DURDUIN

Je konec října, dnešní noc byla o hodinu delší a vládu nad světem začíná jednoznačně přebírat tma. Od Berounky se mlha táhla i v poledne, rodiče hlásí vichřici a azuro nad Prahou se už za pár hodin promění v noc.

Každý se s tím vyrovnává jinak. Někdo chodí na párty, někdo se dívá na filmy, někdo se prochází zlatavým listím.

Někdo si kupuje a dlabe dýně, někdo se obléká na párty do masky, někdo se dívá na horory...
Je tu přece Halloween.
Bloggerky se předvádějí ve fotkách masek a už jsem dokonce zahlédla i zbožné přání jít koledovat.

Nechtějte mě rozesmát, nebo spíše rozplakat?
Budete za měsíc psát dopisy Santovi?

Tyto dny jsou přece svátkem mrtvých!

Když jsem byla malá, jezdili jsme na Dušičky celá rodina navštěvovat naše předky. V těžké hřbitovní konvi jsem přes náhrobky donesla vodu, maminka potěšila mrvé květináčem chryzamtém.
Sesbíraly jsme suché listí, vpletené mezi trvalky vzdorující přízemním mrazíkům a opatrně, každá, zapálily vlastní svíčku a oživili i ty, které přinesli lidé před námi.
Maminka s tátou stáli, vzpomínali na své prarodiče, nad hřbitovem voněl horký parafín a studená podzimní hlína. Přicházela tma, svíčky zářily, osvětlovaly mrtvá jména a dávaly jim tak nový tvar. Cestou domů jsem pozorovala hbitovy a hřbitůvky, zářící na stráních jako noční nebe.

I dneska, když jdu kolem, zastavím se a v tichém rozjímání sdělím nikdy nespatřeným předkům, co je nového.
...

Můj muž, ani neví, kde leží jeho dědové. Nikdy za nimi nebyl. Kdo z mladých, kteří včera proudili do Pražských klubů to ale ví?

Ztrácíme úctu ke smrti. Když to na "babičku" začne přicházet, uklidíme ji do nemocnice nebo LDN, zprávu o úmrtí přijmeme telefonicky, objednáme pohřební službu a, často bez obřadu, odevzdáme kdysi milované tělo plamenům.

Zloději přijdou, rozbijí fotky, vytrhají jména, ukradou kříže. Jak by mohli mít strach z mrtvých duší které umí škodit, když si dnešní doba nedokáže připostit to, co není mladé, zdravé a krásné?

Jednou ročně vydlabeme dýni a bez zamyšlení oslavíme něco, o čem nevíme zhola nic. Že s dýní má být na okně i máslo a med, aby si duše, týrané v očistci ošetřily rány? Koho to zajímá?

Až se setmí a na počítači vám dohraje oblíbený horor, vzpomente si na chvíli na ty, kterým vděčíte za svůj život. Na dlouhou řadu žen s ustaranými tvářemi, na muže s rukama plnýma mozolů. Na dlouhou řadu jmen jejíž konec se strácí kdesi v dávnověku. To oni jsou vaší intuicí. Oni jsou to, co vás naučilo chodit, mluvit, tančit nebo malovat.

Vaše předky vám totiž, na rozdíl od majetku, přátel, rodiny, nikdo nevezme.

Moje osobní pocity jsou smíšené. Trochu se vás bojím.



A začínám mít pocit, že pokud se do nějakého dne vecpe "ten chlap" (rozumněj Michal) tak ještě v devět večer mám jazyk až na vestě.



Páteční ráno jsem si prožila přesně podle plánu, jako královna.

Vztávání do pokoje prozářeného sluncem, lehká snídaně, dlouhá sprcha, čtení blogů. Vyfoukala jsem si vlasy, vytvořila makeup, nastříkala "parfém" na místa k tomu určená a pečlivě se oblékla.



Není to tak docela obvyklé, ale inzerovaný "něco mezi Dolce a Gabbana a LV" jsem na sebe nakonec nasoukala a s hlavou hrdě vztyčenou vyrazila světu vstříc.



Pevně stažená v pase, široká sukně, vypasovaný krajkový top, šněrovací botky, svetřík. Cítila jsem se i pod kabátem jako dáma i když jsem před desátou postávala na rohu, hřála se o paprsky slunka stékající po Václaváku a listovala Metrem.

