DURDUIN

Osobní styl je vždycky zajímavý. (Taky, jinak by o tom pořád někde nepsali a nemluvili.) To že hadry, které na sebe navlečeme, mluví o naší osobnosti, není žádná novinka.

Možná je to stárnutím, nebo pocitem vyhoření.  Po několika letech kdy se kolem hader a hlavně v prostředí úžasně stylových lidí motám jsem si uvědomila, že oblečení nevědomky odhaluje mnohem hlubší vrstvy, respektive, nakonec nikdy nepoznáte, jestli to co zrovna vidíte na pánovi hned vedle je ovlivněno jeho nejhlubšími pocity a strachy a pudy, a nebo se naopak jedná jenom o fashion pozlátko. Jednoduše, outfit je jako když do šejkru hodíte písek, zlatý prach, jemné bláto, vodu a olej a všechno protřepete. Okamžitý pohled vám neřekne co je co, jen budete fascinovaně zírat na třpytivý vír, ale až po delší době, až se jednotlivé poznatky začnou usazovat, pochopíte co je co, která vrstva je která a jestli to co se leskne je zlato nebo konfety a to co se třpytí je olej nebo rtuť.

Je to úplně nová dimenze poznání, než ty předchozí.

Na začátku (jako wannabe fashionista a rádoby stylová ultra superstar) jsem dělila lidi na ty, co chápou jak je móda a oblečení důležité a jsou styloví a na ty, kteří jsou zatvrzelí a musí být přeučeni. Mno. Popravdě, dost lidí to naštvalo. Jako druhý krok, překvapení, nejde jenom o oblečení ale i o obsah. Takže rozdělit lidi na prázdné a plné nádoby, sebelepší outfit vnitřní dutost a prázdnotu nezakryje. Oblečení je tedy jenom obal na čokoládě, a sebelepší obal odporné pochoutce s palmáčem nepomůže? Může být. Ale pořád to neřeší problém s tím, že někdo nutně spadne do kategorie "odpad".

A včera takhle stojím na fashion show v Kopenhagen a jako obvykle očumuju lidi. A všichni jsou styloví a protože mluví jazykem jiného kmene, fakt nemám tušení, jestli jsou vydutí, nebo ne. (i jisté když indicie jsou) A náhle paprsek jasného světla osvícení z nebe, a dav se rozestoupí jako vody moře.

A na jedné straně ti, jejichž oblečení křičí.

Servi mě!

Sundej mě a zahoď, protože až pod tím vším jsem já, a to chceš. Chceš vidět ty kozy, chceš vidět chlupy v rozkroku a pomačkané malíčky na nohách, chceš vidět žebra a páteř a bílé měkké maso na vnitřní straně stehen, a stryje na bocích. Chceš vidět jizvy na holeních a beďary na zádech, faldík na zátylku, rozpité tetování. Vidět, chytit, rozmačkat, vlastnit a mít, zakousnout se jako do drahé čokolády, stejk u Čestra chytit do rukou a žrát. Všechno to mládí, všechna ta lidskost ve všech variantách, zavalitý hitlerek s knírkem i něco jako fashion skinhead, zrz éterička na platformách i oversized víla s ofinou a brýlemi. Všechno to chceš, všechny ty emoce a vztek, jak to má být, jen fotrům se u toho vaří krev někde jinde a facka už letí.

A pak tady jsou všichni ti lidé, kteří už vlastně jsou nazí. Jejich oblečení je jejich nedílnou součástí, vrostli do něj. Do bot i s blátem, obrovských kabátů, kabelek Chanel, chlupatých barevných podivností, jeansů, vlasů, vrásek.  Líně. Postávají. Sedí. Chlastají. Fotí. Acojako? Hej děvče, už jsem všechno viděl, mám tu práci, zapanáčkuj a možná ti věnuju pár minut u stromu v parku? Ani ne.
Oblečení jako součást člověka. Přizpůsobené jeho pohybu, myšlení. Nebránící, nepřekážející. Ideální.

Něco co v česku málokdo umí.

Kruci, to máme všichni tak zoufale nízké sebevědomí, že i ti, co vedou místní akcičky svým výrazem spíš žadoní o to dostat rákoskou na zadek, místo klidného koutku pro svou vášeň?

