DURDUIN

Každý máme nějaké oblíbené internetové místo, nějakou oblíbenou obcesi. Něco co nás na nějakou dobu chytne, pak to dosáhne vrcholu, a nakonec se to okouká.
Já jsem kdysi milovala stránky s vtipy (do 2000), potom jsem objevila Raketu a The doll palace (do 2002), následoval Xchat (do 2004). Pak jsem nějakou dobu místo sedění u počítače lítala po venku s klukama a když tak se koukala na parcour a downhill videa a občas Jackess, z kterého mi nebylo vždycky dobře (do 2007). V roce 2008 jsem objevila Thalii a online hry, v roce 2009 Style.com, 2010 Polyvore, ve 2011 elle.com a street style blogy. V roce 2012 jsem jednoznačně nejvíce času ztrávila na tumblr.com.
Nevím, co mě postihne v roce 2013, ale než mě to úplně přejde, chtěla bych vám ukázat to, co mě (teď už zase tak ne) inspiruje.

Největší radost mám, když zabliká nový příspevek streetstyle blogu An Unknown Quantity
Autor pochází z Nagana, žije v NY a řekla bych, že právě tahle kombinace měst u něj vyvinula dokonalý cit pro „urban ninja“, „avandgardní“, „postapokalyptickou“ (nazvěte si to jak chcete) estetiku.
Styl který nevyžaduje boty na jehlách a (v části případů) ani nožky jako špejličky.
Styl který jde podle potřeb těla a ducha, ne podle potřeb společnosti.


O aplikaci avantgardního minimalismu ve velikosti jiné než XS pečuje blog The Divinitus
Výborné její megalomansky pojaté fotky. A taky je fajn to, že se nestydí nosit pořád to samé.


Kdybych měla moc peněz, nechala bych je v obchodě Antonieli
Concept store nad kterým dokážu slintat prakticky kdykoli, a který byl zdrojem inspirace pro naše snubní prsteny.

Když chci něco intelektuálního, zajdu na Un Nouveau Ideal
Autor nemá jen hezké fotky, krásné lidi, ale taky docela dobré povídání.


A když jsme u té inspirace,je tady třeba Katisque


Minimální dávku temna poskytuje třeba Outlaw Wolf


I v česku jsou lidi, kteří by z fleku mohli zaplnit svými fotkami všechny výše zmíněné blogísky.
Třeba Loli
Bloggerka která žije střídavě v Praze a NY.



Tak nějak celkově vzato, z každého blogu se dá proklikat na spousty dalších a dalších a dalších... až do úplného zblbnutí. Do takového zblbnutí, že se vám zavírají oči, padá hlava, a vy z posledních sil klikáte a klikáte a ukládáte a ukládáte...

...a nakonec zjistíte, že punk je někde jinde. Že můžete obdivovat úžasné bílé prostory, že se můžete česat a líčit jako na obrázku, že můžete experimentovat s obuví a oblečením, ale že nikdy to nebude jako na obrázku. Můžete si třeba šít vytahané věci a doufat, že to je to pravé... ale nakonec stejně nikdy nebudete vypadat jako ostatní. Nejde ani tak o to, že v českých zemích se tohle nenosí a nebo to sem ještě zdaleka neproniklo. Dokonce, řekla bych, nejde ani tak o peníze a značky. Nejde ani o tvar těla, ani o možnosti cestovat.
Spíš je to rozpor tvaru ducha a tvaru reality.

A tak si i z tohoto tématu, které se chystám opustit, beru ty kousky, které potřebuju, a přebytečné vylučuju zase pryč. A to vzaté zapasuju někam mezi svoje sny a všechny další dílky, které jsem kde posbírala.
A jak vypadá výsledek? Muž mi řekne, že to, co jsem si ušila, vypadá zepředu jako holčičí přirození.
:-)

Ps:
 Zajímalo by mě, kdy tenhle styl objeví další české blogy. Zatím ho vídám na fotografech, modelkách, vizážistkách, stylistkách, umělcích a lidech co chodí do Pařížské pracovat. Zajímalo by mě, čím to, že jiné lidi nebere. Nevíte proč?

Když chcete v dnešní době něco prodat, musí to být buď luxusní, módní a sexy...nebo eko.