Cha, prý chvíli. Pípla sms od Michala a těch 45minut uběhlo příjemně a uvolněně, i když jsem do sebe soukala čokoládový muffin a měla pocit že "žeru jak prase" (sorry Pussy, na ten jsem zapoměla v seznamu).

Začínám mít pocit, že tyhle dostaveníčka jsou čím dál více inspirativní, zábavnější, uvolněnější a snad bych se troufla prohlásit i něco více...ale to třeba později.



I tou ločení bylo takové...lidské, plné těšení.

Ťápali jsem dolů po schodech, opírala jsem se o umělecky kované mřížoví a v hlavách nám oběma krystalizovaly myšlenky. Michal si pravděpodobně ještě teď srovnává v hlavě neurčité WTF...posezení v kavárně proběhlo o mnoho decentněji, než minule. Bohužel, bohudík, kdoví, jisté síly jsou třeba pro vznik umění - vždyť na tom je založen celý vesmír.



Nemohla jsem se odtrhnout. A tak už vím, jak vypadá Ivana Follová. Mrzí mě jenom, že jsem si nezapamatovala jméno obchodu ani majitelky, ale pokud máte tu moc, veďte kroky svých business přátel do Hlavsovy ulice, protože jestliže se má mladá manažerka někde dobře obléknout, pak tam!

(Přála bych si být toho povolání, protože pak by cena té krásy dosahovala pouze části mého měsíčního příjmu.)



Michal šel svou cestou a mě čekala "příjemná část dne" - tedy, tak by to asi řeklo mnoho žen.

Zatímco mi ujížděly vlaky, koupila jsem si rukavičky a límec, moudrou knihu a sestřičce výbavičku.

(Ne, není těhotná s miminkem, je plná inspirace a tak jsem, díky slečně která rozdávala slevové kartičky, utratila v Sephoře čtyřmístnou částku na štětcích)

Doufám, že tenhle "mega předvánoční dar" nakonec nebude ležet v koutě.

Občas bych si moc přála, mít přátele.

Někoho, komu bych se mohla svěřit s problémy a tajemstvími, projít pár obchodů, zajít na výstavu, pivo, kávu, dát mu dárek, pochválit vlasy, pochlubit se s tím, z čeho mám radost.

Někoho, komu bych mohla snést modré z nebe, splnit tajné přání, pomoct v problému, koho bych mohla obejmout když je smutný.

Někoho před kým bych se nemusela za nic stydět.

Vím, mám skvělého muže, senzační tchýni, výborné sestry...

Ale něco mi chybí.

whumpf

(Občas si říkám, že bych byla ochotná si i kamarádku koupit, tak jak to dělají muži když zatouží po lásce. Jenomže takové služby nikdo neposkytuje.)

Místy mám pocit, že jsem konečně našla...ale pak se zamyslím a je mi jasné, že člověk, který si se mnou popovídá u kafe je jenom další známost na jednu noc. Chvilkové okouzlení, které zmizí, jakmile se zavřou dveře tramvaje. Že ten, komu bych chtěla ráno uvařit kakao, nalakovat nehty a zaplést copy, už na mě dávno zapomněl.

Jako bych stála, se srdcem na dlani, lidé se zastaví, podívají a zase spěšně odchází.

Když by jste měli vyjmenovat nejdůležitější věci, které světu dala Čína, které by to byly?

Papír?
Inkoust?
Pohádka o popelce?
Hedvábí?

Kdepak, pro mě je to "čínská polívka".

S tímto fenoménem jsem se setkala poprvé právě v období, kdy jsem začínala sbírat první dospělácky-sexuální zkušenosti. Aby naše "paní kuchařka" ušetřila, dostávali jsme každý den k obědu, večeři nebo svačině podivný sáček s hranatýma nudlema. Na co to je? Nebylo to moc jedlé a taky, během těch 14dnů jsem si našla objekt zájmu, on si našel mě, takže jsem večeřela gyros nebo pizzu a lisovanýma krychličkama jsme nakonec nakrmili želvy v místním potoce. (Představte si takové dveceticentimetrové masožravé vodní potvory jak chňapají po nabízené zkroucené nudli!)

