DURDUIN

Vždycky se mi líbil slogan z reklamy na Radegast. Protože život je hořký stejně jako tohle pivo, které bylo dlouho vlastně to jediné, co jsem pila... ale dneska už vím, že život sice je hořký a má zlatou barvu, ale rozhodně se nehodlám spokojit s tím, že by byl jen z nějakých "výtažků" a dořeďovaný na tu správnou stupňovitost vodou...

Život je hořký a mění se, a má příchuť jakou chcete, od desítky až po šestnáctku, někdy takový a jindy jiný, ale přijít na to sám... naopak. Jednoho dne vás musí někdo prostě vzít do Pivo a párek, nebo do minipivovaru, nebo jenom do Kafé v Lese či zapadlé nádražky...

A když už poznáte, že vás více než starý Radegast baví přinejmenším dvanáctka Únětice, pak už se vám logicky nechce se vracet zpátky. Protože je vám jasné, že do té doby jste byli morče v bedničce, co když si stouplo na zadní, sotva vyhlédlo přes okraj, jaho bednička byla jeho svět, někdy studený a pustý, ale když se nad morčátkem někdo slitoval a podrbal ho, to bylo radosti na Starém Bělidle...

Vlastními silami i s pomocí jiných jsem se vyškrábala ven, a kolem je svět, a kolem je prostor, prostor, kde si můžu zalézt pod topení nebo vyběhnout ven, vybrat si jestli jetel nebo pampelišku... Ale to ty ruce, které mě vracejí zpátky, nechápou.

Je příjemné, žít v bedničce, mít co jíst, mít kde spát, a ocenit všechno to, co přijde, a snažit se vždycky vrnět a kvíkat jenom na uvítanou. Ale jsou chvíle, kdy to nestačí. Na rozdíl od morčátek, člověk má nadání tvořit svůj svět kolem aktivně, a já už nechci čekat, co mi spadne k nohám, v nepřehledním systému "odměn a trestů".Vím, co je venku, že tam je zima, hlad, zodpovědnost a riziko. Ale nebojím se. Teď jen se zvednout, zapomenout a vyhnout se všemu, co vrací, protože definitiva, ta je nejhorší.

A máme tady prosinec. Prosinec nezaměstnaného. Toho, komu se všechny projekty, za které něco měl, rozpadly na těle jako staré hadry, v půli cesty. Toho, kdo ani nemůže říct "dělal jsem to" protože "to" je mrtvé a nedobré.

A přesto, nechce se mi sedět v koutku a brečet. Protože někde venku, daleko, je Slunce. A pro to stojí za to žít, stojí za to dýchat, stojí za to se snažit.

Měla bys ze sebou něco dělat. Najdi si práci. Vydělávej. Dělej něco pořádného. Dělej něco smysluplného. Dej se do pořádku. Chovej se jako dospělá.

haha.

Věděla jsem, že období po ukončení studia není snadné. Ale že to bude takové, to jsem si raději nepředstavovala.

Je to tak easy, řídit se tím, co ti říkají ostatní, že je správné a dobré, a nemít za nic zodpovědnost. Jenomže když pak přijde ta chvíle "rozhodni se sám", najednou to je peklo, a není cesty ven. Najednou zjistíš že jsi poslední roky tak přebíral co chtějí a mají rádi ostatní, že nemáš nic svého. Že tvoje hobby nejsou tvoje ale cizí, že tvoje oblíbená jídla nejsou tvoje ale cizí, že nemáš svůj čas, prostor, život, nic.

Ono je totiž hezké být nesobecký a dělat všechno pro ostatní, pečovat o lidi kolem sebe a mít je rád, ale kde je ta hranice? Ta chvíle kdy se to láme a sám sobě nekoupíš suchý rohlík, aby zbylo na jiné, a pokud koupíš, zahrneš se výčitkami a pečivo hořkne slzami, káva se mění v břečku a nové hadry máš chuť hodit do popelnice, jen hlavně tu chybu nějak napravit, nebyt poživačná pipina co nemyslí na jiné.