Olej, voda a zlato, líh, konfety a rtuť. Kdoví.

Dneska je to 75 let od nacistického řešení studentské otázky. Nebo taky 25 let od zlomového okamžiku moderních českých dějin. Všechny noviny jsou plné úvah nad tím, co posledních 25 let znamenalo, co se za tu dobu změnilo, k lepšímu, k horšímu. A taky všichni hoří vášní vůči demokraticky zvolenému prezidentovi.


25 let, to už je dlouhá doba. Pokud mohu mluvit sama za sebe, tak jsem se za tu dobu naučila mluvit, chodit, používat WC. Taky mám maturitu, vysokou školu, základní pracovní zkušenosti. O tom, co se v Pražských ulicích dělo před 25 lety mi nikdo nic neřekl. Svoboda, které pro mé nejstarší přátele a známé byla přelomová a pro ty středněvěké úžasná, je pro mě životní realitou. Všechny "děsivé" události 90. let se o mě jen lehce otřely, primárně je mám v paměti ve formě emocí a pudových reakcí, sekundárně si je propojuju s tím, co si dnes o té době čtu. (Pamatujete si na billboardy s lebkami, když jsme měli vstoupit do NATO? Pamatujete si na Kosovo? Pamatujete si, když byli prezidenti premiéry? A co kuponové knížky? Co vážná nemoc Havla? Co Gumáci, Česká soda?)

Zatímco jsem byla 17. 11. 1989 nakojena a uložena do postýlky, zatímco mí rodiče měli za sebou další obyčejný den, někde na dalekém západě (v Praze) se děly věci. A ty se děly tak dlouho, až dorazily spolu s Klausem do našeho "městečka", já na kočár vyfasovala trikoloru a maminka se cítila jako součást dějin na místní demonstraci. Co víc bych měla vědět? Na základce ani na gymplu se takové věci neřešily. Prostě se něco událo, je to moc nedávno na to, abychom na to měli názor. Jen jednou nám řekli o roce 1939. A co taky chtít od profesorů, kteří si 15 let po události nejsou úplně jisti tím, jak to vlastně bylo, kteří vše sledovali v televizi? Co chtít od profesorů, kteří v úctě a bázni vůči stranickému aparátu vychovávali už mé rodiče? Až teď si říkám, jak se asi mohl cítit "náčelník" Pavel Sikora, tělocvikář, studenty pozažován za zatvrzelého soudruha, člověk kterému ruské tanky narušili pubertu a když pak za normalizace nastoupil jako učitel, byl vytrvalým nátlakem okolí donucen zbavit se svých blond kučer?

O tom, co se dělo před 25ti lety jsem nevěděla nic víc, než že to byl převrat a bylo to důležité. Najednou je ale revoluce dospělá, a já jsem ta generace, která je dospělá s ní. A něco bych o tom přece měla vědět.
Stejně jako média a "dospěláci" cítím, že je něco špatně. A že je třeba s tím něco udělat. Něco. Něco co prostě asi někdo vyřeší?

Dneska jsem procházela městem, potkávala rodiče s dětmi - všechny ty muže a ženy, kteří díky revoluci mohli studovat, co chtěli a cestovat a být úžasní. Ti se věnovali dětem a svým přátelům. Byli tady také starší lidé, kteří vzpomínali na to, jaké ty dny poté byly, jací byli oni sami. A pak studenti a postustudenti, všichni ti kteří pronikají na pokrizový pracovní trh. Mluvili o současnosti a budoucnosti. O lidských právech, nekonzumu a slušnosti.