Eko, bio, bez konzervantů, ruční práce...to jsou kouzelná slovíčka, která na konzumenta který sám sebe řadí mezi člena postkonzumního hnutí, mocně působí. Nerada bych znevažovala práci lidí, kteří své domácí zvířata obstarávají s láskou a péčí, nerada bych se nějak dotkla práce lidí, kteří poctivě bojují o zrno, nejen proti počasí, ale proti chemií povzbuzované konkurenci. Nerada bych se dotkla pekařů, lidí, kteří šijí a tak vůbec. O výrobcích to není. Je to jen o marketingu a tom, co se snaží prodat.
Pravda je taková, že člověk, který ví, co chce a ví, co potřebuje, nemusí slepě poslouchat rady reklamních agentur. Pravda je taková, že když potřebuju v něčem přenášet vodu, ať už teplou nebo studenou, jsem schopen na to, co je vhodné přijít sám, bez toho, aby mi někdo složitě vysvětloval výhody barevného kousku plastu. Použití slovíčka eko ve spojení s něčím, co k nám cestovalo přes půlku zeměkoule, mě prostě dokáže zvednout ze židle.

Co se mi přihodilo, že se tady stavím na zadní?

Vlastně nic vážného. Chodím si takhle ve škole na pár marketingových a mediálních předmětů, a když došlo na prezentace semestrální práce, jedna slečna s velkou pompou představila úžasný eko hrnek. „Aha, a v čem je tak eko?“ „No kávu vám do něj mohou dát vícekrát než jednou,“ odpověděla suverénně mladá podnikatelka. Před očima se mi rozsvítilo jako nad Třincem, když je odpich. Tak takhle to teda je s tím eko. Vynikající finta jak něco prodat.
No...a o pár dnu nato mě oslovila moje známá, marketérka, jestli bych jí nepomohla prodat lidem tentýž produkt. Já mám nějaké know how, ona má hrnek (Eko nezmiňovala. Naštěstí.), jen a jen pro mě, úplně zadarmo.
Trochu jsem se kroutila, ale nakonec jsem zvedla hozenou rukavici a rozhodla se poprat s výrobkovým PR. Po svém. Užijte si jedinečný test různých předmětů, ve který je možné přepravovat čaj z bodu D (doma) do bodu Š (škola) a posléze do bodu Ž (žaludek). 
PET lahev
- Mou oblíbenou PET lahev jsem koupila asi před půl rokem, v bio obchodě. Bylo horko, já měla šílenou žízeň, kohoutek nebo pítko nikde a tak nezbylo než za lahev s vylisovaným nápisem VODA a vodou uvnitř vysolit 40 Kč.
- Lahev má široké hrdlo, takže čaj z konvice se do ní lije fakt dobře, stejně tak je možné ji naplnit i na záchodech ve škole, kde jsou umyvadla na fotobuňku.
- Vroucí čaj se do ní lít nedá vůbec, teplý čaj rychle chladne.
- Můžu ji třeba postavit vzhůru nohama, nic nevyteče.
- Lehká, nerozbitná.
- Olezlá, olézající. 


Skleněná lahev
- Skleněnka od jakéhosi bio čaje je už druhá v pořadí. V bioobchodě ji měli ve slevě, protože procházela trvanlivost. Za 22 Kč dobrý kup a i to co bylo uvnitř, chutnalo slušně.
- Lahev má široké hrdlo, je skladná, dá se naplnit i na wc v restauracích. 
- Vroucímu čaji neodporuje, příjemně hřeje v ruce... ale už po cca 90 minutách je čaj vlažný.
- Můžu ji postavit vzhůru nohama, neteče nic.
- Asi by se s ní dala někomu rozbít hlava, nebo naopak.
- Elegantní, snadno čistitelná.


Tumbler Starbucks
- Červený plecháč, který jsem si přála k předloňským vánocům. Muž za něj v obchodě nechal více než 500 Kč.
- Hliníkový, dvoustěnný kelímek, plastový šroubovací deklík. Dobře se pije jak ze zašrobované, tak s otevřené nádoby, lehko se otevírá. Nerozumí si s mikrovlnkou, myčku snese.
- Vroucí voda žádný problém. Čaj vydrží teplý několik hodin, pokud je tumbler zavřený, nedá se to ani po hodině pít.
- Teče. Někdy, i když jenom stojí na stole. Někdy neteče.
- Nerozbitný, lehký...ale poněkud masivní.
- Hliník vypadá dobře, i když je otřískaný.