A tak je všechno špatně,všechno rozdáš a nic nemáš zpět, protože co máš, to odmítneš, že si to nezasloužíš, a potom jednou přijde tolik emoce že prázdné srdce pukne a pak už nezbývá než příjímat, hrob založený věnci a svíčky v červeném plastu, a i po dvou letech po tobě všichni vzdychají a vzývají tě jako světici, no co z toho? Nic.

A pak je to trapné, všichni se ptají co chceš, a ty říkáš nic, a nic, neb jenom nějakou hloupou drobnost, ze sobeckého strachu a snad i pro pocit vlastní skromné nadřazenosti, a stěny se hroutí do sebe jako džbán na hrčířském kruhu, který špatně uchopíš.

A všichni se ptají tak co chceš, a ty nevíš, protože ses naučil nic nechtít, o ničem nesnít, aby ses vyhnul zklamání, nedokážeš si představit že bys si něco přál jenom tak pro sebe, a už vůbec nemáš tušení, jak bys s tím pak naložil. Stojíš na cestě a když máš možnost volby, sedíš s rukama v dlaních a brečíš, protože volit sám za sebe tě nikdo nenaučil.

A že to není pořád? Není, ale nic to neznamená, když se zase vrátíš do vyjetých kolejí.

Tak jsem byla na MBPFW - Mercedes Benz Prague Fashion Weekendu. Zjistila jsem zajímavé věci, napřklad co mají čeští návrháři společné a co ne, a v co bychom se podle jejich optiky měli ideálně v následujících sezonách proměnit. Taky už vím, jak vypadá konkurence a na koho sí dávat pozor.

Ale to největší zjištění, přišlo tak nějak mimochodem. Mimochodem, zatímco jsem strávila čtyři odpoledne v běsnícím módním davu, čtyři odpoledne mezi čekáním a sledováním přehlídek. A kolem proudili lidé, které jsem poznávala.

Chtěla jsem se schovat. Zmizet. Vypnout tu zatracenou řvoucí hudbu, která mi před usnutím hučela v uších ještě včera. Být někde v tichu a klidu. Sama, nebo jenom s někým, kdo umí mlčet a tiše koukat do krajiny.
První den jsem přečetla Respekt a E15. Ale nebylo to ono. Okolní svět to filtrovalo jen velmi zlehka a tak jsem nakonec vytáhla kalibr silnější než cokoli jiného. Tři dny fashionweeku jsem byla za tu divnou, s háčkem v ruce a přízí vedoucí z tašky až do mé dlaně.

Takže to přiznání... ano, jsem introvert.

Nevím, co mám říkat když se s někým potkám, a tak se buď setkání vyhýbám, nebo mlčím, nebo naopak vyklopím všechno - a fakt nevím co je horší.
Nevím, co mám dělat když mě s někým seznámí. Na párty raději stojím v rohu a pozoruju. A ještě mnohem raději pomůžu jiným vybrat šaty a načančat se, a pak jdu spát.
Ráda si čtu. Dokonce i tehdy, když hnedka vedle mě sedí jiný introvert a taky si čte a tak si čteme spolu. Taky se dívám z okna, a po lidech, a do blba, ráda se toulám sama nočním městem, nebo jdu do lesa. Nejlepší chvíle letoška byla pěší tůra po Kokořínsku, kdy jsme mluvili jen večer a trochu ráno.
Raději pracuju doma, sama, úplně potichu, než někde mezi lidmi. 
Na návštěvě raději hlídám děti nebo pomáhám v kuchyni.

Někteří lidé si o mě myslí že jsem nafoukaná.
Protože nerada chodím na společné obědy, nerada plkám o lehkých tématech. Nechci si povídat dokonce ani s kadeřníkem, když mě barví. Nevím proč bych měla, pokud to není pracovní povinnost a předpis. Nevím, proč bych se měla prezentovat pusou, když by za mě měla mluvit moje práce.
Samozřejmě, chápu, že tohle není ideální výbava pro život. Nemám pařící kamarády, nakupovací kamarády, cestovací kamarády... ale to že mlčím neznamená, že mi není dobře, že jsem zlá nebo že mám nějaké zlé úmysly. 