Mnoho lidí cítí, že je něco špatně. Svoboda vypadá tak, že ve státní svátek část lidí sedí za kasami obchodů, vzpomínková akce je organizovaná médii, všude blikají reklamy a dav protestuje proti demokraticky zvolenému prezidentovi. (Díky Bohu za svobodu. Můžou protestovat. A já si můžu potichu i nahlas myslet, že je to pán ostudný a trapný, ale ža nebudu vystupovat proti lidem, kteří ho považují za slušného a úžasného. I když i to něco vypovídá o těch lidech...) Na to ale, aby už "to špatně" nebylo špatně, nebude stačit jenom protestování. Je třeba odpovědět si, zjistit, co je špatně - a nezapomenout u toho na "kdo, když ne my, kdy, když ne teď". Kdo nadává na kleptokracii, nechť se sám zamyslí nad tím, kde kdy a co "ochcal" a měl z toho prospěch. Kdo je proti ničení přírody, ať se zamyslí nad svým užíváním aut a letadel. Kdo je pro lidská práva, ať zváží, nakolik je jeho šatník vyroben polootrockou prací. Kdo je pro zachování českého národa v počtu a barvě, ať se především zaměří na vlastní reprodukci, a až pak si dovoluje otevírat ústa na ty ostatní. Komu vadí zneužívání sociálních výdobytků, nechť si spočítá, o kolik let protahuje studium.

Zapálila jsem svíčky u pomníků a pomníčků, poděkovala jsem. Přečetla jsem si všechny aktuální články, zavolala jsem rodičům. Doufám, že když se budu snažit, že se to nevrátí, že bude lépe. Přesto ale mám intenzivní pocit, že doba mého života se odehrává v kulisách rostoucího konzumu za každou cenu, extrémního tlaku na zisky, na růst ekonomiky a na zaměstnanost. Rostoucí HDP je mantra, ale nikdo neví, proč musí pořád jen růst. Kam zmizely hodnoty? Hodnota rodiny, vzdělání, mezilidských vztahů? Kam zmizela solidarita, odpovědnost, soucit? Nebo že by tady nikdy nebyly? Že by to byly v "západním" životním stylu jen vzácné projevy nebývalé deviace? Nemyslím si.

Jestli před 25 lety generaci našich rodičů stačilo vyjít do ulic a stávkovat, nepočítejme s tím, že dnes bude stačit totéž. Nezapomínejme, že proti "dobru" už nestojí vládnoucí třída, ale celá většinová společnost, pro kterou vlastní pohodlí a zábava představují větší hodnoty, než pravda, láska a svoboda. A nebo to tak není? Kde je pravda? Kde jsou stěny mé bubliny? A jak to vnímáte vy, ostatní?

 
Píšu vám, že už jsem asi dospělá. Upřímně, jestli jsem si někdy myslela, že dospělost je super věc, tak se omlouvám a medvěd se klaní až k zemi, není. Říkali jste mi to? Nějak si nepamatuju ale možná, že jsem jenom neposlouchala, každopádně, je více věcí, které jste mi asi zapomněli říct (ale opět, myslím, že je pravděpodobnější, že jsem je ve své postpubertální revoltě prostě jenom pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven).

Například jste mi mohli povědět něco o partnerských vztazích. Třeba jako to, že láska je sice podmínka nutná, ale ne postačující. Že peníze jsou  až na prvním místě a že hned na prvním místě za nimi je otázka pořádku v bytě. Že nikdo na světě za mě mé problémy s identitou nevyřeší a nikdo mě neudělá šťastnou, pokud nebudu šťastná já sama za sebe.

Taky jste mi mohli říct něco o tom, jak nakupovat. Že pračku nebo ledničku prakticky není možné koupit a dopravit do bytu bez vlastnictví auta a známosti s někým svalnatým. Že pokud boty nejsou neskonale dokonalé a pohodlné a kožené, zanedlouho stejně poletí. Že je lepší koupit si od jednoho střihu a velikosti více barev najednou, než to pak shánět znova a znova. Že nemá smysl chodit nakupovat v zasněné náladě, protože pak člověk nakupuje ne jídlo, ale představu úžasné polívky - kterou pak stejně nemá čas připravit. Že před tím, než jdu do obchodu, je lepší si přesně změřit, co vlastně chci - vruty, moždinky, spárovky, záclony...

No, taky jsem objevila pár nedostatků ve výchově. Rozhodně to neberte jako výčitku, ale asi jste měli být přísnější a více mě tlačit do toho, abych byla šprtka a ne "umělec". Taky pořízení myčky nádobí byl asi trochu krok vedle, stejně jako ponechání volnosti v tom, co bude moje hobby. Jako osoba za to děkuju, ale teda, pro život to moc není. Další věc je to se sebevědomím. Nevím, jestli to byl záměr, každopádně jsem žila v domnění, že můžu mít všechno, když budu hodná a vlastně to tak nějak přijde, protože jsem přece šikovná holka, a to zvládnu, prostě tak nějak. Nešlo by v příštím životě být přísnější? Trochu mě vycepovat v tom že poslouchat autority a pravidla se jednoznačně musí, stejně tak jako není možné ničeho dosáhnout bez pečlivosti, píle a sebezapření?

