vyjádřila k článku, který vyšel v České pozici. O tom, že módní blogy jsou jenom bubliny, které s velkou pompou splasknou jako ta hypoteční, která v roce 2008 způsobila to, čemu říkáme ekonomická krize. A tak mi nemějte za zlé, když se vyjádřím. Obhajoba ovšem nebude probíhat v komentářích - ale velmi ráda si s vámi popovídám přes skype, případně při osobním setkání.

Předně, odpusťme si poznámky, že autor je muž a že tedy módě nemůže rozumět. Ačkoli rozhořčené mládí by to mohlo hnát k podobným proklamacím (doplněným o obligátní "určitě se neumí obléknout") rozumět módě je často něco úplně jiného, než se "skvěle" oblékat.
Rozumět totiž znamená vědět o čem je řeč, znát, chápat. A to je to, co podle autora, bloggerům velmi často chybí - a s čím zcela souhlasím i já. ( Zatím co autor tuto problematiku řeší globálně, já se na ni obrátím spíše z pohledu českého,protože českou blogovou scénu dobře znám, každý týden zpracovávám její přehled pro CZOF a dost nad tím úpím.)

Otevřeme si tedy seznam sledovaných blogů, a podívejme se na ně z trochu jiných hledisek, než z jakých jsme zvyklí. Nehodnoťme chvíli krásu autorky a počty nových kousků týdně ale to, co je za tím vším a kolik tam toho je. (Tady zřejmě budu subjektivní, ale je to tím, že ne všechny znám osobně tak dobře, abych mohla být objektivní.) Je míra znalostí nějak spjata s popularitou blogu?

Máme tady módní teoretiky, lidi, kteří se o módu hluboce zajímají, a mnoho činností je pro ně úlitbou bohům - čtenářům. Jedním z teoretiků je Nadia - která svůj blog už poněkolikáté zrušila, neumí psát česky... ale když odolá návalům svého mladého nadšení nad něčím co se jí líbí, dokáže hluboce psát o životech módních velikánů, které má v malíčku. Je tady Evička Došková, která se pohybuje na zvláštní hranici mezi haute couture a punkem, ale jejíž články pro jiná než blogísková média jsou prostě dokonalé. A pak je tady Vítěslav, ten co má jasnou vizi jak změnit společnost k lepšímu za použití metod dávno minulých. Je to nostalgik, trochu snob (užívá si to), ale dobře ví, o čem mluví a nebojí se si zjistit to, o čem toho moc neví.

Máme tady módní praktiky. Ty, kteří mají nejvyšší čtenosti, ať už proto, že praxi získali na blogu, nebo založili blog na základě praxe. Doslova světovou praxi má Eva Schön. Vzdělání v oboru má Nika Chic, Loli nasává trendy po světě a pracuje s nimi i jako stylistka, s oblečením dělá i Danny Rose, Kluk Jeanovej... Kdybyste se těchto žen a muže zeptali, co si myslí o kolekci xyz, poskytnou vám kvalitní rozbor, objektivní kritiku. Dost možná toho o módě ví velmi mnoho. Ale bohužel, nepíšou a tak se nástiny jejich vědomostí dozvídáme jen skrze rozhovory.

Pak tady máme velkou skupinu, která se hezky obléká a proto má blog. Kdo je nejslavnější? Přece Sandra. A taky Simone, Ejvy... na podobných blozích najdete stovky kvalitních fotek, luxusní značky, dokonalé outfity, úžasný zdroj inspirace. Blog je pro ně koníčkem a radostí. Tečka.

Poslední, nejsilnější skupinou, kterou zřejmě autor kritizuje zejména, jsou tzv. Blogísky. Často vznikají tak, že autorka po pěti letech blogování na blog.cz přejde na blogspot, odtrhne se od Harryho Pottera, High School Musical a fandění Avril Lavine a pustí se do módy. Není to nic špatného. Lidi zajímá, co kdo jí, jak vypadá, kde byl na dovolené, co tam jedl a dělal, jak vypadá jeho pokojíček, co si koupil, co si chce koupit, co si koupila jeho kamarádka...a taky co se mi líbí a co si oblékl. Ale opravdu to nemá nic společného s módou.

No, a pak tady jsou takové ty blogy, co jsou slavné, a proto si z lidí můžou dělat legraci. Avantgardní deníčky stylových lidí, kteří mají módu na háku. Teruna, Agnes, Beáta, Oksana...malé radosti všedních dnů, které ale o módě moc nepoví.