Je zvláštní, že tohle uvědomnění, mi vlastně přineslo hroznou úlevu. Taky jsem zjistila, že v tom nejsem sama, že jsou lidé, kteří taky nenávidí bowling s partou.  Že melancholie taky patří k životu.

Všechno to ve mě konečně nějak začíná krystalizovat. Možná je můj cíl vzdálený tisíc a sedmdesát dnů. Možná se časem změní a objeví někde jinde. Každopádně je čas makat. Jen se prosím nezlobte. Jsem prostě introvert.

Ps: A co je horší, nečekám pomoc, ale ráda pomůžu, když to někdo opravdu potřebuje. Prý to znamená, že jsem pravičák. Naštěstí, z úst toho, kdo to řekl, to nezní jako urážka a proto to beru jako fakt a odmítám se stydět.

Už zanedlouho blogosféru zaplaví spousta fotek, jejichž jmenovatelem bude červená barva. Červená jako Martini, červená jako ... šaty na obalu pracího prostředku Dreft.
Předně i zadně, bych se nerada někoho dotkla. Každý dělá svou práci tak, jak musí. Zloději i ochranka, šéfredaktorky magazínů i návrháři, bloggeři i nebloggeři. Lovec tuleňů i aktivista PETA. Nemám právo soudit, co je k tomu vede - a ani nechci. Každého jeho věc.

Ale protože mi pod umyvadlem stojí už tři balení Dreftu a protože slovo Prague už se nesmí používat ve spojení fashion week a tak vůbec, myslím, že můžu vyjádřit svůj souhlas s lidmi, kteří už to naťukli.

První lahev Dreftu (z roku 2011) už padla. ( A bylo to voňavé, až na jeden nepříjemný zážitek se zaseklým rotorem v pračce...)

Druhá lahev Dreftu (z roku 2012) je z poloviny prázdná. (A funguje jak na plavky, tak na koberečky. A vlnu. A podprsenky. A vůbec.)

Je rok 2013. Na tiskové konferenci jsem obdržela třetí lahev Dreftu.
A jsme zase tady, ve stanu na nábřeží, hned vedle UMPRUMky. Oproti loňskému roku se nic podstatného nezměnilo. Před akcí vyšel mega článek v Bazaru. Taky nadupaný program, od pondělí do neděle, minimálně jedna událost denně. Black Card zná svého vítěze. O studentském vstupném budeme uvažovat. Jedna přehlídka vyhrazená zejména pro bloggery. Snaha o dress code, světovost.

A lidi jsou rádi. Prostě si lístky koupí a jdou, a je to fajn, že mají zájem, a je to super, že se oblečou a vyrazí. A je hezké že stan není prázdný, naopak, míst se nedostává a lidé stojí.
Všechno je hezké a milé, než narazíš na smetánku, co má už spíše blízko ke škraloupu na vařeném mlíku.

Moje šéfová je skvělá ženská. Je logické, že na Bazar party byla pozvaná a když na pozvánce stálo "oriental", tak jsme dávali dohromady oriental a nikoho nenapadlo, že by to mělo být jinak. A pak se podíváš do médií, oficiálních i nezávislých, a "hvjezdy" si přijdou v kostýmku a i bloggerky jakoby nebyly schopné číst - nebo v šatníku a klenotnici nemají nic zajímavého.

Jedna slečna byla pozvaná na přehlídku, a protože to je slušná holka, do uzavřených lodiček si oblékla punčocháče. Tělové. Pan Špaček by neprotestoval. (Ostatně, pamatujete na ten povyk, když si jednou punčocháče neoblékla Michelle Obama?) Ale samozvané módní guru nemohou jinak, než její fotku dávat na facebook a ohrnovat nos. Hm. Špatně oholené odhalené nohy projdou, ale decentně zahalené ne? Dobré vědět. Já si nohy většinou neholím, mívám je odřené a s modřinami, aspoň vím že na to mám být hrdá a ne se snažit o nějaký dekor.