Rodiče i prarodiče, asi už jsem dospělá a moc si vážím toho, že i vy to tak začínáte vnímat. Že když jsem vám oznámila, že bydlím už sedmým měsícem sama, že se rozvádím a že jsem přišla o práci, neřekli jste nic zlého. Že věříte, že už jsem prostě asi dospělá a tohle všechno nějak zvládnu a bude to zase OK. Že nezpochybňujete moje rozhodnutí. Měla jsem z téhle chvíle celou dobu docela velký strach, takže děkuju.

Vaše teď už ne malá, samostatná a už trochu vrásčitá Olga.

Cashmere [kašmír] - podstatné jméno


Ze středoškolského zeměpisu: sporné území na pomezí Indie a Pákistánu
Z výtvarných expedic: vzor "trepek" a lístků na vlněném materiálu
Z textilního pohledu: Textilní vlákno živočišného původu
Z pohledu milovníka zvířat: Živočišné vlákno, u jehož sběru zvířátko trpí asi nejméně - získává se vyčesáváním podsady kašmírových koz v jarních a letních měsících - tedy když zrovna "pelichají".
Z praktického hlediska: Metriál, který rychle schne, jde dobře vyvětrat, hodně hřeje, je lehký a minimálně kousavý.
Ve finančních nákladech: Na svetr je třeba vyčesat 3-5 koz (z jedné kozy cca 50g surového materiálu). Ceny za nesepředenou surovinu se pohybují kolem 2 000 za kilo. V Zaře za něj aktuálně dáte 3-4 tis., v Mangu od 2500 Kč, ve specializovaných obchodech je větší výběr barev, střihů a gramáží, v cenovém rozpětí od 3 tis. taktéž.
 Z pohledu módy: Podle Módního pekla nutná součást každého šatníku.

Sečteno a podtrženo: Mimo prvních dvou pohledů je jasné, že kašmír ve svém šatníku prostě MU-SÍ-TE mít, protože:
Kašmírový svetr je super, když se vám v zimně nechce topit (nebo pro přesuny mezi koupelnou a postelí). Dá se v něm taky vařit, prát, vytírat...dokud se nezahřejete prací.
Kašmírový svetr je super na turistiku, do lesa, do hor - nahradí fleesovou mikinu a je mnohem skladnější a lehčí.
Kašmírový svetr je fajn, když je venku horko, ale v kanceláři hučí klimatizace.
Kašmírový svetr je super na stěhování nábytku, řízení auta, nakupování... prostě na práci ve městě. Kašmírový svetr... ehm... mám šest kašmírových svetrů (+ jeden dekonstruovaný)

 No, takhle to vypadá, že když nosím něco tak lahůdkového i do lesa a na špinavou práci, jsem milionář. Opak je pravdou, jsem příliš chudá na to, abych si kupovala softhelové bundy a módní akrylové svetříky, nebo nechala topení běžet na plné koule. Všchny moje svetry jsou buď ready-made ze secondhandu, nebo recykláty. (Nedaří se mi, sehnat kašmírovou přízi, abych si svetr upletla a ta asi taky nebude úplně levná)

Jak tedy na to? Na fórech radí:
 1) Pokud máte štěstí, koupíte fungl nový svetřík v sekáči, ve vaší velikosti, bez kazu a v ideální barvě a střihu. (To se mi ještě nestalo, ale prý se takvé zázraky dějí.)

 2) Koupíte svetřík v sekáči - ale je nedokonalý. Má pitomou barvu, šáhlý střih, dírky - pak se tedy smíříte se stavem věci, dírku zašijete, střih překousnete, nad barvou přimhouříte oko a nosíte ho vždy "pod něco".

 3) Nekoupíte nic a skřípete zuby, že je to nefér, všichni už mají a vy pořád ne.