Když si to shrneme, vlastní názor vlastně, v psané podobě, nenajdeme skoro nikde. Ti, kteří jsou schopnými pisateli, se realizují mimo blog, protože text odrazuje čtenáře. Ti, kteří mají názor, raději mlčí, protože nic není dokonalé, a zmínky o nedokonalosti odrazují sponzory, ztenčují množství pozvánek a tak vůbec.
A protože se úspěšnost a kvalita měří počtem čtenářů a komentářů, a ti mají nejraději nenáročné pokoukání, které je možné komentovat větou "Hrozně ti to sluší!", valí se to celé do pekel.

Nikdo přece nechce, aby se polovina jeho sledovatelů odhlásila, že? Protože občasné pochválení někoho z venku sice motivuje, ale oč je to lepší ocenění, o to je méně časté. Proto vlastně blogy, až na výjimky z poslední skupiny, nejsou nezávislé. Nezávislý blogger je schopen i o přehlídce, ve které seděla v první řadě a přivezli ho tam limuzínou, napsat že stála za velké kulové. České blogy se vyhýbají světovým tématům - protože o nich nic neví (a nemají důvod vědět), protože o nich píšou už na jiné stránky a pro jiné magazíny (elle, instyle...) nebo proto, že to zabere spoustu času. CtrlC, CtrlV - a post z fotek je na světě. Zabere to pár minut. Napsání kritiky na kolekci zabere mnohem více času. Minimálně prohlédnout si modely, a zamyslet se, když už ne hledat z čeho a jak je to ušito, kým a čím je to inspirováno.

Blogy podle mě mají smysl a význam. Ovšem, není blog jako blog. Některé módou žijí, jiné ji milují, další ji používají jako doplněk osobnosti. Jedny ukazují nezávislé kritiky, další inspirují svým stylem a rozšiřují ho tam, kde by se jinak nedostal. To, že se svět globalizuje, nechme na jindy.

Přála bych si, aby v česku bylo více nezávislých blogů. Takových, jejichž autoři by rozuměli módě a odívání natolik, aby mohli kritizovat objektivně. Bohužel, těch vědomostí je tolik, že by se na to dala studovat vysoká škola a ani to by asi nestačilo. A taky, chce to odvahu. Odvahu být veřejně pranýřován, být tím zlobivým dítětem, kterého se každý bojí, ale nikdo se neodváží ho nepozvat. A to je, v kombinaci se středoevropskou mentalitou poměrně složité.

Ps: Kdo je Tavi? To zázračné dítě má pubertu a kouzlo, které je obklopovalo, je pryč. Kde ty loňské sněhy jsou. 

PPS: Pokud jsem na Vás zapomněla nebo Vás nezařadila, nemějte mi to za zlé. Zejména ty, Gábi, pokračuj, je to skvělé.


Ppps: Pokud vám chybí kritika a světové novinky, koukněte na mdls.cz  ... není to sice nic extra, ale snažíme se a bohužel, dokud se čeští kritici neprobudí, bude to asi to nejlepší na dané téma - a nejvíce nezávislé, neboť kde nic není, tam ani čert nebere - kde není reklama, není možné přijít o inzerenty.

Mám práci, o které bycho mohla jenom snít.
Má práce je moje hobby. Píšu. Píšu o tom, o čem mě baví psát.
Vidím věci, na které mě baví se dívat.
Setkávám se se zajímavými lidmi.

A přece mě napadá, že bych to měla poslat do kopru.

Je člověk který mi celou tu radost kazí. Tak, jako se kočkám tabletky balí do šunky, on mi naopak, kousky čokolády polévá hořkým krémem plným nepříjemné pachuti.

Když něco chce, křičí. Když něco potřebuju já, mlčí a říká, že je to zbytečnost.
Jenomže zbytečnost, která už někomu byla slíbena, na kterou někdo čeká.

On říká, že jsem líná, neschopná. Netvrdím, že si občas nemyslím totéž, ale ne z toho důvodu, že pracuju méně než 16 hodin denně a potřebuju jíst, spát a budovat vztahy a pečovat o své duševní zdraví.

Práci by prý člověk neměl dělat pro peníze, ale z lásky k věci. Jak krásná myšlenka. Naprosto souhlasím. Ráda pracuju, pomáhám. Bohužel za to moc nechci. Ale abych dělala něco, co je mi krajně nepříjemné a bezplatně, to už je příliš sebeobětování. To už je i na mě moc.

A tak, na jedné straně je láska k činnosti, zodpovědnost vůči úkolu a lidem, které jsem do toho zapletla, myšlenka na budoucí cíle kterých je možné dosáhnout.
A na druhé straně je zvláštní zlost, okořeněná špetkou nenávisti a lžičkou lítosti.

Ani jsem nezačala a už jsem vlastně na odchodu. A je otázka, jestli je lepší zatnout zuby a jít trnitou cestou k nejistému cíli, nebo odbočit, jít jinudy, ale nezraněná.