No, a do celého tématu se hezky opřeli na Fashionbook a na Modeschau, posilněni rozhodnutím soudu. Pryč jsou doby, kdy byl Prague Fashion Weekend trapnou akcí pro cyklisty, pořádané paní Karasouvou a jejími (ne)přáteli. Karta se obrátila a zatímco na weekend se jede meďourem, z kdysi velkoryse pojaté akce (nejsilnější ve spojení s Designblokem - který má kvalitní tradici přehlídek) je, chtělo by se říct, rodinný podnik. Ano, podnik trvá týden, ale je věnovaný spíše koktejlům a soukromým prezentacím, než českým návrhářům. Vlastně, český byl jenom ten dnešek. Celou neděli se můžete těšit na zahraniční značky a řetězce. Taky nemůžete dospat?

Vím, že těžko mi někdo odpoví, a spíše si jen někde podtrhnou moje jméno na černé listině, ale kdyby bylo upřímně přiznáno, že se jedná o týden, kdy úzký okruh provětrává modely ze své skříně a socializuje se pod křídly sponzorů, a jako dárek veřejnosti jsou uspořádány přehlídky mladých a "neznámých", bylo by mi to příjemnější. Já jako "obyčejný" člověk dokážu pochopit, že něco je soukromá akce pro okruh lidí, kteří se znají a chtějí se spolu dobře pobavit. Rozumím tomu, že akci někdo pořádá (a tím zve a platí jídlo a pití). Ale nerozumím tomu, proč se taková věc musí navenek tvářit jako něco, co je pro každého. Žeby proto, že jinak by to rovnostářský český člověk nerozdýchal?

V obrovské rudé tašce, v rudé krabici, na rudém hedvábném papíře, obdržela jsem dnes čtvrtou lahev Dreftu. Doufám, že než bude prostor pod mým umyvadlem prázdný, budu moct být skutečně hrdá na to, že peru v přípravku tohoto jména. Možná, že není chyba v systému, a tak jako ani dobrý prací prostředek neochrání vlnu tehdy, kdy se rozhodnete ji vyvařit... je systém v pořádku, jenom lidský faktor to kazí.

Ale "Sám jsi lidský faktor, ty!!!".

Jsem.

 Díky za Dreft i za lidi, kteří jsou příjemní, nepyšní se svou nahou hrudí, obejdou se bez arogantních poznámek a tak. Díky holky, díky kluci. A největší díky slečně Aleně z PR. Protože ovlivnit to, jak uživatel zapne pračku, není v silách výrobce.

:-)

Vím že už to je tak měsíc, co jsem se tady objevila naposledy. Dlouhá proluka nevznila proto, že by se nic nedělo, právě naopak. Zatímco v jednu chvíli všechno šlape a funguje, v jinou se priority přehazují a je třeba začít odznova.

Poprvé za hodně dlouhou dobu se i přes všechno možné cítím svobodná, klidná a natěšená.

Včera se mi podařilo obhájit diplomovou práci, takže neoficiálně se můžu titulovat Ing. (Ne že bych byla nějak extrémně pyšná, vysokou školu má dneska skoro každý, ale uspokojivé je to, že teď už si na mě nemůže vyskakovat nikdo z rodiny, ani pan inženýr tatínek - všichni jsou na tom buď stejně, nebo hůř.)

Předevčírem jsem se rozloučila se zrzavou barvou vlasů, která mě provázela poslední více než čtyři roky.

A čeká mě jedna módní akce za druhou, ne jako bloggerku ani jako VIP spolupracovnici, ale jako obyčejnou šedou myšku, která bude s tužkou v ruce zapisovat a zapisovat.

Myslím, že člověk, na rozdíl od mrkve, roste když jsou ti kolem něj vyšší, než on sám. Shodou náhod jsem se setkala s lidmi, kteří mě převyšují, motivují a učí. Taky jsem zjistila že prostě nejsem extrovert, že mlčení mi nevadí, před párty dám přednost dobré knize.

Třeba to tady upadne a zaroste pavučinami. Třeba budu hledat místo, kde se budu moct svobodně vyjádřit. A třeba nebude co říct.

Každopádně, děkuju za ten čas, který jsme tady spolu strávili. Blog byl pro mě vždycky odpočinkem od školy, místem pro setkávání a vrbou, která ochotně šustila listovím, na důkaz toho že mě chápe.

Olga