 No, a když nebudete brát vážně rady metodiků, pak i když nemůžete sehnat ideál, méte plnou skříň. Jde o to kupovat ty věci, u kterých luxus není tak na první pohled zjevný.

 1. naučte se poznat materiál hmatem - když uvidíte v obchodě kašmír, osahejte ho a zapamatujte si omak, strukturu, co nejvíce smyslových vjemů. Proč to? Jednak to ušetří čas. V celém sekáči je jen jeden nebo dva "kozí" výrobky. Když to máte v ruce, projdete kolem štendru a máte jasno, které to jsou. Druhak (to je slovo!), často mají svetříky odpárané nebo odstřižené cedulky o složení. Když materiál poznáte, absence cedulky vás nerozhodí.

2. jde o praktickou stránku, ideál není - kašmír je citlivý, jemný materiál. Pravděpodobně bude mít mikrodírky, žmolky, prodřené lokty a podpaží. Nebo bude sražený. Nic z toho není problém. Lokty můžete klidně záplatovat, stejně jako podpaží (tohle mě teď čeká. Nejoblíbenější svetr jsem pronosila - a bude třeba ho opravit). Žmolky oškubete, dírky je možné zašít nenápadně, nebo naopak, překrýt výšivkou nebo aplikacemi. Sražený svetr, pokud vám je, můžete pak klidně prát v pračce - horší už to nebude. Pokud vám není - můžete ho rozstříhat a ušít z něj třeba čepici. (z jednoho svetru jsou dvě čepice)

 3. hledejte kde nikdo nehledá - projděte i pánská oddělení. Kašmírový úplet se nepáře, velmi dobře se z něj šíje. Velký svetr snadno přešijete na menší. Zásadní je jen u nákupu kontrolovat délku rukávů - pokud nechcete našívat manžety, rukáv od podpaží ke konci musí odpovídat délce vaší paže - to, že u celého svetru budete mít rukávy dlouhé, neberte v potaz. Většinou jsou posazené nízko a také šíře svetru zkresluje. A pak šijte a upravujte. Jako příklad uvedu poslední "úlovek"

V sekáči jsem objevila XL pánský svetřík - polokošili. Světle šedý melír, límeček, dva knoflíčky, jen minimální žmolky, na levém rameni díra cca 1x1 cm. Ve slevě 115 Kč. Bylo jasné, že na rozdíl od pulloverů, nebude možné ponechat původní řešení průkrčníku, a že vzhledem k díře nebude možné ponechat ani nasazení rukávů a ramenní šev. (obvykle nechávám průkrčník, patenty na spodním lemu a rukávech a často i ramenní švy v původním stavu) Odpárala jsem límec a zapínání, rozpárala/střihla všechny švy, kromě rukávů. Zůstal přední díl očesaný o zapínání a s dírou, rukávy a zadní díl, nastal čas použít mozek. Našla jsem starší svetr, který má dobře udělané průramky, na rukávy obkreslila rukávy, na zadní díl zadní díl. Průramky jsem jako obvykle obreslovala co nejpřesněji, při stříhání jsem přidala 1 cm přídavek na šev - a natvrdo to ustřihla. Nový zadní díl i rukávy byly cca o 10-15 cm užší, než původní. Na řadu přišel přední díl. Materiál jsem přeložila, vystřihla část s vypáranou rozhalenkou - vznikl výstřih V - a pak ustřihla tu část s dírou. Délka se tak zmenšila o cca 5 cm. Na takto upravený materiál jsem položila zadní díl tak, aby bylo co nejméně odpadu - přední díl jsem tvarovala jenom mírně, takže se téměř nezúžil, průramky jsem vystřihla totožně se zadním dílem - a přední tedy byl skutečně kratší. Všechny díly jsem ob-entlovala cik-cak stehem na stroji, sešila jsem ramenní švy, sešila a vsadila rukávy a boční švy sešila cca 20 cm nad konec kratšího předního dílu. Nastal čas pro pokusy. Věděla jsem že chci kardigan a v toto chvíli bylo jasné, že v předním dílu bude dostatek materiálu. Ten jsem tedy uprostřed rozstřihla. Patent na spodním okraji naopak byl příliš stahovací, proto jsem ho ustřihla - svetr se tak zkrátil o 10 cm. Boční švy jsem sešila až cca 1 cm nad konec kratšího předního dílu, spodek nechala nezačištěný (myslím, že to tak měl Polanka na MBPWF, navíc, kašmír se moc nepáře). Průkrčník na zadním díle jsem podšila bavlněným damaškem (recyklát povlečení), přední část podehla a ručně zastehovala. Zapínání není potřeba a ve svetru je skvěle...