Autentická podoba po dvou letech používání a mnoha pádech.

Keep Cup (http://littlegreen.cz/)
- barter - ke koupení za 279 Kč.
- Kelímek z nezávadného recyklovaného plastu, zacvakávací deklík se silikonovým zavírátkem (První co člověk udělá, když ho chytne do ruky je, že zavírátko urve. Naštěstí s tím výrobek počítá a jde to vrátit.) Nemá problém s mikrovlnkou ani s myčkou.
- Vroucí voda žádný problém. V Keep cupu zavřeném vydrží čaj teplý asi 2 hodiny.
- Teče. Někdy, i když jen stojí na stole. Někdy neteče.
- Nerozbitný, lehký, tak akorát.
- Krásný, ňunu design, akorát že na sebe umělá hmota váže pachy.

Novoučký.

Výsledek závislého testu:
- Keep cup je ideální pro všechny, kterým jde o to, jak vypadají jejich věci, jak vypadají oni sami. Můžete si vybrat, jakou chcete barevnou kombinaci, jakou chcete velikost, a dovnitř si nechat načepovat kafíčko a pak se nosit po městě. Je to vlastně taková alternativa k poctivému papíráku s plastovým víčkem.
- Keep cup je ideální pro všechny socky, které se po příchodu do práce nejdříve ptají na mikrovlnku nebo varnou konvici (konkurence tumbleru!) a nemají v lásce běžně používané mikro hrnečky.
 - Pro děti je použitelný stejně, jako šroubovací plastové hrnečky se dvěma ouškama a zobáčkem.
 - To že je z recyklovaného plastu a balený v recyklované krabičce se trochu ruší tím, že se dováží z Austrálie.


Zkrátka a dobře... kdo chce eko být, cestu si najde. Kdo nechce jednorázové obaly, má spoustu možností. Některé jsou dražší, některé levnější, každá má své výhody a nevýhody. Finta je v tom, mít eko myšlení, ne eko nádobí.  Nedávat banán v obchodě do plastového sáčku. (Když někteří magoři lepí čárové kódy rovnou i na mrkev nebo na papriku.)

...vzhledem k tomu, že už jsem velká holka, ušetřila jsem ti letos spoustu lítání a dárek jsem si koupila sama.

Zase tak velká holka ale nejsem, a tak (mimo klasický světový mír a další globální záležitosti, které si přeju každoročně, se stejným malým vlivem na výsledek, jaký mají dms a živá kuřata...) bych prosila splnění jednoho přání, na které mi moje kapacity nestačí.

Prosím, mohl bys mi už konečně nějak důrazně naznačit, co vlastně chci?

Asi víš, z toho jak mě pozoruješ, že jsem jedinec značně nejistý a než se pro nějaký cíl rozhodnu, trvá mi to docela dlouho. (Zatímco když jde o dobrodružství, říkám ano dříve, než dozní poslední slova.)
Jasně, chci mého muže. Chci být zdravá psychicky i fyzicky a potřebu svobody mám taky poměrně dost silnou. Ale o tom ostatním fakt nemám tušení.
Buď bych ráda všechno najednou, nebo se zakutat pod peřinu, jako šnek občas vystrčit jedno oko aby se neřeklo, a tvářit se uraženě. V realitě ale nejde jedno ani druhé, ani přáním rodičovstva není možné se vždycky podvolovat a nechat se jen tak vláčet osudem mi přijde jako příliš umělecké. Naprosto chápu, že bez práce nejsou koláče a ten chlap co zpívá, že "každý svého štěstí strojvůdcem", má svatou pravdu. Ale já zatím jezdím plnou parou po zkušebním okruhu u Velimi a netuším, jak z toho ven.