Od te doby uplynulo už 8 let (sama se tomu divím) a můj přístup k čínským nudlovým výtvorům se změnil.

Znáte jinou "potravinu" která se dá jíst studená i teplá a vydrží v openspace klidně dva měsíce? Znáte nějakou jinou potravinu která je tak levná?

Přiznám se, k misce "něčeho k obědu" jsem se nedostala jenom tak sama od sebe. Kulinářské libůstky mého muže jsou kapitola sama o sobě, nicméně, čínská polívka je stálicí.

Dokonce jsem byla před nějakou dobou přítomna diskusi mezi mužem a jeho mladším bratrem. /Velmi, velmi krásným mladým mužem, který má bohužel oči pouze pro vlaky/ V dlouhém rozhovoru řešili, které polívky jsou nejlepší, které ujdou a které jsou nechutné. Vyhrála to čtyřpytlíková (sůl, chilli, zelenina, olej + kořeněné nudle) - a jí tedy, v několika příchutích, máme plnou poličku. (co kdyby dostal muž chuť)

No, co si budeme povídat, já, nuzný student si k jídlu kupuju pytlíčky v Pennymarketu, 4 koruny za kus, a abych si nepřipadala tak nezdravě, zakusuju je žitným chlebem. Není to sice ideál, nikdy jsem nezkoumala energetickou hodnotu (to by mě hnali), ale žaludek se zaplní a další 4 hodiny jsem schopná fungovat.

No, a dneska jsem se rozhodla k odvážnému činu. Ze skříňky jsem si vzala mužovu polívku, s nápisem kuřecí. Postupovala jsem jako vždy. Z mrazáku vyndat chleba, dát ho rozmrazit do mikrovlnky, dát vařit vodu...nachystat nudle a zalít.

a) nudle byly barevné a velmi chutné i za syrova
b) pytlíčky měly zoubky pro snadné otevírání
c) zelenina - nakrájená sušená pažitka - byla zvlášť

S myšlenkou "Dobrého nepálí" a zatnutými zuby jsem si odnesla mističku ke stolku, nachystala si chleba a hladově se pustila do jídla.
Někdo by to komentoval výrazem "WTF?" - polívka byla dobrá, slaná... ale byla snad až moc dobrá, moc plná nudlí, moc to, co mám ráda. Nebyla jsem schopná ji sníst.

Když poslední dvě lžičky těstovin padaly do záchodové mísy, musela jsem konstatovat, že nejsem sto přijímat dar čtyřpytlíkových polívek.

A přesto jsem těm Číňanům vděčná, že "to" vymysleli, protože jinak bych se cpala předraženým bramborovým salátem ze "žloutenky" (Říká se tak i vaší kantýně?) nebo se spokojila s oslazenou kávou (pro-ana bloggerky by asi zajásaly).

Nebýt Číny, kde bychom dneska byli?

(Ačkoli mě po čínské polívce nadýmá a občas se bojím, že zákazníkovi místo "Dobrý den" vykrkám abecedu, přesto bych si přála, aby byl osud schovávavý a neměnil můj status, abych se mohla pokusit vyjet jednou kamsi na dálný východ.)

Tak jsem dneska učinila krok, který mě snad dovede ke stejnému stupni vzdělání, jako má třeba Alice.

Upsala jsem se k 50 stranám textu grafů a tabulek, k prohloubení už tak celkem intimního vztahu s internetovou prezentací statistického úřadu a největšímu dobrodružství, jaké si na sebe magor mého formátu může ušít.

Hlavní základnou práce, na jejímž konci budu blíže titulu (bl)bc. je totiž dotazníkové šetření.

Nemluvím o tom že mimo testu na fb jsem dosud nic takového nesestavovala, nemluvím o zákazu uzavřených otázek, výběru koho se ptát.
Doufám že míra inresponze bude malá, maminky ochotné a ředitelky mateřských škol vstřícné.

Uf :-D

(Prosím, pokud znáte nějaké rodiny se třemi dětmi nebo sami máte dva sourozence, ozvěte se. I kdyby jste mi nepasovali do regionu, moc ráda vám předložím pár otázek:-)