 Je to složité? Ani ne. Bez odborných řečí to znamená, že koupíte velký svetr, převrátíte ho naruby, na něj položíte svůj oblíbený a ten obstříhnete tak, že odpadnou švy na rukávech a boční švy na těle. A pak to zase dvěma jízdami stroje sešijete a je to. Je to sice punkové ale hlavní je výsledek. Oceněním za práci vám bude skvělý hřejivý kus oděvu s úžasným poměrem cena-výkon a taky dobrý pocit. Právě jste vztyčili prostředník na všechny kdo vám říkají, že jedině nejnovější hi-tech / módní hadříky jsou to, co vás ochrání před chladem - a že za to musíte utřatit půl výplaty. Jo, a taky budete mít radost z toho, jak jste šikovní, že kozy nemusely umřít a že jste ekologičtí a recyklujete. To taky zahřeje :-)

 Ps: Pravopis neřešit.

Je Velký pátek. Obloha se zatáhla, jako by chtěla brečet. Zvony mlčí. A kdesi v horách, kde lidé ještě žíjí v prastaré melodii svátků a pověr, se neslyšně otevírají jeskyně, plné pokladů. A někde ještě dál, loužemi, prochází bosé nohy těch, kteří se důtkami a pod kříži zbavují hříchů. A někde v daleké minulosti, a v přáních, snech a víře milionů, na vrcholku hory, znova a znova umírá ten, kterého si zvykli zvát spasitelem, a jehož krví a vyslovováním jeho jména si zvykli smívat ze sebe prach vlastního svědomí. Celá ta konstrukce, tak dobrá, tak špatná. A děda dnes nepracuje, jen pustí ovce do zahrady na zelenou trávu, a babička uvaří něco postního, jestli vůbec uvaří. Nad lesem je ticho, potok tiše klokotá, a hlína puká suchem. A třeba je teplo, a včely bzučí před úly, neznalé velkého svátku... Já sedím v práci. Obrazovka počítače neznatelně bliká, déšť na okně kreslí stříbrné čárky. Je klid. Klid všude kolem, jen uvnitř to vře i studí. I když tak daleko nedohlédnu a slova se ke mně nedonesou, trochu závidím těm, kteří dnešek tráví v připomínce dávných dob a ve skrumáži symbolů. To ticho kolem a jasně šedé nebe, objasňují všechny mé hříchy, prosvětlují zapomeuté kouty svědomí a všechno to nevyřčené, nevyřknutelné, mě tlačí k zemi. A v tom světle se ostatní jeví stejně čistí, jako já špinavá, omytí dávnou obětí a prastarými verši, se srdcem lehčím než pírko, na misce vah. Ale pro mě není soudce, v mém světě není hříchu, všechno je špatné i dobré, jen dnes najednou dobré mizí. Napínám se k těm, kteří jediní smí udělit trest i odpuštění, ale v mém světě není zpovědních budek ani tajemství. A i kdyby měli v rukách žhavý kov, třeba budu i ochotně stát, pro jejich útěchu. Ale v mém světě není duše, a ten svět není jen můj, jsem jen kořenem stromu, který nemůže být přetnut bez toho, aby se zachvěly listy na vrcholku, a poplašeně vylétly sýkorky a kosi. A ani litovat nelze, protože sliby by byly plané, protože nad nimi stojí mocnější. Svázat ruce, zašít rty, na nohy těžká závaží, udržte mě v nečinnosti, rod trpný místo činného, sedět a čekat, čekat a sedět, trpělivě a pilně, na pokraji propasti, každým nadechnutím se blíží pád, a jen čas, než zesílí ten tenký kmínek, jen letopočet je to, co může být změněno. ........ Děkuji ti. Tobě, s duší sevřenou, mezi nenávistí a láskou a sny a realitou, pomstou a odpuštěním. Chtěla bych doufat, že se nikdy nesetkáme...