Obracím se proto na Tebe, Ježíšku, jako na nevyšší entitu, v jejíž moc věří i tak pragmatičtí lidé, jako jsou pracovníci v reklamkách. Nevěřím, že v tomto případě postačí náklonnost lokálních bůžků, ostatně, potrhlá němčinářka vykládající karty není nikde po ruce. Tehdy jsem byla teenager a asi to zafungovalo jak mělo, můj život se tím totálně změnil. Teď už jsem vdaná paní a realita mi otevírá oči tak často, že jsem ráda, že se vůbec dobře vyspím. Už nejsem ta naivní holčička, která si představuje kariéru modelky v barvách cukrové vaty ani ta slečinka, která má pocit, že roky v LŠU jí poskytují patent na estetické cítění. Nejsem ani jakože drsná šéfredaktorka lokálního magazínku, ani nadějná posila dynamické firmy. Nejsem poctivá studentka a školu v termínu fakt nedokončím.
Slečny kolem mě buď už mají stanovené termíny porodu, nebo jejich prckové mrkají z FB alb.
Slečny kolem mě lítají po světě, budují kariéry, obrážejí večírky a rozčilují se nad úrovní českých luhů a hájů.
Mám trapný pocit, že jsem uvízla někde mezi, že se úpěnlivě snažím sedět zadkem na dvou židlích, nebo přesněji, že se snažím jet dvěma protisměrnými vlaky najednou. Tenhle scénář už vypadá nebezpečně a to ani neuvažuju ty z mých známých, kteří čekají konec světa. Dříve, než mě rodiče vykopnou z hnízda, bych se ráda rozkoukala a konečně rozhodla, jestli jsem spíše jestřáb, nebo slepička.

Milý Ježíšku, vím, že je toho na tebe moc a vím, že máš rozhodně co dělat.  (Sedíš v Nebi ozbrojený a připravený odrazit pokus Karla Vaše o dobytí brány věčné blaženosti?) Takže pokud by to bylo i nad tvé síly, radost by mi udělal interiérový parfém - difuzér, silikonový obal na Iphone, váleček na nudle, mašlovačka, propisky ... a prádlo Agent Provocateur. (Kdo jednou zkusí, podruhé musí.)

Díky moc, měj se hezky a pozdravuj babičku :-*

Olga 



PS: A nebo aspoň zařiď, aby první Vánoce v nové rodině dopadly dobře.

Je osobní. Krásný. Má uměleckou hodnotu i řemeslnou kvalitu. Neomrzí se ani po letech. Co to je? Přece nejlepší vánoční dárek všech dob. Ale najít takový, to už je kumšt.

Osobně mám pár tipů, které by mohly potěšit třeba moji babičku, které by udělaly radost dědečkům. Pevně doufám, že jsem konečně přišla na to, co zvedne ze židle mého muže. Ten úžasný present, o kterém píšu, by se jim, s určitými modifikacemi, líbil taky. A líbil by se i rodičům, tchýni, sestrám... a vlastně komukoli, veřejné instituce a obchodní partnery nevyjímaje. Je to věc univerzálnější než jízda v tanku nebo erotická masáž...a právě proto neodmyslitelně patří do nabídky slevových serverů. Jenom portál, který poslední dobou propaguje stále více bloggerek, v dané sekci nabízí 18 akcí.
Luxusní, nevšední, profesionální...

A slečny fotí sexy snímky pro své hochy, dámy elegantní portréty do obýváku, matky nechávají ofocovat děti i s rodinným zvěřincem... a nebo pánové nakupují kupony jako zběsilí, aby si jejich milá mohla zahrát na modelku. Byty se plní uměleckými obrazy těhotných břich, akty dekorovanými rudou růží a zasněně rozmazanými exteriérovými párečky. Fotografové si mnou ruce, servery si mnou ruce, obdarovaní jásají a slzí dojetím a celý svět je šťastný.

Haha.

Z pohledu spotřebitele to možná vypadá jako fajn idylka a proč ne. Každý má takovou ohavnost, jakou si zaslouží a pokud si ji někam vyvěsí, tím hůře pro něj.
Z mého pohledu to je práce jako každá jiná, to, jestli si mě někdo koupil přes slevomat mě nezajímá a ani se na to neptám. Koneckonců, je to fajn práce, obléknout člověka, který si není jistý sám sebou tak, aby mu to slušelo a celý se rozzářil. Je super vidět ten výraz, když někomu poprvé v životě sedí podprsenka. Na druhou stranu, stylista tak nějak není samozřejmostí. Ten se přiobjednává navíc, ten do procentuální slevy většinou nespadá... (I když kdysi dávno jsem podobnou šňůru taky absolvovala.)

...co do ceny často spadá, jsou služby vizážistky. Za své peníze dostanete přesně to, co si zasloužíte. Běžná cena za nalíčení u vizážistů s kvalitním vybavením a dostatkem zkušeností málokdy klesne pod 1000 Kč. Neříkám, že za 500 budete vypadat jako po zápase proti Kličkovi, ale nečekejte zázraky. Zvláště pokud máte citlivou pleť, vrásky, problematickou pleť, alergii... nikdy nevíte, kdo na focení dorazí. Může to být kosmetička z učňáku s profi malovátky, začínající nadšenec který právě utratil 50 tis. za výbavu, avonlady, víla šetřilka s výprodejovou výbavou a nebo špindírka, která má jeden štětec na všechno a nechápe důvod proč si patlat rtěnku na předloktí. Stojí vám to za to?

Nejdůležitější je samozřejmě fotograf. To je ten co napíše na server, pošle jim nabídku a pak slevňuje tak dlouho, dokud si to někdo nekoupí. Některý jenom chce oživit PR, některý nic neumí a tak si vydělává takhle...a některému kdosi v rodině řek, že má krásné fotečky a tak se do toho pustil. Když je nízká cena, dobrý copywriter a "všelidská" témata, úspěch je zaručen. Nechci dloubat do vosího hnízda, ale nemusím mít vystudovanou vysokou školu v oboru abych mohla říct, že drtivá většina toho, co se lidem nabízí, jsou s prominutím s.....
Je libo děsivé rozmazanice na téma retuš? Umělé pózy z roku 1996? Výrazy jako z kubistického obrazu? Proti gustu... Ale nic lepšího fakt nečekejte. Zvláště ne tehdy, pokud jde o focení v ateliéru, s retuší...a jedná se o 10 fotek za úžasnou cenu 1000Kč. Focení hodina? Retuš jedné fotky 30 minut? Taky si vyděláte úžasných 160 korun na hodinu hrubého? A co odpisy vybavení, pronájem ateliéru? Co daně, pojištění?

Samozřejmě, za tak úžasnou cenu toho nemůžete chtít moc a to nejen na kvalitě výsledné fotky, ale ani na kvalitě celého focení. To takhle přijedete na focení a slibujete si od toho super akty a glamour. Postavu na to máte, obličej se taky dá, vlasy dobrý, stylistka snaživá... ale vizážistka vás není schopna učesat, v ateliéru je záchod špinavý až hrůza a co hůř, celou dobu se tam motají úplně cizí lidé, fotograf spěchá na párty a do toho někoho zaučuje. I když nakonec na vaše prosby všichni odejdou do vedlejší místnosti, těžko se uvolníte tak jako když jste v náruči svého alfa samce nebo sama doma. Z fotek na náhledech se nedá vybrat, jak jsou strašné, a celé okolí vám dává najevo, že to je jenom vámi. Skvělý zážitek. Doporučuju :-P (A to nemluvím o tom, že mnozí fotografové jsou zaměření na vizuálno, a pokud jim nepřipomínáte jejich obvyklé, prsaté objekty zájmu, dají to znát.)

No...a nebo si můžete našetřit, zaplatit focení za plnou cenu a opravdu si to užít. Nechat se opečovávat, nechat si zapínat střevíčky. Vyhnat všechny pryč, když budete chtít.

Moje prosincové zakázky, přestože na stejné téma, byly jako nebe a dudy.

Takže pokud se chcete nechat vyfotit, hledejte fotografa, který se specializuje na daný styl, ptejte se kamarádek modelek, zkoumejte fotky, hledejte inspiraci, ptejte se na možnosti, znova se ptejte, dejte si osobní schůzku...
Focení je jako jít na večeři do luxusní restaurace. Něco, co běžný člověk nedělá každý den. Tak proč si to kazit tím, že vám donesou oschlý párek s kremžskou z Lidlu a posadí vás mezi kuchyň a wc?

Petr Weigl a Lucie Průžková (a já)  - Tereza B. (Unique One) - obyčejný fototest pro spíše komerční slečnu.

(Pokud bych chtěla fotky podle mého gusta, ne rok čekat na něco, co ani nevím, jak vypadá, projela bych různé fotky v časopisech a v tiráži si našla jméno fotografa. Asi bych si nechala udělat 3 fotky. Vizážistce bych zaplatila 1500, stylistovi 1500, fotografovi od 4 tis. ale to jsou jenom smělé odhady. Focení by trvalo asi 4 hodiny, na fotky bych čekala týden. Asi bych si přála jednu oblečenou, jednu prádlovou nebo nahatou a jeden portrét. Inspirační fotky bych poslala týden dopředu spolu s mírami a velikostmi. A platila bych až po tom, co bych si vybrala fotky k upravení.)